Asi je to klišé, ale já takový článek prostě musím napsat. Můj blog má dneska narozeniny a já jsem vážně překvapená-asi dva měsíce jsem měla utkvělou představu, že jsem si blog založila někdy 2.nebo 3. dubna minulého roku, ale 7.? To jsem opravdu nečekala. Včera, když jsem se konečně vyhrabala z postele pro notebook, jsem se na blog chvíli koukla a vzpomněla jsem si na svůj plánovaný článek a povzdychla si, že ho nestihnu vydat na narozeniny blogu. Šla jsem tedy do archivu, kde jsme zjistila, že blog jsem si založila až 7.4. o to větším překvapením pro mě bylo, že jsem v dubnu minulého roku vydala poslední článek 27. a článků jsem stejně měla 29. Všechna čest mé minulé já, je vidět, že si kašlala na školu! No upřímně, kdybych na školu nekašlala, asi bych si blog ani nezaložila.
No nic, k věci. V tomto článku bych ráda napsala, co se za uplynulý tok událo-jak v mém životě, tak na blogu.
Můj život za uplynulý rok
1)láska
2)přátelství
3)smrt
4)škola
5)zvířata
1) V lásce to asi nikdy není jednoduché, ale to jsem minulý rok nějak netušila. Totiž před rokem touto dobou jsem se právě zamilovala do svého spolužáka. Jako každá asi láska i toto začalo, pošťuchováním, dorážením na sebe a smíchem. Nebudu vám lhát, líbil se mi. A kuš, že na vzhledu nezáleží, copak já poznám, jaký je uvnitř, když se na něj kouknu? No o tom později.
Konec roku se blížil a zrovna, když to začalo vypadat nadějně, on si klidně odjede na dovolenou. A prásk! Já si najednou uvědomila, že ve třídě nemáme jen jednoho kluka. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se znova (hups) ale tentokrát to bylo lepší. Rozuměli jsme si, bavili se o důležitých věcech a já nevím, tak nějak jsem se o něj pak bála, když se řezal (nekomentovat, prosím) a tohle všechno, to jak jsem byla šťastná, to jak jsem konečně měla někoho, koho jsem zajímala, skončilo spolu se školním rokem. On musel odejít z naší třídy, jelikož dokončil 9 let školní docházky a já zůstala sama.
Začali nejhorší dva měsíce. O rodinné dovolené psát nebudu, to by se ten článek dost protáhl, ale pořád jsme na něj myslela.
V září jsme se vrátili do školy a já znovu uviděla toho prvního spolužáka. Hned se mi udělalo divně (teď to nemyslím urážlivě, ale byla jsem hrozně nervózní..ani nevím, proč). A bylo mi prostě zle na zvracení, takhle to pokračovalo ještě pár dalších dnů (no skoro 2 měsíce) ale nakonec se vše dalo do normálu.
Se spolužákem jsme na sebe zase začali dorážet, zase jsme se spolu smáli a já ucítila potřebu mít u sebe někoho jako náhradu na poslední bolest způsobenou odchodem mé poslední lásky (ten se pak samozřejmě ještě několikrát ve škole ukázal, abych viděla, že on je tu taky. Bylo těžké nespadnout do toho znovu, ale zvládla jsem to a zůstala jsem jen u spolužáka.).
Se spolužákem a jeho kamarády ( a nemůžu zapomenou na Bý a Dý) jsme vždycky byli v pondělí byli na autobusu, (což mi připomíná, jak ráda bych tam zrovna teď byla) kde jsme se prostě bavili o blbostech, vymýšleli nesmyslná slova a..no prostě se chovali jako puberťáci.
Teď se dostáváme k té komplikované části-moje žárlivost. Já jsem prostě žárlivý člověk a mrzí mě o, ale je to tak. A pardón, když se naštvu, že celý rok doráží jen na mě, ale najednou se mě asi rozhodně vyměnit za lepší model nebo co a začne to zkoušet na nějaký malý holky, co se umí akorát pitomě smát a v hlavě mají piliny (jsme hodně zlá?). a aby toho nebylo málo pak začal dorážet i na kamarádku. No jen si mě vychutnej, proč né..
A tohle všechno dohromady mi vlastně nakonec pomohlo (ne, děkovat nebudu). Konečně mi došlo, že bych se měla přestat snažit o někoho, kdo je prostě moc ambiciózní a myslí si, že mi patří svět, když dobře vypadá, začala jsem se místo toho zajímat o lidi, kteří se chovají dobře, nelezou po každé druhé holce a v hlavě taky něco mají. A teď už mám nový objev-je to spolužák, ale narzdíl od tohoto se nechová jak blbec, přiblble nesměje, když něco udělá a ani se neschovává za hloupý hlášky. Má smysl pro humor, je chytrý a bude chodit na stejnou školu, jako já..a to mi stačí. Tentokrát nechci spěchat, chci si ponechat naše přátelství a pak uvidíme.
2) To je poměrně aktuální téma, jelikož kamarády já poslední dobou vážně neměním-držím se toho, co je dobré.
V lednu k nám přišla učitelka s tím, že budeme mít novou spolužačku (ano, v lednu v deváté třídě přestupuje) a že přijde za týden k nám do třídy.Můj plán byl se s ní bavit, když bude hezká, aby si kluci řekli-jé ona se baví s tou novou hezkou holkou a bavili by se i se mnou a nebo, když hezká nebude, aby si kluci řekli-jé ona se s ní baví, i když není hezká, pojďte, budeme se s ní bavit taky.. Jenže to jsem netušila, že se z nás stanou opravdu kamarádky.
Když přišla Berry (přezdívku snad uvést můžu) poprvé do třídy, působila na nás nesměle, ale upřímně, kdo by nebyl zakřiknutý. Berry se ale rychle rozkoukala a začala se s náma bavit. Nejdříve se s ní bavili snad úplně všichni, (odkoukali můj plán, zmetci;D) ale postupen času to u některých opadlo. Neříkám, že se teď baví jen se mnou/ s náma, ale s námi se kamarádí (podle mě) a s ostatními se spíš jen baví.
S Berry jsme se více poznaly-hlavně, když jsme měli volné hodiny, jsme si hodně povídaly. Je to dobrá holka, je s ní sranda a, když něco slíbí, dodrží to. Hodně krát mi už zvedla náladu. Ano, je to trochu úchyl, ale kdo v dnešní době není? Doufám, že si po konci devítky budeme aspoň psát.
3) Tohle mě hodně mrzí, ale k životu to bohužel patří a právě minulý rok byl z hlediska úmrtnosti mých zvířat ten nejhorší. Pátého května ráno jsem se vzbudila, vyčistila zuby a polorozespalá, jak jsem byla zvyklá, jsem se koukla do akvária. A křeček tam ležel, mrtvý. Bodlo mě u srdce a stále jsem si to nehodlala připustit. Nebrečela jsem. Oblékla jsme se, učesala a hezky v klidu šla oznámit mámě a bráchovi tu smutnou zprávu. Hned při prvním slově mi z očí vytryskly slzy. ,,Křeček umřel." A bylo to.
Dali jsme ho do krabičky a zakopali na zahradě, kde teď odpočívá. Po delší době jsme si pak pořídili dalšího, ale o něm až někdy jindy. Článek psaný pro mého zemřelého křečka, který mi stále schází, si můžete přečíst zde jsou tam i fotky, jak vypadal.
A nejhorší událost minulého roku vůbec? Když jsme se vrátili z dovolené, zjistila jsem, že zemřel můj nejoblíbenější mazel-moje andulka. Měla jsem jí 4 nebo možná i 5 let a za tu dobu jsme si na sebe hrozně zvykli. Ednžík mi vždycky lezl do vlasů, kde si dělal hnízdo, zpíval moje oblíbené písničky, (melodii) když jsem je pustila a povídal si se mnou, jakmile jsem přišla ze školy. Byl to můj miláček a to, že jsem tady pro něj nebyla v jeho poslední chvíli, mě hrozně zasáhlo. Nejradši bych na tu dovolenou nejezdila a byla tady. O tom, jak jsem to celé prožívala, když jsem přišla domů a moje vzpomínky na něj jsou tady a ještě jsem pro něj napsala příběh, kam jsem připojila fotky-příběh číst nemusíte, ale budu ráda, když se aspoň mrknete do těch fotek, jak vypadal a jak byl na mě zvyklí, je to tam všechno v několika kolážích.
4) Ve škole se toho také hodně dělo. Ze začátku jsem na školu hodně kašlala. Na prvním místě u mě byl blog, na druhém zvířata a škola až na třetím, takže jsem se na učení zrovna moc nedívala. Učila jsem se často před hodinou přímo ve škole nebo ráno u babičky, ale jinak moc ne. Dost se divím, že jsem měla takové známky, jaké jsem měla.
Dneska už se snaží škole více věnovat, ale neříkám, že by to nějak fungovalo. Většinou se na to stejně vykašlu a jdu psát nějaký příběh nebo tak, ale je konec roku (skoro) a už jsme přijatá, tak motivace není, ale tím nechci říkat, že bych snad propadala. Nejhorší, co mi vychází, je dějepis-mám tam 3,1,3,1 je to tedy čistá 2. Na 1 už to asi nevytáhnu, ale ostatní předměty mám stejně kolem jedničky nebo maximálně mezi 1-2 a to si ještě určitě zvládnu vylepšit, tak snad rodiče přežijou jednu dvojku.
5) Jak už jsem zmínila, zemřela mi dvě zvířata. Z původní čtveřice zůstal jenom Morčan. Mimo Morčana mám ještě králíka Meruňku, křečka Spika a novou andulku Erika. Můj bratr si zase od babičky přivezl její morče Missi, která už tu u nás tvrdne skoro půl roku. Vzali jsme si jí sem, aby se s Morčanem spářila a mi pak měli malá morčata a navíc ještě potomky Morčíka, až tu nebude. O ty malé bychom se pak nějak podělili s babičkou, které by se vrátila Missi i s mladými a pokud by jich bylo hodně, tak bych dala ještě kamarádovi, který se zmiňoval, že by měl případně zájem.
To je pro tuto část vše. Moc jsem se rozepsala a zítra je taky den, takže tu budete mít druhou část hned. Druhá část už bude celá o tom, co se změnilo za uplynulý rok na blogu.








Krásný článek. Je mi líto těch zvířat :/ Myslela jsem, že máš blog dýl, když jsi vždycky psala něco o počítačích ve škole, myslela jsem, že ten blog máš už tak rok - 2 roky.
Doufám, že za rok bude další článek, že blog slaví 2 roky a že tu budou pořád boží články :)