Běželi jsme téměř celou cestu až k našemu domu. Pak mě Kami pustil a radši se stáhnul. Já jsme ale svůj elán neztratila. Vtrhla jsme na zahradu. Byl tam děda a asi ještě pět dalších chlapů. Kolem byla spousta dřeva a nářadí. ,,Dědo?" Děda se na mě otočil, jako by mě tam snad vůbec nečekal. ,,Ahoj, zlatíčko." ,,No ahoj. Co tady děláte?" Rozhlížela jsem se po zahradě a snažila jsem si to nějak poskládat. ,,No to budeš mí radost! Stavíme vám novou králíkárnu, no není to super?" Svraštila jsem obočí. ,,Jo to je, ale jak vás to napadlo?" ,,Táta nás poprosil." Tak tomu už se fakt nedalo uvěřit. ,,Můj táta? Ten zvířata nesnáší!" to kvůli tátovi jsme doma neměli žádná zvířata..tedy jednou jsme měli rybičky, ale ani ty u nás moc dlouho nevydržely. ,,No to sice ne, ale jíst se taky něco musí." Jak to dořekl, vytvořil se mi v krku knedlík. Jíst. Neberte to špatně, já vegetariánka nebyla, protože bych asi nevydržela nejíst maso, ale byla jsem spíš ten typ člověka, co nemusí zrovna vidět svoje jídlo a kort mazlit se s ním.
,,A chtěla bys vidět ty králíky? Máme zrovna mladé, tak vám jich pár dám do začátku." ,,No tak jo." Přikývla jsem a šla jsme se s dědou podívat na ty malé králíky.
Šli jsme jen pár minut k dědovi na zahradu. Měl tam ještě ty malé nádherné králíčky. Ty byli tak roztomilí, že bych se s nima nejraději hned pomazlila, ale pořád jsem se snažila nedat to tolik najevo, aby si děda nemyslel, že nám je nemá dávat na jídlo..na druhou stranu by ho to možná obměkčilo, ale nevím, dědu jsme moc nevídala, tak jsme nevěděla, co od něj čekat.
Pak děda vytáhl naprosto úchvatné králíčky z jednoho kotce. ,,Na, podrž je." Dal mi tři z nich do náručí. Ještě nikdy jsem nedržela žádnou živou bytost, až dodnes. Byl to skvělý pocit! Až mi bylo těch malých šmudlíků líto, že je čeká jedině pekáč. Zatím jsme si ale řekla, že to bude až v daleké budoucnosti a nemusím si s tím dělat hlavu.
Od dědy jsme dostali celkem šest králíčků a všichni byli k zulíbání. Večer mi táta sdělil, jak to teď s nima bude chodit. ,,Každý den jim nastřiháš srpem trávu a naliješ jim vodu. Budeme jim taky sušit chleba a dáme jim občas i nějakou tu mrkev ze zahrádky." ,,Mrkev ze zahrádky?" Nechápala jsem. ,,Jo, taky si tu uděláme záhony." Na tváři mi stále zůstával udivený výraz, ale táta mě svou další větou totálně uzemnil. ,,Teď jsi na vesnici, tak si zvykej." Měl s tím docela pravdu, vždyť jsem si musela zvyknout na tento nový život, na nové lidi a nové povinnosti, co mě čekají.
Druhého dne jsem se poprvé učila se srpem a moc mi to nešlo. Určitě na tom nebylo nic složitého, ale já jsem vždy na všem hledala problémy, takže ani tohle nemohlo být výjimkou. Nakonec jsme to vzdala a řekla jsem si, že pak někoho ve škole poprosím, protože jsem potřebovala pomoc.
Jako první mi přišel do rány Tommy. ,,Čau," mávla jsem na něj, aby si mě všiml. ,,máš dneska po škole čas?" Pokrčil rameny. ,,Asi jo. Proč se ptáš?" ,,No potřebovala bych pomoct s králíky, tedy tím myslím jako s nastříháním trávy." Půl třídy propuklo ve smích. No tak pardón, že nejsem odsud a neumím to se srpem tak dobře jako určitě všichni z vás. Na štěstí Tommy nebyl ten typ, co by se nad ostatní povyšoval. ,,Dobře, tak tam po škole zajdeme a já ti to ukážu." ,,Moc děkuju."
A taky, že svůj slib dodržel. Hned po zvonění šel se mnou domů, kde mi ukázala, jak se správně tráva kosí a na co si mám dát pozor. ,,Jsem ti vážně vděčná, žes mi s tím pomohl." ,,To je v pohodě, stačí říct. Jo a hale, měl jsem se tě zeptat, jestli budeš dneska zase tam na louce, jak tam chodíš psát." Trošku jsem se divila, kdo by se na to mohl ptát. ,,A kdo se ptá?" ,,To je jedno, tak zatím." Řekl a pádil pryč, abych ještě náhodou nestihla přidat další otázku.
Později jsem se opravdu na tu louku vydala. Napůl ze zájmu psát a napůl ze zvědavosti, kdo to tam přijde nebo bude po mně pokukovat.
Usadila jsem se pohodlně a spíše než psaní jsem se věnovala rozhlížení kolem, ale nikdo se neblížil, takže jsem to pak vzdala a zabrala jsme se do psaní jako nikdy a v tom mi někdo poklepal na rameno. Mále jsem vykřikla. Prudce jsem sebou trhla a otočila jsem se. Byl to Tommy. ,,Bože, tys mi teda dal! Málem jsem dostala infarkt!" Zhluboka jsme oddechovala, abych se uklidnila. ,,Promiň, to jsme nechtěl. Jen jsem měl jít nenápadně kolem a případně si vymyslet nějaký důvod, proč tudy jdu, kdybys mě odhalila, ale já jsem si chtěl promluvit." Znělo to na můj vkus až moc střeštěně. ,,No..dobře a o čem chceš mluvit?" ,,Kami tě chce dneska někam vzít, ale já jsem tě chtěl varovat." Teď zněl úplně přesně jako mí rodiče. ,,A před čím?" ,,Kami nikdy, opakuji NIKDY nebyl s žádnou holkou, aby nedošlo k něčemu víc a ty vypadáš fakt jako milá holka, co se nenechá oblbnout, ale prostě jsem ti chtěl říct, že on tohle dělá. Je to sice můj kámoš, ale rád bych, aby aspoň jedna holka u nás ve vesnici s ním nic neměla." To znělo vážně přesvědčivě. ,,Tak dobře, dám si pozor. Díky Tommy." On jen přikývl a vracel se zase zpátky k vesnici.
Řekla jsme si, že dopíši ještě kapitolu a půjdu, ale pak jsem směrem od vesnice zahlédla ještě někoho. Musel to být Kami. ,,Asi tu ještě počkám." Šeptla jsem si jen tak pro sebe. Nenápadně jsem ho pozorovala, jak šel přímo sem. Několikrát se ohlédl, aby snad zkontroloval, jestli ho sleduje co nejméně drben v této malé vesničce. Pak nasadil rychlý krok a za chvíli byl v mé blízkosti.
Posadil se hned vedle mě. ,,Ahoj, už zase píšeš?" ,,Jo. A pokud nepotřebuješ nic důležitýho, ráda bych to dopsala" Řekla jsem to až moc opovrhujícím tónem. Docela jsem se bála, jestli jsme ho nakonec neurazila, když se tak zarazil. ,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli máš večer čas." Pokrčila jsem rameny. ,,A co to je večer?" ,,Já nevím. Co kolem sedmý?" Upřímně se mi dneska nikam nechtělo. ,,Šla bych ráda, ale dneska musím být doma. Táta přijede v sedm a já tam prostě musím bejt." Dost ho to zklamalo. ,,A co potom?" Tak tahle možnost mě vůbec nenapadla. ,,Tak to už budeme večeřet a pak už bude pozdě." ,,Jo jasně, aspoň jsem to zkusil." Zvedl se a smutně odcházel. ,,Ale třeba někdy jindy." ,,Dobře. Tak se měj." Mávl, ale už se neotočil.
Asi po týdnu se mě ve škole zeptal Andy, jestli bych nešla s klukama ven a mě to nevadilo. Dlouho jsem nebyla s někým jen tak venku, ale bylo vidět, že se Kamiho asi dotklo, že jsem Andymu hned řekla, že půjdu, ale v jeho případě jsem dělala drahoty. Na druhou stranu to pořád byl chlap, takže k tomu nic neřekl.
Večer jsme pak šli společně na hřiště, ale nic jsme nehráli, protože Kuby, díky Bohu, nevzal míč. Celou dobu jsme si povídali a byla docela sranda. Bavilo mě poslouchat jejich historky z dětství a co všechno vyváděli. Hodně jsem se zasmála. Pak se mě Andy zeptal, co jsem dělala já. To byl trochu oříšek. ,,Já moc ven nechodila…tedy s někým jiným. Většinou jsem byla sama." Andy se dost divil. ,,Zvláštní, netypoval bych tě na samotáře." Atmosféra trochu zhoustla, když se mě tak vyptávali. ,,Já nejsem samotář, ale prostě se s některými typy lidí moc neshodnu a oni zase se mnou. V mojí bývalé třídě jsem si s ostatními moc nerozuměla. Bavila jsem se jen s hrstkou lidí a ven jsem s nima nechodila. Většinou jsem si nacházela přátele přes internet a s těma jsme se párkrát za rok scházeli a bylo to fajn. Nebyli totiž tak namyšlení, byli spíše upřímní a to mě na lidech vyhovuje. Nemám ráda, když si někdo na něco hraje." Kluci byli chvíli zticha. ,,Já to nechápu, proč bys se zrovna s tebou nechtěl někdo bavit?" Pokrčila jsem rameny. ,,Asi jsme moc konfliktní." ,,No jasně.." Zasmáli se kluci.
Po pár týdnech už se doma začalo řešit zabíjení králíků a jejich příprava. Do toho se mi vůbec nechtělo. Vždycky jsem při takovém rozhovoru odcházela z místnosti, ale teď mi táta řekl, že tam musím zůstat, jen ať to slyším. Paráda. ,,Musíme je zabíjet? Nemůžeme je prostě nechat dožít?" Táta protočil oči. ,,Já ti říkal, ať jim nedáváš jména! Nemáš si s nimi vytvářet žádný vztah!" ,,Ale já jim nedala jména! Jenom jednomu." ,,No vidíš! Jedním to začíná a pak si pojmenuješ všechny." Byla jsem naštvaná. ,,A co kdybychom si nechali aspoň jednoho?" Táta nasadil ten svůj arogantní výraz. ,,Ne. Prostě se s tím smiř a konec." ,,Samozřejmě.." Sklonila jsem hlavu.
Ještě jsem musela jít ven nastříhat jim trávu. Byla jsem z toho hrozně smutná a měla jsem pocit, jako bych jim dávala poslední večeři. Sice je to čekalo až za pár týdnů, ale bylo mi z toho divně. Necítila jsem se z toho zrovna nejlíp, když jsem myslela na to, co se jim stane. Nedokázala jsem si ani představit, že to budeme dělat celou dobu, co tu budeme žít. Vždyť je to hrozný..oni jsou tak roztomilí. Těm bych nedokázala něco udělat.
Večer jsem šla spát brzo. Bylo mi hrozně smutno a nechtělo se mi nic dělat. Pořád jsem musela přemýšlet na tom, co se stane s těmi králíky a hlavně s mým oblíbencem-Charliem. Nejhorší na tom všem bylo, že jsme s tím nemohla nic udělat. Znala jsem tátu moc dobře a veděla jsem, že, když se pro něco rozhodne, tak to tak i bude. Vždyť kvůli jeho rozhodnutí změnit práci jsme tady. Tohle mi v žádným případě nemůže projít. Ach jo, to je na nic.
Zvláštní bylo, co se stalo příštího rána. Vzbudila jsem se a chtěla jsem nastřihat trávu králíkům, ale když jsem šla pro vodu, objevila jsem dole na stole lísteček od táty. Stálo tam: To je tvoje práce? Nechápala jsem, co tím jako myslí. Pak jsem vyšla ven a uviděla jsem králíky, jak všude pobíhají a králíkárna byla otevřená.
Musela jsem je pochytat. Strávila jsem tím asi půl hodiny. Nikdy bych nevěřila, jak rychlí jsou. Byla jsem úplně zpocená, když jsem je všechny pochytala, ale pak mi došlo, že jeden chybí. Byl to Charlie. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, že skončí na pekáči nebo se strachovat, co se s ním stalo.
Celý den ve škole jsem pak byla mimo, ale nechtěla jsem to nikomu říkat. Vždyť oni to tu mají každý den a zvykli si na to, ale mě to bude trvat ještě hodně dlouho.
Po škole jsem šla jako obvykle psát na louku, ale sotva jsem vyšla z domu zaslechla jsem něčí křik. ,,Stát." Zavolal někdo. Nejdřív se netušila, kdo to byl, tak jsem se otočila a uviděla jsem Kamiho. ,,Tohle vrať domů." Řekl a ukázal na můj notebook. ,,A proč?" ,,Půjdeš se mnou ven. Chci ti něco ukázat." ,,Dobře." Kývla jsem a šla jsem klidně a pomalu domů. Jakmile se za mnou zabouchly dveře, začala jsem panikařit. Přece s ním nemůžu jít ven, takhle oblečená? Vletěla jsem do pokoje a prudce otevřela skříň. Rychle jsem se převlékla a hodila na sebe tu samou bundu, aby to nebylo poznat. Vyběhla jsem ven. ,,Tak jsem tu." ,,Skvěle." ,,A kam půjdeme?" ,,Uvidíš." Řekl tajemně. Vážně mě zajímalo, kam mě vezme.
Šli jsme několik minut cestou, kudy jsme zatím nikdy nešla. ,,Hale pokud máš v plánu mě zabít, tak chci aspoň vědět, proč." Kami se zasmál. ,,Ne, nechci tě zabít. Chci ti ukázat jedno moje tajný místo." To znělo zajímavě. ,,A je to daleko?" ,,Už jenom kousek.
Šli jsme pak už jen pár minut a pak jsme dorazili k chatrnému mostu přes řeku. ,,Ty si vážně myslíš, že přes tohle přejdu?" ,,Jo?" Divil se. ,,A na to si přišel, jak?" Nechápala jsem, jak tohle může říct. Nikdo s normální inteligencí a zdravým rozumem by tam nevkročil. ,,Prosim tě, přece to teď nevdáš. A jestli chceš klidně tě přeš ten most přenesu, ale hlavně pojď." Zhluboka jsem se nadechla a zkusila jsem to přejít. Měla jsem sto chutí se otočit a jít pryč, zvlášť, když se ten most začal klepat.
Když jsem ten most statečně přešla, ocitli jsme se u velké budovy. ,,Co to je?" prohlížela jsem si to tam. ,,Tak původně to byly byty, ale ty nešli na odbyt, když byli jenom přízemní a navíc s takovýmhle přístupem. Pak z toho byly garáže, kvůli kterým byl postaven nový a pevnější most, který se ale po přejezdu prvního auta zřítil, a tak tohle místo zůstalo opuštěné." ,,Aha a proč jsme teda tady?" Nechápala jsem, proč by mě sem jinak bral. ,,No řekněme, že od té doby, co jsem odsud našel klíče, už to tu není tak úplně opuštěné." Nechápavě jsem se na něj zadívala. ,,Takže mi chceš říct, že tu bydlíš načerno?" Pokrčil rameny. ,,I tak se to dá říct, ale přece to nemůže být bráno jako zločin, když to tu nikdo nechtěl a já se toho dobrovolně ujal." Musela jsem mu dát za pravdu. ,,Tak chceš se podívat dovnitř?" ,,Tak jo." Byla jsem docela zvědavá, co tam uvidím.
Kami otevřel dveře a já jsem vešla dovnitř. Rozhlídla jsem se kolem. Pak jsem uslyšela mňoukání. ,,Co to…" V rohu místnosti jsem uviděla malé kotě. ,,Ahoj, Dextere." Pozdravil ho Kami. Kotě k němu hned přiběhlo a pořád po mě pokukovalo. ,,Dexter?" Zvedla jsem jedno obočí. ,,Jo, došli mi jména." Zasmála jsem se. ,,Kde si k němu přišel?" ,,No to víš, tady se každou chvíli někomu narodí koťata a nikdo už je nechce, takže končí na ulici a občas se jich někdo z lítosti ujme. Já jsem Dextera potkával často cestou do školy, občas jsem mu dal kousek svojí svačiny, ale to nebylo dost. Byl úplně pohublý, tak jsem si ho pak vzal k nám domů, ale naši mi to nepovolili, pak jsem našel tohle místo a vzal ho sem. Teď mu sem nosím každý den nějaké zbytky a on je z toho blahem bez sebe." Nemohla jsem uvěřit svým očím.
Chvíli jsme si hráli s Dexterem. Už se i otrkal a dokonce si i lehl ke mně do klína, což bylo úžasný. ,,Chceš vidět, co je v dalších místnostech?" Radostně jsem přikývla. Proklouzly jsme tedy dál, ale Dexter musel zůstat v první místnosti. ,,Tak tady mám morčata." Ukázal na akvárium se dvěmi roztomilými morčaty uvnitř. ,,Páni." Hned jsem se na šla podívat zblízka. ,,Jmenují se Lusy a Lisa." ,,Ty jsou krásný!" Byla to ještě malá morčata. ,,No jo. Chceš je nakrmit? Musím je krmit ještě z láhve, protože jejich maminka umřela a o ně se nikdo starat nechtěl. Chci jim tu přirozenou stravu nějak nahradit." Vytáhl malou lahvičku s dudlíkem a pomalu vytáhl jedno morče a dal mu napít. Pak mi dal to druhé, abych ho podržela a taky mu dal z láhve. Byl to úžasný pocit, držet tak malé zvířátko ve svých rukách.
Kami byl úplně nadšený, že mi to tam může ukázat. Spousta z toho byla jeho práce, dokonce sám vytvořil několik skříněk. Ukazoval mi, kde má jídlo pro zvířata a povídal mi, jak ho to vlastně napadlo. Pak jsem si vzpomněla na naše králíky a na Charlieho. Bylo mi líto, že zrovna teď musel zmizet. Jinak bych ho sem třeba mohla nějak odnést, abych ho zachránila. Kami si všimnul, že jsem nějaká rozhozená. ,,Copak je?" ,,Ale nic. Jenom dneska ráno byli všichni naši králíci venku. Někdo je musel pustit. Ale můj oblíbený králík se ztratil. Je mi to líto, protože jsem ho měla fakt ráda. Byl na mě zvyklej a jedinej se se mnou mazlil. Byl fakt zlatej." Kami smutně přikyvoval. ,,Víš, co? Pojď se mnou do další místnosti a třeba se ti zvedne nálada." ,,Tak jo." Poznamenala jsem tiše, ale dost jsem o tom pochybovala.
Otevřeli jsme dveře. Ta místnost byla dost malá, ale bylo tam velké okno, které jí prosvětlovalo a dělalo jí tak nějak kouzelnou, takže se mi nakonec zalíbila ze všech nejvíc. ,,A teď chvíle překvapení.." Řekl a otočil mě na druhou stranu, kde hopkal Charlie. ,,Oh můj bože, on je tady?" Štěstím jsem vykřikla a hned jsem ho objala. ,,No jo, zaslechl jsem tvůj rozhovor s tátou..spíš, kdo ho neslyšel. A řekl jsem si, že by ti třeba udělalo radost, kdyby unikl smrti a místo toho zůstal tady." Radostně jsem vyskočila a objala ho. ,,Děkuju ti. Vážně." Byla jsem hrozně nadšená. ,,Jsem rád, že se zase směješ." Sedli jsme si oba k Charliemu na zem a chvíli jsme si s ním hráli. ,,Můžu ti teda říct, že dělal drahoty. Původně jsem ty ostatní pouštět ani nechtě, jenže on pořád utíkal a já párkrát zavadil o jejich dvířka, až jich pár vyběhlo ven, tak jsem si řekl, že by bylo divný, kdyby jich byla venku jen část a část byla zavřená, takže jsem pustil i ostatní." ,,Jo, chytat je byla docela sranda." ,,Jo, to si dokážu přestavit." Zasmál se.
Zdrželi jsme se tam snad hodinu a pak jsem šla s Kami domů, kde vzal zbytky pro Dextera a šli jsme ho tam nakrmit. Pak mě šel Kami doprovodit domů. To už jsem musela dát králíkům. ,,Hale, Kami," Křikla jsem na něj, když odcházel. ,,No?" Zpozorněl. ,,nechceš, abych vzala i něco pro Charlieho? Nechci ti s ním přidělávat starosti." Vůbec nevím, jak mě to napadlo. Z nějakého důvodu jsem chtěla s Kamim být aspoň ještě chvíli. Vzpomněla jsem si na Tommyho, jak mi radil, abych si s ním nic nezačínala, ale já jsem si s ním nechtěla nic začít, jen jsem se s ním chtěla přátelit a na tom není přece nic špatného, ne? ,,To je dobr…" na chvíli se zarazil. ,,dobře, že to zmiňuješ. Chtěl jsem ti říct, tedy poprosit tě, jestli bys pro něj někdy neschovala nějakou trávu nebo chleba, co bych mu mohl dát." ,,To je samozřejmý! Tak, když chvilku počkáš, tak pro něj něco nastřihám, teda pokud by ti nevadilo tam zajít dneska ještě jednou." ,,NE, vůbec ne, budu rád."
Tak zase je to o dost delší, než jsme plánovala a stálo mě to dost práce, task snad to stojí za to. Doufám, že se tento díl líbil a mrknete se i na ten poslední.








Je to super, těšim se na ten poslední díl, jsem zvědavá jak to dopadne..