Všichni jsme se shromáždili kolem Becky. Netrpělivě jsme čekali, co z ní vypadne. ,,No tak, zlatíčko, co říkali?" Vyzvídal Vernon. ,,Nic." To nás všechny překvapilo. ,,Jak to že nic?" Musela jsem se prostě zeptat. ,,Oni my nezavolali." To jsem nechápla. ,,Proč by ti nevolali?" Pokrčila rameny a z očí jí ještě pořád tekly slzy. ,,Já nevím, možná se stalo něco hrozného a oni mi to nechtějí říct." ,,To určitě ne, Becky." Vložil se do toho i Mark, který do té chvíle mlčel. ,,Já si myslím, že třeba mají jen nějaké problémy se spojením nebo si napsali špatné číslo, ale určitě je všechno pořádku." ,,Ale jak mám vědět, že je to v pohodě, když se mi ani neozvou?" Becky byla hodně rozhozená. Pořád vzlykala a nepřestávala si utírat slzy.
Ještě několik minut jsme ujišťovali Becky, že se nic nestalo. Bohužel jsme už ani nevěděli, co říci, abychom ji uklidnili. Řekli jsme snad všechno, co jsme mohli.
Zrovna, když už Becky začala ztrácet naději a znovu jí z očí tekly slzy, zazvonil telefon. ,,Kdo to je?" Becky se tak lekla a klepala se, že sotva mohla uchopit telefon. ,,To jsou oni!" vykřikla radostně. ,,jsou to oni!"
Becky hned vyběhla z pokoje, aby si s rodiči mohla promluvit v klidu a o samotě. My jsme zatím čekali uvnitř. ,,Je to úžasný, co?" Vernon se na mě udiveně podíval. ,,Myslím tím jako ten vztah s rodinou. Je hezký, že se i v této obtížné situaci snaží udržovat kontakt. Všimli jste si toho, že vlastně Becky je jediná z nás, kdo má normální rodinu?" Ukázalo se, že až teď to kluky zarazilo. ,,To je pravda. My s našima moc dobře nevycházíme..teda vlastně vůbec." Přiznal se Vernon. ,,No aspoň ti celá rodina nezamřela." Poznamenala jsem smutně. ,,Hale lidi, tohle není soutěž." Zasmál se Mark, který se o své rodině po tom incidentu, co jsem nařkla jeho matku, moc nemluvil.
Becky: Byla jsem tak šťastná, že konečně mluvím s mámou. ,,Ahoj, mami. Tak hrozně se mi stýskalo po tvém hlase." Měla jsem co dělat, abych se zase nerozbrečela ale tentokrát štěstím. ,,Zlatíčko nám se po tobě taky stýská." Teď jsem zase zaslechla tátu. Páni. ,,A co Archie? Jak je mu, co ta operace?" ,,Před hodinou ho přivezli. Zatím to vypadá dobře. Je v pořádku." Byla jsem tak hrozně nadšená. ,,To mám vážně radost! Jsem tak šťastná, že jste všichni živí a zdraví." Tak moc se mi po nich stýskalo. ,,A co ty zlatíčko, jak se ti daří?" Zajímal se táta. ,,Dobře. Ta práce mě začala bavit." ,,A není to nebezpečné?" Nechtěla jsem jim přidělávat starosti, tak jsem v pár věcech musela zalhat. ,,Ne, není. Je to prostě normální práce za trochu víc peněz, ale podstatné je, že nám to pomůže z dluhů a vy se nebudete muset o nic starat." ,,Ach, Becky. Jsme ti vděční za to všechno, co pro nás děláš.." ,,Jsme přece rodina." Usmála jsem se a vzpomínala jsem na ty chvíle strávené doma. Bylo to tak krásný. ,,Už budeme muset končit, ten pán říkal, že to nemáme moc prodlužovat." Byla jsem smutná, že si s nima nemůžu povídat déle. ,,Dobře." ,,Tak se měj zlatíčko, máme tě moc rádi." ,,To já vás taky." Šeptla jsem a položila telefon. Pak jsem z něj vyndala SIM kartu a rostřihala jsem ji na malé kousky, aby ji už nikdo nemohl použít ani vystopovat. Pak jsem šla zpátky k ostatním.
,,Tak co?" Venon byl natěšený, až mu budu vyprávět, ale mě se nechtělo moc mluvit o své rodině, když oni tu svou kontaktovat nemohli..a Vernon dokonce ani nechtěl vzhledem k tomu, jak se k němu chovali. ,,Bratr je v pořádku. Už je po operaci, která proběhla dobře. Jsem tak šťastná." Vernon mě objal a pak jsme si všichni povídali jen tak o všem možném a bylo nám dobře.
Druhý den jsem musela vstávat ve tři hodiny ráno. Vyplížila jsem se z postele, abych Vernona nevzbudila. Oblékla jsem se a tiše jsem vyrazila na schůzku s jedním z mnoha mužů, co pro Benedicta pracovali.
Jako první jsem uviděla dodávku, pomyslela jsem si, že sedí uvnitř, tak jsem ji obešla a nasedla jsem ze strany spolujezdce, ale nikdo tam nebyl. Rozhlédla jsem se kolem, nikde žádné stopy po boji a všechno bylo na svém místě. Pak jsem objevila vzkaz. Stálo tam: Toto auto je nyní vaše, už potřebujete nějaký pořádný dopravní prostředek a tohle je pro vás ideální. Najdete zde spoustu přístrojů včetně malých mikrofonů, odposlouchávacího zařízení a vyhledávacích zařízení. U všeho je návod na použití. Najdete zde i převleky, které budete při další akci potřebovat. Popis toho místa a vaše role jsou popsány v přihrádce. B
Okamžitě jsem vlezla do zadního prostoru. Byla tam dlouhá lavice, na ní byly převleky, ale ty mě teď zajímaly ze všeho nejmíň. Já jsem se vrhla hned k přístrojům lžícím všude kolem. Prohlížela jsem si je a nemohla jsme uvěřit svým očím. Jako malá jsem si přála být tajný agent, ale pak mi naši vysvětlili, že to není pro mě vhodná práce. Každopádně teď se mi ten můj dávný sen měl splnit.
Ještě chvíli jsme si prohlížela všechno vybavení v dodávce a pak jsem si sedla na místo řidiče. Klíčky byly v zapalování. Rozjela jsem se a za chvíli jsem byla zpátky. Pořád bylo ještě brzy, takže jsem vlezla do našeho pokoje. Svlékla jsem si oblečení a oblékla se do pyžama a znovu jsem si lehla vedle Vernona, který se za celou dobu ani neotočil.
Sotva jsem zavřela, oči rozdrnčel se budík u postele, který nařizoval Vernon. Promnula jsem si oči. Zjistila jsem, že nejsou čtyři nýbrž pět hodin a to byl čas, kdy měli vstávat všichni ostatní. ,,Dobré ráno, lásko." Usmál se na mě Vernon celý rozespalý. ,,Dobré ráno." Dala jsem mu pusu na čelo a nechtíc jsem vstala z postele a začala se znovu oblékat.







