Druhý den konečně přijela Beth. Hned jsem jí to všechno musela říci. Jediná Beth mě viděla stále ve stejném světle. ,,To je mi líto, ale neboj, bude to dobrý. Něco vymyslíme." ,,Ne, to nemá cenu, prostě nějak přežiju zbytek roku a pak už mi všechno bude fuk." Beth nerada viděla, že jsem to vzdala, ale tohle bylo to jediné řešení. ,,No, tak si zatím vybal, já půjdu za Terencem." Zvedla jsem se a chystala jsem se k odchodu. ,,Dobře." Beth otevřela kufr a vyndávala z něj věci do skříně.
Vyběhla jsem po schodech nahoru. Neohlížela jsem se za sebe, snažila jsem se nevnímat ty jejich pohledy a soustředit se na to, že jsem šťastná s Terencem. Zaklepala jsem na dveře. ,,Terenci, otevři." ,,Meredith?" Dveře se otevřeli. ,,Myslel jsem, že to je někdo…jiný." Pozval mě dál a já se posadila na postel. ,,Chtěla jsem s tebou mluvit." ,,Hm?" ,,Neříká se mi to snadnou, ale momentálně jste pro mě ty a Beth ti jediní, kdo mi věří…a já bych potřebovala vědět, jak to je u tebe." Vypadal zmateně. ,,Moc nechápu, o čem mluvíš." Naklonila jsem se k němu tak blízko, že naše obličeje byly od sebe jen pár centimetrů. ,,Chci vědět, jestli jsi ochotnej to pro mě taky podstoupit." Něžně mě políbil na čelo. ,,O tom nepochybuj." Za pocitu totálního štěstí jsem ho objala. ,,Díky bohu!"
Po návratu do školy jsem se cítila hrozně. Jako odmítaná a zavrženíhodná osoba. Až v tu chvíli mi došlo, že Terence se mou nebude ve škole. Bude tam jen Beth a co teprve, když bude chybět? Nedokázala jsem si to představit.
Doma jsem se chovala normálně, aby naši nic nepoznali, ale i tak nejspíš tušili, že se něco děje. Výhodou bylo, že se raději na nic neptali, nejspíš tušili, že jim nic stejně neřeknu.
S Terencem jsme si každý večer telefonovali a odpoledne jsme se scházeli buď za školou nebo u nás doma. Většinou jsme byli venku. Když se začalo oteplovat, chodili jsme k rybníku. Několikrát jsem v něm skončila, ale Terence také nezůstal zrovna suchý. Jednou jsem ho stáhla s sebou a několikrát jsem ho postříkala a nakonec jsem si od něj ještě vyprosila jeho oblečení. Buď byl více zaujatý mým převlékáním nebo mu prostě nevadilo dát mi oblečení, abych byla v suchu.
S naší třídou jsem přestala vlastně totálně komunikovat. Nikdy jsem nebyla moc společenský typ a do toho tohle. Ne, ani při nácviku na slavnostní loučení se školou se mnou nikdo nepromluvil..až na učitele. Ani jsem nic jiného nečekala..vlastně jsem se spíše těšila.
Při ukončení devítky byli všichni naměkko, všichni brečeli a byli smutní, že to končí, ale co život jde dál. Nechtěla jsem se ohlížet za minulostí, chtěla jsem lepší budoucnost. Beth mi ale bylo líto. Byla hrozně smutná, že se neuvidíme tak často a já to chápala. Domluvili jsme se, že se budeme scházet, ale k tomu se později dostanu.
Všichni jsme stáli v řadě, bylo nám předáno vysvědčení a všichni na nás koukali s takovým zájmem, jak jsme to dělávali my ty roky předtím. Bylo to dost smutné, ale zároveň to byl začátek něčeho nového. Ostatní byli zaujatí proslovem našich spolužáků, ale já se dívala jen na jedno jediné místo. U jídelny postávala udatná postava, Terence. Stál ve stínu, ale já ho moc dobře poznala. Díval se mým směrem. Cítila jsem, že se naše oči setkaly pohledem.
Za bouřlivého potlesku jsme naposledy odcházeli ze základní školy hlavní branou a šlo vstříc světu. Zbytek třídy šel slavit a opít se, ale já, Beth a Terence jsme chtěli dnešek strávit spolu. Spatřila jsem, jak se Amber letmo podívala na Terence. Nemluvili spolu. Sice se párkrát pozdravili, ale asi se nedokázala smířit s tím, že by mě měla zařadit do party. Byla jsem na její vkus moc slušná, ale já jsem na to byla pyšná. Navíc jsem věděla, že Terence je někde uvnitř stejně dobrý a dalo by se říci, že i vzorný jako já.
Celý den jsme seděli v restauraci a povídali si. Terence si s Beth docela rozuměl a nakonec jsme se vážně pobavili. K večeru se Beth zvedla a odcházela domů. Další den byla domluvená s Maisonem, že se sejdou a stráví celý den spolu. A já? Bůhví.







