Předem se chci omluvit, že sem dávám příběh, který jste si neodhlasovali v anketě, ale je inspirován jedním z mých snů, tak ho chci napsat, dokud si ho pamatuji. A nebojte, nebude vás připravovat o ty, co jste si odhlasovali. Spíš mi jen pomůže s nějakou tou aktivitou na blogu, jelikož nemám moc o čem psát.
Příběh je inspirován několika mými sny, protože se mi zdály sny na pokračování. Někdy se mi stane, že se mi jeden den zdá sen a druhý den ten sen pokračuje a to je zrovna tento případ.
Příběh se pokusím napsat kratší, ale děj tam bude, žádný strach…tak a teď už k prvnímu dílu.
O prázdninách, které hrozně rychle utekly, mi rodiče oznámili, že se v září přestěhujeme na vesnici k babičce a dědovi. Naši si totiž našli práci ve městě nedaleko od babičky a tam se bydlení tak narychlo sehnat prostě nedalo. Bylo mi řečeno, že je to jen na jeden rok, než si najdeme něco lepšího, ale mě bylo jasné, že jakmile dorazíme k babičce, táta se odtamtud nehne. Je tam zvyklý a ruch města mu rozhodně po celém dni v práci chybět nebude. Akorát já se tam ukoušu nudou.
Naposledy jsme byli u babičky, když jsem byla malá. V té době jsem si vyhrála i s blátem a nechybělo mi tam nic, ale od té doby jsem se změnila. A navíc jsme si prostě navykla na město. Vyhovuje mi, že své sousedy neznám, protože nejsem ten typ, co pořád sleduje, kde se co šustne a vyprávět o tom další drbnám, co to pak ještě ke všemu rozvedou do nekonečného příběhu plného intrik a zrady a pomalu by se podle toho dala natočit i telenovela, kterou by dotyčné rády sledovaly.
Místo toho upřednostňuji počítač a další elektronické vymoženosti, co tam dojdou až bůhví kdy. Jsem si jistá, že tam nemají ani internet, bez čehož já v podstatě ztratím kontakt s normálním světem kolem. Sice jsem si za těch osm let na škole nenašla člověka, s kým bych si opravdu rozuměla, ale už jsme si našla několik přátel přes internet a s těmi jsem si psala už dost dlouho. Teď byl ale čas dát tomu všemu sbohem.
Zbývaly poslední dny do konce dvouměsíčního volna a já si čím dál tím víc začala uvědomovat, že stěhování neuteču. Přes prázdniny rodiče pomalu vše sbalili, akorát já jsem s tím začala až poslední týden, abych pak nebyla nucena tu ještě něco nesbaleného nechat. To nepřipadalo v úvahu.
Brzy ráno jsme všechno naložili do aut a vyrazili jsme. Cestou se mi dělalo zle, i když jsme nejeli moc rychle. Byla jsem nervózní a otrávená zároveň. Vůbec se mi tam nechtělo.
V uších mi hrály mé oblíbené písničky a já se snažila přesvědčit svůj mozek, aby na tom celém našel aspoň ždibec pozitivního. Začala jsem tedy přemýšlet o tom, co je vlastně na vesnici dobrého.
1) Člověk se nemusí moc fintit a upravovat, do školy se tam možná ještě chodí v teplácích.
2) Jste na čerstvém vzduchu, takže to prospívá zdraví.
3) Určitě tam nebudou žádní velcí inteligenti, takže s prospěchem si nebudu muset dělat vrásky.
4) Je tam spousta zvířat a já mám zvířata ráda.
5) Budu mít spoustu času na psaní, když si nebudu moct s nikým psát.
6) Kluci tam určitě nemají moc velký výběr holek, takže šance mám určitě vysoké…ale k čemu mi to bude, když tam nebude ani výběr kluků?
7) Nemusím se bát, že bych nešla s dobou, naopak budu velmi nadčasová!
8) Kluci tam budou otrlejší a pracovitější, než znám. Určitě nebudou potřebovat chodit do posilovny, ne že by to snad znali, protože budou (co já vím) kydat hnůj, orat a podobné věci, co se dělali tak před stoletím..
Ach jo, já chci domů. Smutné jsme si povzdechla, jelikož jsem stejně na každém optimistickém bodu viděla spoustu hrozných detailů. Na druhou stranu prý se ze stresu hubne a to vám můžu zaručit, že já tam vystresovaná budu! Akorát by mě zajímalo, zda to platí i v případě, kdy ze stresu jíte, což já dělám, ale počítám s tím, že na to určitě brzy přijdu.
Po příjezdu jsme šli k babičce a dědovi do hospody, co vlastnili, na oběd. Moc jsme spolu nemluvili. Táta se chvíli bavil s dědou, ale já s mámou jsme se toho moc neúčastnili.
Po jídle jsme šli domů vybalit aspoň ty nejdůležitější věci.
V mém novém pokoji bylo hodně místa, až mě to děsilo. Nelíbilo se mi tam a působilo to na mě dost depresivně.
Celý večer jsem strávila čtením knihy na podlaze uprostřed mého nového pokoje. Přečetla jsem ji celou a absolutně jsem netušila, co tu budu dělat zbytek školního roku. Rozhodně jsem nepředpokládala, že tu někde snad bude knihovna. Ještě, že jsem s sebou měla notebook. Toho si určitě užiju do sytosti.
Druhý den jsem vstávala docela dlouho, ale byla jsem stejně unavená. Máma už dole dělala snídani. ,,Ahoj, dáš si něco?" Rozespale jsem se na ni podívala. ,,Ne, dobrý, já nemám hlad." Táta seděl u stolu a četl noviny. Před ním byl talíř s najedeným rohlíkem. Já ale nechtěla nic jíst. Neměla jsem chuť. ,,Já se půjdu projít..třeba do krámu." U babičky ve vesnici byl jeden malý krámek. Všechno..nebo aspoň většina věcí tam byla na můj vkus drahá, ale to jen proto, že jsem byla zvyklá na ty slevy v obchodem a konkurenční boj, kde se to každý krám snaží prodat co nejlevněji a navíc to tady bylo domácí, což bylo rozhodně lepší, než ty éčka.
Hned první den jsem si taky vytvořila vizáž té holky, co vůbec nezdraví. Ano, já vím, že je to na vesnici jiné, když se tady všichni znají, ale ve městě jsme neznali skoro nikoho, tak jsme prostě nebyli zvyklí zdravit. A teď se mi na to opravdu nechtělo navykat. Já ty lidi přece neznala, tak proč bych si na to měla hrát? Každopádně mi bylo podle těch pohledů jasné, že se jim to rozhodně nelíbilo a určitě si to zapsali do svých seznamů mých špatných vlastností, aby se měli zase o čem bavit.
Koupila jsem si jen sladké pečivo na cestu a šla jsem se projít. Jedno se tomu muselo nechat, byla tam krásná příroda. Čerství vzduch mě uklidňoval, což jsem teď potřebovala.
Šla jsem kolem rybníka a uviděla jsem partu holek, jak šli kolem. Říkala jsem si, že je aspoň omrknu. Chvíli jsem se tedy potloukala kolem a čekala jsem, než přijdou blíž.
Jako první mě překvapilo, že na sobě měly luxusní oblečení a byly zmalované, jak do nočního klubu. Chichotaly se jako banda holek od nás ze školy, co byly úplně vypatlaný, ale hlavně, že jim to slušelo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsme na vesnici! Jak se sem tohle mohlo dostat? Tenhle trend mi vážně vyrážel dech.
Řekla jsem si, že počkám, než mě obejdou, aby to nebylo nápadné. Když byly blízko, zaslechla jsem část z jejich konverzace. ,,To je jako ona?" ,,Ta z města?" ,,Ne, to není vona, koukni, co to má na sobě." Bavily se mezi sebou a jejich pohledy mě dost urážely. Rozhodně jsem takové reakce na svou osobu nečekala, ale co se dá dělat.
Přišla jsem domů a okamžitě jsem začínala přehodnocovat, co si vezmu první den na sebe. Přeci jen jsem chtěla aspoň na ty kluky udělat dojem a ukázat, že taky mám co na sebe..zvlášť, když jsem toho měla plnou skříň.
Následující ráno se mi vůbec nechtělo z postele. Sice mě všichni uklidňovali, že to bude v pohodě, ale přeci jen je to můj první den úplně někde jinde. Bez mých starých známých spolužáků, jiné prostředí a nový začátek. Všechny to čeká až za rok, ale já musela přestoupit zrovna teď. Vážně super pocit.
Prvního září-první školní den, jsem musela vyrazit do školy sama. Rodiče už byli dávno pryč, museli vstávat brzy, aby dorazili do práce včas. Vracet se budou pozdě večer, takže tu budu sama. Dřív by mi to ani tolik nevadilo, protože jsem se chodila procházet po městě, zašla jsem si třeba někam do obchodu, ale tady? Tu vesnici projdu za chvíli a rozhodně nemám v plánu chodit každý den tu samou trasu jen tak pro zábavu. Vůbec netuším, co tady budu po škole dělat.
Vstávala jsem déle, než jsem byla zvyklá, ale byla jsem i tak hrozně unavená. Cestou ke škole jsme málem usnula. Pořád jsem se rozhlížela, jestli se na mě někdo dívá. Spatřila jsem akorát pár dalších lidí v mém věku a babičky s vnoučaty, co se chystaly na svůj vůbec první den ve škole.
Nesměle jsem vzala za dveře školy a vešla jsem dovnitř. Z každého ročníku tam byla jedna třída, takže mi stačilo najít jen devátou třídu. Už tam sedělo pár holek, co jsem viděla předchozí den u rybníka. Všechny se na mě dívat s nechápavým pohledem a něco si o mě šuškaly. Z pánského osazenstva jsem zahlédla jen dva kluky, co mi nevěnovali žádnou zvláštní pozornost.
Kolem osmé hodiny už se tam objevilo více lidí. A dokonce se ke mně jedna z těch holek vydala, aby se mě zeptala, jestli jsem ta nová. Pak se se mnou chvíli bavila o tom, jaké to je bydlet ve městě a tak a následně to odešla všechno sdělit ostatním ze skupinky.
I pár kluků po mě rádoby nenápadně pokukovalo, ale žádná konverzace mezi námi neproběhla. Vlastně jsem byla ráda, že to na mě nikdo nehraje a raději si každý všímá svého. Rozhodně jsem netoužila po žádných předstíraných úsměvech.
Pak přišla osmá hodina-čas, kdy do třídy přišla učitelka. Zavolala si mě k sobě, aby mě všem představila přesně tak, jak jsem to viděla v amerických filmech. ,,Tak tohle je Anděla, tento školní rok s vámi bude chodit do třídy. Přestěhovala se sem s rodiči a zůstanou tu na dobu neurčitou. Chci jen říct, že doufám, že vaši novou spolužačku mezi sebou přivítáte a budete se k ní chovat přívětivě." Pak mě poslala do lavice.
Celou hodinu jsme se bavili o následujícím školním roce. Už teď se mi chtělo vypadnout. Vzpomínala jsem na svou starou školu. Všichni tam budou jezdit na soustu výletů, ale tady budu ráda za blbou exkurzi do kravína nebo procházky na den Země. A na delší výlety na týden jsem mohla klidně zapomenout.
Hned po vysvětlení toho všeho nás učitelka nechala jít domů ale ještě předtím mě čekal nával zájmu od všech mých nových spolužáků. Hned po odchodu učitelky se všichni seběhli k mé lavici a začali mi klást spoustu otázek. Jejich zájem byl sice nahraný, ale aspoň jsem si nepřipadala odstrčená.
Asi po týdnu ten jejich zájem docela hodně polevil. Už od začátku jsem věděla, že si s těma holkama nebudu rozumět, byly úplně jiné než já. Zjistila jsem, že nenosí značkové oblečení, ale jejich babičky jim přešívají to staré, aby tak vypadalo. Nikdo jim také zatím neřekl, že silné oční linky a tmavé stíny se nehodí do školy a už vůbec ne vesnické školy.
Zato s kluky to bylo jiné. Hned druhý den jsem si začala rozumět s Tommym, Andym a Kubym. Tedy jejich skutečná jména byla Tomáš, Andrej a Jakub, ale takové měli přezdívky. Já vlastně taky jednu měla-Angie. Moc se mi líbila. Bavili se ještě s jedním klukem-Lukášem Kamenářem, kterému nikdo neřekl jinak, než Kami. S tím jsme se moc nebavila. Ne, že by snad na mě působil nějak negativně, ale on se bavil spíš víc se svými starými známými a mě tak maximálně pozdravil na chodbě.
Vždycky po škole jsme se ale stejně všichni rozprchli na všechny strany. Kluci šli většinou na hřiště, holky zase sedali na první autobus a jeli do města. A já? Já jsem trávila celé dny na louce za vesnicí s notebookem psaním svých příběhů. Nepřipadala jsem si ani tolik sama, vlastně jsem si na to docela zvykla a napsala jsme taky rekordní část příběhu. Byla jsem nadšená. Psaní mi v tom klidu a tichu šlo mnohem lépe, než, když mě doma pořád někdo vyrušoval.
Zrovna dneska bylo chladno. Vzala jsem si na sebe bundu a pod ní jsem schovala notebook. Rychle jsem prošla celou vesnici a pak jsem se uvelebila na své oblíbené místo. Bylo odtamtud krásný výhled na celou vesnici. Zhluboka jsem se nadechla a dala jsem se do psaní další kapitoly svého příběhu.
Byla jsem zrovna v té nejzajímavější části, když v tom jsme zaslechla něčí kroky. Otočila jsem se a uviděla jsem za sebou Kamiho. ,,Ahoj." Prohodil a já čekala, že půjde prostě dál, ale on si sedl vedle mě. ,,Ty se nejdeš projít?" ,,Ne. Šel jsem se akorát podívat, kdo je ta holka, co sedí u nás na louce." Prudce jsme sebou trhla. ,,To je vaše louka?" ,,Jo." Rychle jsem se zvedala. ,,To je ale v pohodě," smál se mému chování. ,,můžeš tu klidně dál bejt." Oddechla jsem si a sedla jsem si zpět na své vyhřáté místo. Rozhodně jsem si nechtěla hledat další útulné místečko, kde by se mi tak dobře psalo. ,,Ale mám jednu podmínku." Zvedla jsem jedno obočí a podívala se na něj tím nejvíc udivujícím se pohledem, jaký jsme kdy udělala. ,,A jakou podmínku?" ,,Ukážeš mi, co píšeš." ,,To v žádný případě!" Přitiskla jsem k sobě notebook, aby snad nemohl spatřit jediné písmenko z mého příběhu. Ještě nikdy nikdo mé příběhy nečetl a já o to ani nestála. Vždyť si to pak budou moci přečíst v mojí knížce, jestli se mi ji podaří vydat. ,,Proč ne? Co tam píšeš?" Ukázalo se, že mé vzdorování v něm vzbudilo ještě větší zájem. ,,Nic." ,,Tak mi to nic dej přečíst, jo?" zakřenila jsem se. ,,Ne. To nikomu nedám přečíst, dokud to nebude hotový!" ,,A pak mi to dáš přečíst? Já jsem na dobré příběhy odborník, víš?" Ironicky jsem přikyvovala. ,,A na to jsi přišel jak?" ,,No zjistil jsem to o sobě." Musela jsem se začít smát. ,,Tak to je mi to hned jasné."
Chvíli jsem čekala, jestli ještě něco bude namítat, ale už nic neřekl. ,,A teď už jdi, potřebuji na psaní klid." ,,Jo, jasně, paní spisovatelko." To spisovatelko řekl tak hezky. Moc by se mi líbilo, kdyby mi tak lidé někdy v budoucnu říkali.
Dívala jsem se na něj, dokud jsme si nebyla naprosto jistá, že už na můj displej neuvidí. Napsala jsem sotva slovo a on se hned otočil a zavolal na mě. ,,Angie? Možná bys sem měla jít." Rychle jsem vstala a šla jsem se podívat. ,,Podívej na váš dům." Ukázal směrem k nám, kde teď bylo dost rušno. ,,Co to tam dělat?" Nechápala jsem, o co se tam ti lidé pokoušeli. ,,Pojď." Kami mi podal ruku.
PS: Vím, že tento díl je o dost delší, než jste zvyklí, ale snad vám to nevadí a příběh se vám líbí:)
Budu ráda, když do komentářů napíšete váš názor na tento první díl a jestli budete číst i další dva díly, které asi budou podobně dlouhé, protože jsem se snažila, aby se celý příběh vešel do těch tří dílů a neochudil vás o jié příběhy.








Je to super, vůbec nevadí, že je delší.. Určitě přidej i další 2 části :)