Tak daleko a přece tak blízko se vznáší město z oblaků. Přímo nad našimi hlavami existuje jiný svět. Svět jiných lidí, jiných bytostí…
Slunce se vyhouplo nad hory. Doria roztáhla svá mohutná motýlí křídla a vylezla z postele. Bosýma pročechrávala obláčky a poskakovala směrem ke světlu. Usadila se na velký mrak a nechala do sebe vstupovat záři a energii ze Slunce. Sklopila se a jako malý a nevinný motýl odletěla.
Euli seděla v mracích na svém oblíbeném obláčku a nechala se unášet po obloze. Pozorovala, jak se tam dole všichni baví, jak jsou všichni šťastní. I kolem ní byli všichni spokojení, tak proč ona ne? Proč ona byla smutná? Co jí scházelo?
Někdo ji vzal za ruku. ,,Pojď už, je to tady!" Byla to její matka. Táhla jí směrem za radnici do domu, který dobře znala. Ten dům patřil jedné bohaté rodině. Paní Melascová byla mladá a velmi temperamentní dáma s dlouhými světlými až skoro býlími nadýchanými vlasy, útlým pasem a velmi nádherným třpytem v očích. Její muž, pan Malesco, byl vysoký a občas až trochu moc hlasitý muž s velkými svaly, bílými vlasy se třpytem z hvězd a očima světle modré barvy. Byl to ten nejznámější pár. Dohromady se dali před deseti lety a celé město jim jejich vztah přálo. Není divu, že se všichni nemohli dočkat jejich prvorozeného potomka.
Všichni se tlačili ke dveřím a čekali, až je pan Malesco pustí dovnitř. Dveře se otevřeli. U postele stáli oba rodiče bledí jako nikdy. Jako by je snad pohled na jejich novorozené dítě vyděsil. Euli se všemožně snažila nahlédnout dovnitř, ale přes všechny ty lidi nic neviděla. Pan Malesco je najednou všechny vyhnal ven s tím, že jsou oba unavení a zítra se uvidí. Euli dovnitř přeci jen nahlédla oknem. Na posteli ležela paní Malescová a chovala malé dítě, to ale nevypadalo, jak si všichni mysleli. Nemělo světlé lesklé a vzdušné vlasy ani kouzelná očka se třpytem hvězd. Nevypadalo jako nikdo z jejich města. Mělo tmavé husté vlasy, které pevně drželi svůj tvar a hnědá očka hladová po dobrodružsví. Euli z něj nemohla spustit oči.
Doria se posadila na květ sedmikrásky a užívala se nového dne. Přímo vedle ní se snesl nádherný modrý motýl. Doria věděla, kdo se schovává za těmi nádhernými křídly. ,,Klaudeusi?" Vzdechla radostí. ,,Věděl jsem, že tady budeš." ,,Ráda sem chodím." Sedla si blíž k němu. ,,Víš, že bychom tady neměli být." ,,Ale přesto tu jsme." Jejich ruce se setkali. Klaudeus na ní pohlédl, ale jeho těkavý pohled za chvíli zmizel. ,,Musíme se vrátit, než nás začnou hledat." Stále ruku v ruce se zvedl a táhl Doriu zpět domů. ,,Ale já tam nechci!" vzdorovala. ,,chci být tady. Líbí se mi tu." ,,To mě taky, ale nemůžeme tady zůstat. Nechceš přece, aby nás zavrhli!" ,,Ne, to nechci." Nepřála si, aby ji její rodina vyhostila a ona se musela odebrat do jiné země.
S Klaudeusem se vrátila zpět na oblaka a nechala se vznášet kolem. Stále musela pozorovat svět pod sebou. Nikdy nepřestala toužit po životě na tom místě, které nelétá, ale stojí na místě. ,,Máme štěstí, že nám na to ještě nepřišli." ,,A proč tam prostě nemůžeme být? Nikomu to neublíží?" chtěla vědět Doria. ,,Je zakázán jakýkoli kontakt s obyvatelstvem země, nevím proč, ale vím, že prostě musíme zůstat tady." Smutně přikývla, ale ještě naposledy zabloudila pohledem k zemi.
Po šesti letech
Euli pozorovala, jak její matka smutně zapaluje svíčku na počest její sestře, tak jako již třetí rok. ,,Chybí ti?" její matku to zarazilo, až s sebou cukla. ,,Jo." Euli nevěděla, jestli se má zeptat, ale sebrala všechnu sílu a vyslovila ta obávaná slova. ,,Je ti líto, co jste udělali?" Matka se na ni prudce otočila. ,,Myslíš si, že není?" ,,A tátovi?" Euli pohlédla ven, kde seděl její otec a nejevil nejmenší zájem se k její matce a jí přidat. ,,Taky, ale nepřizná to." ,,Neměli jste to dělat. Neměli jste ji zavrhovat." ,,Ale ona porušila pravidla. Když nebudeme dohlížet na dodržování zákonů my, tak kdo tedy?" Euli polkla. Ještě nikdy neviděla svou matku tak rozčilenou. ,,Tak já půjdu ven, jo." Rychle se vypařila z domu.
Euli si lehla do mraků a užívala si nádherný pohled na oblohu. Uslyšela něčí kroky po oblacích. Byl to Ake s havraními vlasy a tmavýma očima jako noc. ,,Ahoj." Zvedla hlavu a nechala své vlasy vlát ve větru. Nemohla z něj spustit oči. ,,Ahoj. Co tu děláš?" Lehl si vedle ní a otočil svou tvář k nebi. ,,Potřebuji si oddechnout." Co on mohl mýt za problémy? ,,Od čeho si potřebuješ oddechnout?" Naklonila se nad něj, aby mu viděla de tváře…do té překrásné tváře. ,,Nechce se mi být doma a poslouchat jací jsou mí bratři skvělí a že bych měl být více jako oni." ,,Nechápou, že jsi jiný.." Dokončila za něj větu. ,,Vlastně si to až moc uvědomují a chtějí to změnit." Udiveně se posadila. ,,To kvůli tvému vzhledu?" ,,Všechno se to točí kolem mého vzhledu," povzdechl si. ,,vypadám, jako bych sem nepatřil. Možná mají pravdu, možná sem nepatřím." Euli si povzdechla. I ona se cítila, jako by sem nějakým způsobem nezapadala, ale teď, když její sestra byla pryč, aspoň měla veškerou pozornost rodičů. Jenže, co pak měl Ake? ,,Tobě na jejich názoru záleží?" ,,Jistě, že jo. Nechci, aby mě odsud vyhostili, nechci, aby mě zavrhli. Líbí se mi tady a nevím, co bych dělal ve světě lidí." ,,A proč si myslíš, že to tam není lepší? Proč si myslíš, že je to tam špatné? Říkáš, že tě tady nikdo nemá rád za to, jak vypadáš, ale kde bereš jistotu, že to tam bude stejné? Možná ti přijde lákavé žít mezi mraky, ale uvažoval jsi někdy nad tím, jaké to je někde jinde? Kde můžeš být volný?" Vypadalo to, že Ake její nadšení pro jiný svět nesdílel. ,,Já ale nechci pryč! Nechci jinam." Vstal tak rychle, jak se jen dalo, a běžel pryč.
Druhého dne se Euli s Ake zase viděla. Byl ještě smutnější a zkroušenější. ,,Stalo se něco?" Ake se bál odpovědět. ,,Já nevím, ale mám pocit, že je něco špatně…že je všechno špatně." Euli se hned starala. ,,Copak?" ,,Naši mě dneska vyhodili z domu. Už mě nikdy nechtějí vidět." Euli ucítila prudkou bolest u srdce, jako by jí do něj někdo bodl. ,,Ale to přece znamená…" ,,Já vím, co to znamená. A proto nechápu, jak je možné, že tu stále jsem?" Euli věděla, že by Ake jakožto vyhoštěný měl být už dávno pryč.
Jako první běžela Euli za rodiči, aby se jich na to zeptala. ,,To je blbost. To není možné, vždyť Doria…" Přemýšlela její matka usilovně. ,,Já vím, ale musí existovat nějaké vysvětlení." ,,Já si myslím, že to souvisí s tím jeho vzhledem." Vložil se do toho náhle Eulin otec, která do té chvíle jen posedával u stolu. Než však stihli jakkoli zareagovat, spatřili za okny něco nevídaného. ,,Vidíte je? Jdou si pro mě." Lidé z celého města se hrnuli k jejich domu.
Ake vyběhl ven. ,,Co se to tu děje?" ,,To bys nám měl vysvětlit ty!" volala jedna žena z davu. ,,Já nic neprovedl!" odporoval. ,,Tak proč si stále tady? Jsi zavržený a nemáš tu co dělat!" Zvolal muž s dlouhými bílými vlasy. ,,Musí zmizet!" Vykřikla další žena a pak se na něj celý dav vrhl. Cloumali s ním a třásli, dokud neztratil rovnováhu a nezačal padat k zemi. Euli vykřikla a drala se k němu, ale už bylo pozdě. Viděla Aka padat z oblak tak, jako svou sestru. Nechtěla už dále žít ve světě, kde se k sobě lidé chovají takhle. Naposledy pohlédla na své rodiče. ,,Co to děláš, zlatíčko." ,,To, co už jsem měla udělat dávno, jdu do lepšího světa.." Pronesla a skočila na zem.
Také máte občas pocit, že někde v oblacích existuje lepší místo, kde jsou všichni šťastni? Ne vždy to tak musí být. Možná nám přijde, že se někde jinde mají lidé líp, ale to samé si zase mohou myslet oni..
PS: Omlouvám se za ta jména v tomto příběhu, ale chtěla jsem použít něco kreativnějšího, než ta jména zase jen opsat z internetu. Prostě jsem nechtěla jen nudnou klasiku, ale něco nového;) tak se nezlobte.








Pěkně napsané :) a ta jména jsou super! :)