Elliot byl blbec, to bylo jasné. Mě teď spíše zajímal Sam. Dneska mu to vážně slušelo, vlastně jemu to sluší vždycky. Hrozně se mi líbil a navzdory všem slibům, co jsme dala sama sobě, že nechci vážný vztah, mě k němu něco táhlo.
Večer jsem z všeho toho přemýšlení nemohla usnout. Někdy jsem nad něčím až příliš usilovně přemýšlela, že jsme se úplně probrala a pak jsem nemohla spát a celou noc jsem se převalovala.
Ráno jsme přišla do školy sama. Becca tam dnes byla dříve, jelikož přijela autem. Seděla u lavice spolu s kluky. ,,Ahoj." Mávli na mě, když jsem procházela kolem třídy. Vždycky jsem měla ráda, když mě někdo pozdravil jako první. Cítila jsem, že nejsem sama..zvláštní.
Na mé židli seděl Kyle, jeho ruka byla nenápadně a rádoby ležérně položená přes opěradlo u Rebeccy. ,,Čau, lidi." Stoupla jsem si vedle nich, jelikož nezbývalo už žádné místo k sezení. ,,Chceš si sednout?" Dave se hned zvedal, aby mi místo uvolnil. ,,Ne děkuji, já postojím." Nechala jsme ho sedět.
Za chvíli jsme se stejně museli zvednout, protože mělo zvonit. ,,Tak co holky, budete dneska v parku?" zajímal se Kyle, ale něco mi říkalo, že ta otázka mířila spíše k Rebecca, než ke mně. ,,Jo, budem." ,,Já dneska pojedu dřív." ,,Můžem jet spolu." Navrhl v zápětí Dave. ,,Klidně." Nějak moc ho to potěšilo, což se ovšem nedalo říci o mně. Já bych raději byla se Samem v parku, ale znovu se mi pěšky jít domů nechtělo.
Po škole jsme byli ještě na obědě a pak jsme se sešli s klukama v parku. ,,No nazdar, kde jste? Už tu čekáme dlouho." Poznamenal John. ,,Děláme, co můžeme." Kyle si vyměnil letmý pohled s Beccou. ,,Zrovna jsme si řikali, že zajdem pro zmrzku." Řekl Liam a zatáhl za Johna. ,,Přinesete mi taky?" Dostala jsem na ni hroznou chuť. ,,Já ti jednu vezmu, jakou chceš?" Nabídl se Dave. ,,Mě to je jedno, tak tu, co si vezmeš ty." ,,Dobře!" Přidal, aby dohnal kluky.
Mezitím jsem pozorovala, jak se na sebe Kyle s Rebeccou nenápadně usmívají. Vycítila jsem, že by chtěli soukromí. ,,Same, jdem se projít." Vzala jsem ho za ruku a odtáhla pryč. Rychle jsme mrkla na Beccu a Kyle se až moc šibalsky usmál. Zaslechla jsme jen jednu větu. ,,Tak jsme tu zbyli sami, co budem dělat?" Usmála jsem se.
,,Kam se chceš jít projít?" Zeptal se Sam, když jsme udělali už několikátý okruh kolem parku. ,,No..já vlastně ani… Oh, to je hodin!" zbystřila jsem, když jsem uviděla čas na svém mobilu. ,,Copak? Ty někam spěcháš?" Horlivě jsem přikývla. ,,Přece domů, za chvíli mi jede autobus a ty bys měl taky jít." Posmutněl. ,,On Dave počká." ,,On možná, ale autobus ne." Protočil oči. ,,Tak já tě doprovodím." Vzal mě za ruku a šli jsme. Bylo to zvláštní. Vlastně jsem nikdy nešla ruku v ruce s někým z party. Vždycky jsme si řikali, že to dělají jen malé děti. Chodit za ručičky jako dětičky…nebo nějak tak. Ale mě ani Samovi to nevadilo.
Už jsme byli skoro na náměstí, když mě Sam zastavil. ,,Co je? Musíme přidat a ne se zastavovat." Táhla jsme ho. ,,Co kdybych ti dal nabídku? Buď můžeš jet autobusem," ,,To bych ráda!" hlavou jsem kývla směrem, kam zrovna můj autobus přijel. ,,nebo tu můžeš zůstat se mnou." Zatvářila jsem se otráveně. ,,Jo a jak dlouho? Než ti přijede autobus, co? Já tady s tebou vždycky čekám a pak musím jít domů pěšky. To mě zrovna neláká." Pokrčil rameny. ,,Tak bych tu třeba s tebou taky mohl počkat nebo jít kousek s tebou." Z toho jeho úsměvu se mi podlamovala kolena. ,,No už tě úplně vidím." Chtěla jsem zkusit odejít, jestli mě třeba zastaví, ale v tom mi ujel autobus přímo před nosem. ,,No myslím, že už teď stejně nemáš na vybranou." ,,Víš, co? Tak já to beru." Zasmáli jsme se a šli jsme na zmrzlinu spolu.
Rozdrnčel se mi telefon. ,,Kdo to je?" Vzal mi ten telefon přímo z ruky. ,,To je jenom Dave." ,,Aha, tak s tím mluvit nechci." Zasmála jsme se. ,,Čau." Zvedla jsem ten hovor a už jsme začínala pracovat na výmluvě, proč jsem neseděla v autobuse. ,,No ahoj, jak to, že nejsi doma? Čekal jsem na tebe, ale ta zmrzlina to jaksi nevydržela a sama se nechala sníst." Bavili mě ty jeho vtipy, ale někdy je dělal až moc často, že byli spíše trapné, ale já se i tak často smála. ,,Tak já si jí od tebe vezmu jindy." ,,Dobře, ale pořád jsem nedostal odpověď, proč jsi nejela." ,,No já jsme se nějak zdržela se Samem." ,,Aha, tak se Samem, to chápu, tak já už budu končit." ,,Dobře, měj se." Rozloučila jsem se. A pak jsme se zase plně věnovali Samovi.
Asi před pěti minutami mu ujel autobus, ale on to nějak zvlášť neřešil. ,,Tak si říkám, jak vysvětlíš rodičům, že ti ujel autobus." Pokrčil rameny. ,,Nevím, já něco vymyslím, vždyť mě znáš." Přikývla jsem. ,,Můžu mít otázku?" Při těch slovech mi naskákala husí kůže. Už dlouho jsem se ho chtěla zeptat na jednu věc, ale nějak jsem k tomu neměla odvahu. ,,Co tě zajímá?" Zdálo se mi, že se začínám klepat z té nervozity. ,,Není ti zima?" ,,Ne, jsme v pohodě." Možná mi přeci jen byla zima.. ,,Chtěla jsem se tě zeptat," zarazila jsem se v polovině věty. Stále jsem si tím nebyla moc jistá a já si vždycky musela být vším naprosto jistá, když jsme dělala velká rozhodnutí. Bože, vždyť jde jen o jednu větu! Zavelel můj mozek a já poslechla. ,,jak je možný, že nemáš holku?" A bylo to venku. Jen jsme doufala, že neřekne, že někoho má, ale to bych snad věděla..nebo ne?








Já ten příběh žeru :3 Dávej ho prosííím častěji