Nedávno jsme jeli s rodiči do Německa do zábavního parku. Rodiče vybrali jeden z nejbližších, cesta měla trvat tři hodiny, ale to, co se stalo při ní, byl vážně zážitek. Rozhodla jsem se tedy napsat dva články, jeden o samotném parku a jeden o cestě do něj.
Nejdřív bych ráda řekla, že mě i mámě táta řekl, že nás vzbudí v šest hodin, ale nakonec mě vzbudila až máma v půl sedmé, kdy jí vzbudil budík, co má táta nařízený na všední dny. Takže v tom případě jsme nemohli vyjet podle plánu, když jsme vstávali déle.
Vyjížděli jsme přesně o tu půl hodinu déle, aletra z toho udělal hodinový skluz a že prý to tam nestihneme včas a neužijeme si to. To jsme ale nevěděli, co nás čeká.
V Česku byla cesta bez problémů, všechno dobře značené a jelo se nám dobře. V Německu ale nastal zásadní problém. Spousta měst, co jsme měli napsané jako záchytné body, tam nikde nebyla psaná, Často jsme museli jet jen podle instinktu. Táta nám řekl, že se budeme držet čísel silnic a na města se vykašleme. Pamatoval si číslo 72 a všude, kde byla tato silnice bylo psané Lipsko, ale tam jsme vůbec jet neměli.
To, že jedeme špatně, jsme zjistili až v centru Lipska, odkud jsme se potřebovali vymotat. Táta nám pak řekl, že si to spletl a my jsme měli na silnici 72 pouze najet a při příštím sjezdu zase sjet, což nám ale předtím neřekl. Ovšem celé to svedl na mě a mámu, že jsme špatně navigovali, ale my navigovali dobře, jen on nám řekl špatný směr.
Celé to vedlo k velké hádce mezi tátou, který byl rozčilený, že do parku dojedeme o několik hodin déle, a mámou, která byla ráda, že se stíhá koukat do mapy a občas uvidí něco na značce. Já jsme tedy nakonec skončila u táty s mapou na klíně a měla jsem ho navigovat, zatím co máma si sedla dozadu k bráchovi.
Dalším problémem byla naše mapa, která byla jednak stará a ještě k tomu stručná, takže tam bylo jen pár měst, které se na cedulích objevovali jen zřídka a čísla silnic byla úplně jiná. Nakonec jsem ale nějak zvládla tátu nasměrovat na správnou cestu a když tam nebyla města, co byli na mapě, hledala jsem aspoň jiná, která byla tím směrem.
Po několika hodinách jsme konečně jeli správně. Krásně jsme sjeli na jedno město, odkud už jsme měli jet rovnou do parku, problém však byl, že to město bylo uzavřené a nikde nebyla objížďka. Museli jsme se tedy vrátit zpět na dálnici, abychom sjeli na prvním sjezdu. Jeli jsme už dlouho, ale nikde to město nebylo napsané, na žádném sjezdu, takže se táta po delší době rozhodl, že sjede z dálnice a opět na ni najede a pak bude moci sjet.
A představte si, co jsme zjistili, když jsme na tom sjezdu sjeli. Zjistili jsme, že ten sjezd byl i na druhé straně, ale byla tam psaná ostatní města, jen ne to, do kterého potřebujeme. Takže jsme si zajeli opět zbytečně. Táta sám řekl, že nás Bůh kolikrát varoval.
Každopádně jsme se pak vymotali ze všech špatně značených částí a dojeli jsme do parku za šest hodin místo tří. Zajeli jsme si i dvojnásobek kilometrů a museli jsme tankovat vícekrát. O tom, co bylo v parku, budu psát v dalším článku, ale ještě bych ráda zmínila cestu zpět, která pro nás byla také velký očistec.
V zábavním parku jsme se všichni uklidnili a usmířili a těšili jsme se, že cesta zpět už bude jednoduchá, stačilo jenom sjet na správnou silnici a pak se jí držet až do Čech. To jsme se ale spletli.
Ze začátku jsme jeli stejnou cestou jako do parku, takže to bylo bez problému, ale později už jsme museli sjet na jinou cestu a opět to všechno bylo špatně značené. Prakticky celou tu dobu jsme museli tipovat, kam jet a odhadovali jsme směr podle pár záchytných bodů a asi hodinu jsme měli dojem, že jedeme na Karlovy Vary místo na Chomutov. Nakonec jsme najeli na tu správnou silnici a už jsme čekali, že by tam už měl být Chomutov značen, když jsme byli jen pár kilometrů od Česka, ale on tam nebyl. Byla tam sice spousta dalších měst, ale ani jedno z nich jsme neměli na mapě. Jediné, co nám pomáhalo bylo, že jsme věděli přesně, kam nechceme, takže jsme se vždycky vydali jiným směrem.
Naši se zase pohádali, protože jsme všichni byli hrozně unavení a naštvaní, že jsme nemohli najít tu správnou cestu a jeli jsme tak nějak naslepo. Brácha z toho pak začal brečet, což taky zrovna nezlepšilo morálku. Já jsem zůstala u toho, že, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Počkala jsem, až se všichni uklidní a pak jsem zase začala navigovat.
Nakonec jsme našli benzínku a doufali jsme, že se tam nějak domluvíme. Bohužel nikdo z nás neumí německy, ale spoléhali jsme se, že anglicky bychom se domluvit mohli. Přišli jsme tedy do benzínky, ale ta paní tam anglicky neuměla. Museli jsme se tedy německo-česky domluvit a ona nám nakonec jen potvrdila, že to jediné město, kam jsme mohli jet, když jsme se drželi správného směru, je dobře.
Po několika dalších kilometrech jsme konečně objevili ceduli na Chomutov. Zarazila nás u toho jediná věc a to, že všude, kam jsme zatím jeli, bylo u města v jiné zemi psané, kde to město je. Třeba cestou z Rakouska všude vidíte směr na Prahu a u toho je v rámečku CZ, ale to tady nebylo. Nikde nebylo psané, že by to bylo v Česku, jediné vodítko bylo, že tam byl psaný jak německý tak český název- Komotau/Chomutov (tedy doufám, že to tak německy je).
Od Chomutova už jsme dojeli v pořádku, jelikož v Česku se zaprvé více vyznáme a zadruhé je to o poznání lépe značené, než v Německu.
Tohle byla naše strastiplná cesta do a z Německa. Doufám, že vy snad podobné zážitky nemáte. Dokonce i táta řikal, že tohle mu nikdo věřit nebude, ale chybu může udělat každý. Pokud ale máte podobné zkušenosti, určitě si o tom ráda přečtu. Budu ráda za vaše komentáře.








Žádnou podobnou zkušenost z cest nemám, ale vim jistě, že kdyby se tohle stalo tátovi, tak se mega naštve, seřve nás a pak se s náma přestane bavit..