Tak po delší době jsem se rozhodla napsat krátký a možná trochu depresivní příběh, který mě napadl teprve nedávno. Snad se vám bude líbit.
Je teplá letní noc, všichni už spí, ale já ještě beru do ruky tužku a píši ti dopis. Psala jsem ti snad milionkrát, ale ty stále neodpovídáš. Možná mé psaní ani nečteš, možná si ho nevšímáš nebo jen nechceš odpovědět. Je tomu už rok a půl, co jsem ti napsala poprvé a od té doby se všechno změnilo, jen mé city k tobě zůstaly, ba dokonce se prohloubily.
Vzpomínám si na ten den, kdy jsme tě poprvé uviděla a cítila jsem, jak se tep mého srdce tak rapidně zrychluje. Ještě teď se mi to stává, ale ty na to nijak nereaguješ. Asi tě to nezajímá nebo se o to zajímat nechceš. A mě to bolí. Bolí to pokaždé, když kolem mě projdeš, ignoruješ můj tichý pozdrav, tichý protože v tvé blízkosti nedokážu mluvit hlasitě a sebejistě, a jdeš dál.
Denně mluvíš se spoustou lidí-s učiteli, přáteli, rodinou i s cizími lidmi, co se ptají na cestu. Tak proč je pro tebe tak těžké nebo nepředstavitelné promluvit na mě? Co je složitého na tom slově ,,Ahoj." co často vypustíš z pusy jen tak na prázdno. Je to kvůli mně? Nemluvíš na mě kvůli tomu, jak vypadám nebo, jak se chovám? Je to kvůli tomu, že se stydíš nebo doufáš, že se jednoho dne rozhodnu přestat snažit, přestanu ti psát a přestanu si tě všímat? Bereš mě snad jako štěnici, které se nemůžeš zbavit?
Nikdy se nedozvím, proč, nikdy se nedozvím pravdu. Třeba se ani ty o mých pocitech nikdy nedozvíš a tento dopis skončí někde na skládce vedle další spousty bezcenných věcí a snů, které se nikdy nenaplní.
Dnes už je to 256. dopis napsaný pro tebe. Všechny jsem psala od srdce a všechny jsme psala z hluboké lásky k tobě. Ale tys neodpověděl. Ani jednou si nevzal tužku a nenapsal pár řádků..ani slovo. Kdybys napsal, že tě mám nechat být, byla bych chvíli smutná, ale necítila bych se tak hrozně, jako teď, když musím stále přemýšlet, proč neodepisuješ a proč se tváříš, že neexistuji.
Z těchto a mnoha dalších důvodů je tento dopis i tím posledním. Už nikdy ti nenapíši, vlastně už nikomu. Musím začít od znovu, restartovat můj život a doufat, že se to povede lépe. Chci uniknout od těchto hrozných pocitů a musím uniknout teď, protože slova v tomto dopise a vědomost, že tobě na tom stejně nesejde, mi dávají sílu udělat možná jedinou rozumnou věc v mém životě a to jej ukončit.
Mé jméno upadne v zapomnění a má slova odnese čas. Nikdo na mě nebude vzpomínat, nikomu nebudu chybět. Všichni na mě budou pohlížet s odporem, aniž by se mě snažili pochopit nebo vyslechnout, ale jediný ty za to poneseš plnou zodpovědnost. Snad s tím dokážeš žít. Snad dokážeš žít s vědomím, že někdo kvůli tobě ukončil svůj život. Trápila jsem se a to jen proto, že si nikdy nedokázal říci, co ke mně cítíš..nebo, že nic necítíš. A teď je pozdě. Teď už nic nezměníš a můžeš akorát litovat toho, co jsi ode mě měl-naprostou oddanost, důvěru a lásku. Tohle všechno si zahodil a vybral sis život ve lži a v přetvářce místo upřímnosti, tak tak žij dál a žij sám, protože nikdy nikdo k tobě nebude cítit to, co já..nikdy tě nikdo nebude tolik milovat..








Moc krásná, přestože pesimistická, povídka :) jsem toho názoru, že se ti opravdu moc povedla :)