Tak jsem zase dneska měla podivný sen. Celý den mi ležel v hlavě, tak jsme se ho nakonec rozhodla sepsat do krátkého příběhu... Snad se bude líbit.
Jednoho večera jsme spolu seděli na posteli. Byl tak roztomile nervózní a bylo vidět, že ani moc nevěděl, co mi má říct. ,,Víš, četl jsem, že někomu se podařilo vytvořit místo, kam se lidé mohou ve snu podívat. Prý tam zažijí neuvěřitelné věci!" Zvedla jsem oči. Ujišťovala jsem se, že nejsem blázen, když se zeptám: ,,A jak to funguje?" Usmál se. ,,Musíš za novu měsíce sníst tuto bylinu, která tě tam dostane." Z kapsy vytáhl zelené listy čehosi. ,,Je to jednoduché, chceš do toho jít?" Natáhl ke mně ruku. ,,S tebou do čehokoli!"
Rozžvýkala jsem bylinu a než jsme stačila dopadnout na postel, byla jsem pryč. Otočila jsem se a on stál vedle mě. Usmíval se. ,,Co je to za místo?" Rozhlížela jsem se. Vypadalo to jako na nějakém hradě. Byli jsme zřejmě na náměstí a kolem bylo až podezřele moc lidí. Kde se tu všichni vzali?
Prodírali jsme se hustějšími a hustějšími davy lidí, když v tom jsem spatřila známou tvář. ,,Zoe, jsi to ty?" Kolemjdoucí dívka mi až moc připomínala mojí bývalou spolužačku. Zastavila jsem ji. ,,Lidi, vy jste tu taky?" Divila se a hned se se mnou vítala. ,,No, jo. Kde to vlastně jsme?" Pokrčila rameny. ,,Tamhle!" Ukázala někam mezi spoustu lidí potulujících se zde.
Uprostřed hloučku lidí stála vysoká mladá žena. Ona jediná na sobě neměla to staré oblečení z roku XY. Měla na sobě tmavomodré kalhoty a sako. V rukou držela nějaký papír. ,,Tak vážení, začneme s prohlídkou!" To myslela vážně?
Následovala dlouhá řeč o tom, jak král zavíral své odpůrce do vězení, kde si na ně ostatní mohli klidně odplivnout. Vězení bylo v zemi a vedla z něj jen jediná cesta, kterou hlídaly stráže. Dělala se mi z toho na rukou husí kůže. Pak nám ještě něco povídala o královských hrách, kdy se ti nejvýše postavení bavili strachem a bolestí ostatních. Začínala jsem se bát.To nejhorší ale ještě mělo přijít.
Svá slova zakončila větou: ,,Užijte si to." A pak se prostě rozplynula. ,,To bylo jako všechno?" Zasála jsem se. Představa, že jednu noc prostě strávíme v nějaké dávné době a pak se vzbudíme nebyla rozhodně tou nejhorší.
V davu jsme poznávali ještě pár dalších lidí. ,,Čau, kámo! Co ty tady?" Poznala jsme jeho starého kamaráda. ,,Jak to, že jsou tu všichni?" Zeptala jsem se ho prahnoucí po nějakém vysvětlení. ,,To víš, je toho plný internet." Prohlásil a hnal se někam pryč. Podle toho, jak ho znám buď uviděl nějaké jídlo nebo hezkou dívku. ,,Tak na netu? Od tebe bych čekala něco originálnějšího." Smutně sklopil hlavu. ,,Ale i tak je to tu..zajímavý."
Procházeli jsme se po náměstí a pak začal hrozně foukat vítr. ,,Jak to, že je to tak skutečné? Děje se to přeci jen ve snu!" Musela jsem křičet, abych přehlučela zvuk větru. ,,Pozor!" Křikl a přitiskl mě k sobě. Přímo před našima očima se Zoe zvedla do vzduchu a vítr jí odnesl prostě někam pryč. Stalo se to i dalším lidem. My dva jsme se ukryli za studnou a počkali, až to přejde.
Až pak jsem dokázala otevřít oči a pohlédnout na tu spoušť. ,,Co se stalo?" ,,Nevím, ale teď jsme tu jen my tři." Ukázal na někoho stojícího opodál. Dotkl se jeho ramena, aby upoutal jeho pozornost. V tom sebou ten muž cukl a začal křičet. ,,Ááá! Všichni tady umřeme!" Hned se rozeběhl pryč. ,,Chtěl jsi říci jen my dva."
Asi desetkrát jsme obešli hrad a snad patnáctkrát hradby kolem náměstí, abychom našli cestu ven. Nic. Jako by nás tu někdo držel. ,,Nechci nějak zpochybňovat tvůj nápad, ale moc romantický to tu vážně není." ,,Taky sis všimla? Neboj, až se vzbudíme, bude všechno v pohodě." Brouzdali jsme kolem. V tom jsme zaslechla něčí hlas. ,,Pomoc! Pomožte mi někdo!" Vycházelo to z náměstí. ,,Odkud to jde? Nikoho nevidím!" Zastavil mě. ,,Já ten hlas znám!" Šla jsem po hlase až k podzemnímu vězení. ,,Hej! Tady nahoře!" Zavolala jsem na postavu krčící se v rohu. ,,Oh, díky bohu!" Vezeň přitiskl svůj obličej na mříže, které nás od něj dělily. Byly dost tlusté a nedaly se nijak zničit. Poznala jsem, kdo to je. Byl to také můj spolužák ze základní školy. Dlouho jsme ho neviděla, ale moc se nezměnil. ,,Musíte mě odsud dostat!" Lomcoval s mřížemi. ,,Dostaneme." Slíbila jsem mu.
Obcházeli jsme náměstí a hledali jakýkoli náznak vchodu do vězení. Pak mě Jack chytil a rychle se mnou běžel k nějaké díře v zemi. ,,Myslíš, že je to ono?" Pokrčila jsem rameny. I přes nejistotu, jsme vstoupili dovnitř.
Šli jsme po temném schodišti, kde bylo vidět sotva na krok. Ze shora se ozvali hlasy. ,,Kdo to je?" ,,Nevím, ale nechci to zjišťovat." Raději jsme přidali do kroku. Chodba se zdála nekonečná. ,,Mříže, jak prosté." Viděla jsem další tentokrát tenčí mříže přímo před námi. Spolužák se mezitím krčil v rohu. ,,Tiše." Šeptl naším směrem. Někdo nahoře chodil. Jack mě chytil za ruku. ,,Teď nebo nikdy." Prudce kopl do mříží, které se doprovázeny rámusem a spoustou prachu snesly dolů na zem. ,,Teda vy jste nenápadnost sama!" Odsekl spolužák. ,,Ještě nějaké připomínky k našemu plánu na tvou záchranu?!" Naštval se Jack. ,,Jo, za vámi!" Vykřikl. Za mnou stál obrovský muž. Byl ohromný a svalnatý. Nahmatala jsem něco tvrdého a praštila ho tím po hlavě. ,,Tu máš!" ,,Dobrý!" Konstatoval Jak, jakmile se obrovské tělo toho muže v mdlobách zhroutilo. ,,Hlavně se nedívej na to, co držíš v ruce." Usmál se spolužák. Podívala jsem se na tu věc, která byla…kost! ,,To snad ne! Fuj!!" Rychle jsem to zahodila.
Po schodišti jsme vyběhli ven. Na obloze tam zářil měsíc..byla noc. ,,Odtamtud jde světlo!" Toužila jsme vidět nějakou pokud možno přátelskou civilizaci. Čím jsme se přibližovali blíž, tím více byl slyšet smích a hudba. Zvuky bubnů ve mně vyvolávaly napětí, jako to dělaly ve filmech. ,,Já asi vím, co to je." Pronesl spolužák, u kterého bylo nezvyklé, že tak dlouho mlčel. ,,A co?" ,,Copak tys tu ženskou vůbec neposlouchala? Říkala nám přece o těch hrách, kdy dva chudí vejdou do ringu, bojují spolu o nějakou odměnu a pak se navzájem zabijí. Otočila jsem se směrem k Jackovi. ,,To není dobrý!"
Někdo si za námi odkašlal. ,,Toho berem." Prohlásil a rychlím pohybem ruky přikázal strážím, aby se Jacka chopily. ,,Nechte ho!" Vykřikla jsem, což se ukázalo jako pěkná blbost, jelikož pak mě vzali taky. Mezitím se můj spolužák raději schoval opodál, aby se zachránil, jak hrdinské!
Odvedli mě pryč. Jacka vzali přímo do arény, kde se na něj upíraly tisíce očí. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to já budu odměna. Doufala jsem, že Jack vyhraje a také, že tento sen už hodně rychle skončí.
Koutkem oka jsem se snažila najít známé tváře, které by m snad pomohly. Uviděla jsem Zoe. Seděla pří mezi králem a královnou..jako jejich dcera? Mohla by mi snad pomoct! Byla ode mě pár metrů. ,,Zoe!" Zavolala jsem tak, aby si mě mohla všimnout, ale abych na sebe zároveň neupoutala pozornost. ,,Jen klídek." Zvedla jsem hlavu. Za mnou stál velký statný muž..jako by byl stejný jako ten, kterého jsem zneškodnila při útěku z vězení. Nevypadalo, že mě zná, takže buď tou ránou ztratil pamět nebo to bylo jeho dvojče. Každopádně teď vypadal ještě děsivěji. Pokusila jsem se svůj křik zakrýt kašlem. ,,Ehm, Zoe!" Hurá! Vidí mě! Proč něco neudělá? Proč tam jen tak sedí? Zakroutila hlavou a polohlasně ke mně vyslala palčivou odpověď. ,,Ne." No to je teda vážně hezké! Jack tady bude bojovat o holý život a ona si tam klidně sedí a nic neudělá.
Boj začal. Za bouřlivého potlesku se k Jackovi připojil ještě nějaký neznámý bojovník. Podle všeho byl připraven ho zabít. Jack se snažil spíše vyhýbat jeho ranám, než ho udeřit. Nevím, jestli byl takový gentleman nebo se jen prostě bál. Každopádně to pro něj vypadalo bledě.
Když už se vše zdálo být ztraceno, ohně kolem arény, které byli také jediným zdrojem světla, prostě zhasly. Zatajila jsem dech. Trvalo mi, než se mé oči přizpůsobily té tmě. Ucítila jsem, jak sevření mých rukou povolilo. Ohlédla jsem se, ale za mnou nikdo nestál. ,,Co tam tak stojíš?" To byl spolužák! To on zhasl ty ohně? Nebyl čas nad tím přemýšlet. ,,Musíme pro Jacka!" Ukázala jsme k aréně. Kolem se nesl hlas nejistoty. Spousta lidí křičela a ostatní alespoň diskutovali o tom, co se stalo a zda-li je to normální. ,,Musíme pryč! On se z toho nějak dostane." Vedl mě po schodech hlediště výš a výš.
Přebíhali jsme zrovna do bezpečí a já zaslechla, jak na mě volá Zoe. Někam jí táhli..tak možná pro to mi nechtěla pomoct. Je také v nebezpečí.
Vběhli jsme do hradu. Uprostřed obrovského sálu hořely svíce, ale jinde byla černočerná tma. ,,Vem to!" Ukázal na svíce. Jediný zdroj světla.. Běželi jsme po schodech a já snad při každém druhém kroku klopýtala. ,,Tamhle je!" Rozběhla jsem se k Zoe. Někdo jí ale rychle odtáhl do další místnosti, kde už jsme ji ztratili. ,,Nemůžem se prostě jen tak probudit?" Už mě to vážně začínalo děsit. Nechtěla jsem vidět nikoho umírat. ,,Není to tak jednoduché. Všichni se vzbudíme společně..společně jsme tento sen začali, tak ho musíme společně dokončit." Překvapilo mě, jak moc byl informovaný. ,,A pak bude všechno v pořádku? Nebude to mít žádné následky?" ,,To nevím." Tohle byla vážně blbost! Takhle to dopadá, když nechám věci na Jackovi..oh, jak mi teď chybí!
Vykoukla jsme z okna. Venku už zase hořely ohně. ,,Nemáme moc času." Snažil se mě spolužák odtáhnout, ale já ho nenechala. ,,Bez Jacka nejdu!" Zaslechla jsme kroky. Někdo se blížil do místnosti. ,,Jacku?" Nemohla jsme tomu uvěřit. ,,Ty žiješ!" Objala jsem ho. ,,Na tyhle slaďárny bude dost času potom! Teď musíme jít." Chystali jsme se vyrazit, ale najednou se za Jackem vynořila nějaká postava a probodla jeho hrudí meč. Zcela jistě zasáhl srdce. ,,Jacku!" Sehnula jsem se k němu. Mezitím ta osoba vyskočila z okna. Rukama jsem mu prohrábla vlasy, ale necítila jsme je mezi prsty. Vlastně jsme spíše cítila látku.
Všechno se najednou rozplynulo. Vzbudila jsme se na polštáři. Okamžitě jsme vyběhla z pokoje a hledala ho. V koupelně tekla voda. Stál tam Jack a umýval si obličej studenou vodou. ,,Myslíš, že to bylo opravdový?" ,,Nevím, ale bylo to dost hrozný!" Políbila jsme ho na tvář. Sběžně jsme pak obvolala ostatní, které jsme ve snu zahlédly. Většinou tvrdili, že měli jen divný sen nebo byli moc opilí, aby si něco pamatoval..možná to tak pro ně bylo lepší. Já ale byla dostatečně vyděšená. ,,Už nikdy žádný blbosti z internetu, ano?" Koukla jsme se na Jacka. ,,V životě ne!"








Moc hezky píšeš. Vážně :)) Akorát přes to zabarvení za textem jsem se musela hodně soustředit na písmo, takže bych písmo nezbarvovala ;)
sny jsou vždy divné, ale někdy celkem pěkně divné 
A ten sen? Neboj, kolikrát já mám taky takový