Ráno mě vyděsil budík. Rychle jsem kontroloval, ve kterém světě jsem. Bohužel se mi nepodařilo ani na chvíli usnout. Jenže já se potřebuji dostat do druhého světa.
Ve škole jsem musel neustále myslet na Jenn. ,,Camerone, jsi v pořádku? Dneska jsi nějak mimo." Ptala se mě učitelka. ,,No..vlastně mi není zrovna nejlépe. Je mi špatně, mohl bych na vzduch?" Učitelka mě pustila. Vyběhl jsem ven ze třídy a našel místo, kde jsem mohl usnout-naše klubovna. Ve škole jsme měli místo, kde se většinou scházeli jen pochybné partičky. Byly tam sedačky, kde jsem si udělal pohodlí. Musel jsem usnout.
Zavřel jsem oči. Hlavou mi běželo jen jedno-usni! Vzbudil jsem ve druhém světě, vyšlo to. Vyskočil jsme z postel, oblékl jsem se a za pět minut jsem už hlásil mámě, že musím do školy.
Rychle jsem běžel najít Jenn. Musel jsem jí varovat. Odchytil jsme jí těsně před vchodem do třídy. ,,Camerone, co děláš?" Vyškubla se z mého pevného stisku. ,,Musím ti něco říct!" Zatáhl jsem ji stranou, aby to nikdo od nás ze třídy neviděl. Všechno, co jsem slyšel, jsem jí taky řekl.
,,Prosím řekni, že to všechno byl jen blbý vtip." Smutně jsem zakroutil hlavou. ,,Je mi to líto. Bojím se o tebe. Nesmíš s nimi kamkoli odjet, ignoruj je, prostě se dávej pozor." Horlivě přikyvovala. ,,A ještě něco," Chytil jsem ji za rameno. ,,neměla bys se mnou ve třídě vůbec komunikovat, mohli by na to přijít." Souhlasila.
Hodina zeměpisu dneska utíkala obzvláště pomalu. Vůbec jsem nevnímal učitelčina slova a absolutně jsem netušil, o čem je řeč, ostatně jako celý tento půlrok. Párkrát jsme se rozhlédl po třídě a viděl jsem, jak všichni zývají nebo už klimbají.
Oči mi najednou hrozně ztěžkly. Bylo strašně obtížné udržet pozornost a to, že jsem se opravdu snažil. Dokonce jsem hrál i piškvorky sám se sebou a to vám řeknu, není to zrovna snadný!
Pak jsem jen na chvíli zavřel oči. Chtělo se mi hrozně spát…a najednou jsem usnul.
Rukama jsme mával kolem sebe a snažil jsem se zjistit, kde to vlastně jsem. Byl jsem doma na gauči. Odnesli mě sem zřejmě, když mě našli spícího ve škole. Vyletěl jsem z gauče tak rychle, až se mi zamotala hlava. Běžel jsem rychle za Jenn, abych zjistil, jestli žije, protože to teď byl jediný způsob, jak zjistit, zda můj plán vyšel.
Klepal jsem na její dveře s jakousi nadějí uvnitř. Mohlo to vyjít? Mohlo to fungovat? Všechny ty otázky mi tak rychle běželi hlavou a pak najednou, jako by se čas zastavil..
Dveře se otevřeli a v nich se objevila známá postava, Jenn. Objal jsem ji. Jenn se divila, co vyvádím. Musel jsme jí to všechno převyprávět. Vypadala sice vážně zmateně, ale věřila mi. ,,A to, že jsi naživu, znamená, že to vyšlo! Ona…totiž ty..totiž tvé alter ego.." ,,No?" ,,Prostě jsi do toho auta nenastoupila, takže všechno už bude v pořádku." Na její tváři se opět objevil úsměv. ,,Nechceš to zajít někam oslavit? Přeci jenom je to zázrak, nemyslíš?" Jenn nakonec souhlasila. Šla se převléci a za pár minut se vrátila.
Měla na sobě šaty, což pro měl byl docela šok. V životě jsem ji v šatech neviděl. V naší třídě se v nich ukázat nemohla a tak je nikdy nenosila. ,,Hlavně nesmíme jít daleko. Já ti sice věřím, že můj stav byl způsobený drogami, což by leccos vysvětlovalo, ale moje máma tomu rozhodně neuvěří!" Chápal jsem to.
Vzal jsem Jenn do své oblíbené restaurace. Objednal jsem džus, ale tvářili jsme se, že je to to nejdražší šampaňské. ,,Připijme na to, že žiješ a ještě dlouho žít budeš a věř mi, že když si to přežila tam, tady to horší nebude." Pozvedli jsme sklenky, ale než jsme si vůbec stačili připít, Jenn upustila skleničku. Sklo se roztříštilo a z jejího břicha začala téci krev. Všiml jsem si, že se tam objevila bodná rána, ale jak? Před očima mi náhle proběhla spousta představ, ale všechny měly stejnou myšlenku a to, že se něco pokazilo v prvním světě.
Zavolali jsme záchranku, ale Jenn se nepodařilo zachránit, jak by taky mohlo..
Druhý den jsem šel do školy se zkaženou náladou. Hned první hodinu nám byla oznámena ona nešťastná zpráva. Ale já byl jediný, kdo byl opravdu smutný. Některé to snad i těšilo. Učitelka nám řekla, že se jednalo o vraždu, která se bude vyšetřovat. Druhého dne se ve škole neukázali hned tři žáci, kteří s její smrtí měli co dočinění. Nakonec je chytili, ale já věděl, že oni nejsou jediní zodpovědní za její smrt. I já jsem to zavinil. Šlo o to, že kdybych jí nepřemluvil, aby šla na tu párty, nevzala by si tam ty drogy, nedostala by se do nemocnice, nechtěla by být oblíbená, nebrala by si drogy dál, nehrozila by jí smrt a nemusela by přiznat, kdo jí drogy dal, tudíž by na ni nebyli naštvaní a nechtěli by ji zabít, takže nebýt mě, Jenn by ještě žila.
Myslel jsem si, že cestování mezi světy mi v něčem pomůže, mohl jsem ji varovat, mohl jsem jí poradit, ale ve chvíli, kdy jsem tam měl být, abych ji opravdu zachránil, jsem byl pryč. Ale něco mě to přeci jen naučilo a to, že, když se něco má stát, stane se to a vy tomu nemůžete zabránit. Ale ani tak mi Jenn nejspíš nikdy nepřestane chybět…
Tak toto byl konec příběhu Dva životy, který jste si zvolili v minulé anketě. Doufám, že se vám líbil a snad se na mě moc nenaštvete, že jsem neudělala šťastný konec, ale chtěla jsem postat nějaké poselství a to se mi snad povedlo.
Budu ráda, když celý příběh nějak okomentujete a vyjádříte se jakkoli k jeho konci. A nezapomeňte dát také hlas v nové anketě!








Wow, tak tohle jsem opravdu nečekala.. Celý ten příběh byl super a vždy to bylo napínavý a zajímavý.. Super :) Těšim se na další příběh.