S Mikem jsme všechno naplánovali do detailů..až na místo. ,,U nás to být nemůže, dokážeš si to představit? To by nefungovalo!" V žádném případě to nepřipadalo v úvahu. ,,U nás taky ne. Naši jsou skoro pořád doma a když jsou náhodou pryč, mohou vlastně kdykoliv přijet a to by zrovna romantiku nenavodilo." Chápavě jsem se usmála. ,,Hale, víš, co?" Najednou jsme dostala nápad. ,,Zbývá už jen jeden rok střední, pak půjdeme na vysokou a můžeme si najít vlastní byt, kde by byl klid a nikdo ba nás nerušil…tedy, pokud souhlasíš." Mikovi se rozsvítily oči. ,,To není vůbec špatný nápad! Akorát si nejsme jistej, jestli to tak dlouho vydržím, když ti to zrovna tak moc sluší, když se tak usmíváš…svádíš mě každým svým pohybem, víš." Šeptl mi do ucha. Snažil se mě políbit, ale já jsem uhnula. ,,A právě proto by ses měl naučit ovládat." Mike ze mě nechtěně vstal. ,,Tak ty taky každou srandu zkazíš." ,,No kdo se tu stále o něco pokouší?" Věnovala jsme mu svůj typický protivný úsměv, který jsem používala vždy, když jsem věděla, že mám pravdu a těšilo mě to.
Po půl roce jsme jeli se školou na výměnný pobyt do Anglie a vycházelo to tak, že jedna holka bude muset být na pokoji s klukem a to se mně a Mikovi přímo perfektně hodilo.
Byla vážně legrace sledovat, jak Mikovi angličtina neleze do hlavy a vždy na rodinu, co jsme u ní bydleli, koukal tím svým tupým výrazem. Buď se mě zeptal, co říkali a nebo přikyvoval, což někdy vážně nedávalo smysl. No zkuste si někdy přikývnout na otázku, jestli máte sourozence nebo kde bydlíte a uvidíte tu reakci.
S Mikem jsme bydleli každý ve svém pokoji, ale v noci Mike chodil tajně za mnou. ,,Doufám, žes mi zahřála postel." Šeptl spíše, abych věděla, že je tam. ,,Ne, je mi totiž hrozná zima, možná bys mě měl zahřát." Šoupla jsem se o kousek na stranu, aby se ke mně vešel. Uslyšela jsem ránu. Mike o něco zakopl. ,,Au!" Musela jsem se smát, ale nemohla jsme moc nahlas, aby nás neodhalili. ,,Tak ty se mi budeš posmívat!" Snažil se mě nahmatat, ale spíše šátral jen tak naprázdno po posteli. To mě nutilo chichtat se ještě víc. ,,Tak zalez už." Chytla jsem ho za ruku a zatáhla do postele, při čemž si ještě stihl nakopnout palec. ,,To fakt už není možný!" Tentokrát jsem dusila smích do polštáře, aby se pak neurazil a nechtěl odejít. ,,To víš, musíš taky něco obětovat." ,,No, když už jsme u toho, proč ty nejdeš někdy za mnou?" Zajímal se. ,,No možná proto, že je mnohem větší sranda sledovat, jak se ke mně rádoby nenápadně plížíš a pomalu se při tom zmrzačíš." ,,Tak to jsi vážně hodná, fakt!" Dala jsem mu pusu na čelo. Překvapovalo mě, jak dobře ve tmě vidím. ,,Vždyť víš moc dobře, že bych ti nepřála nic zlýho, jen se tomu prostě musím smát, to je reflex." ,,Ahá, tak reflex..a co tenhle reflexc" Pod peřinou nahmatal má stehna a ladným pohybem mě zvedl a posadil na sebe. ,,to se ti líbí?" Přikývla jsem, ale to asi nebylo moc chytré, když mě nemohl vidět. ,,Tak v tom případě…" Začal mě líbat. Najednou viděl až moc dobře všechno, všechno vnímal, jako při světle..ještě intenzivněji a já ho nechala. Líbilo se mi to.
Najednou dveře zaskřípaly a otevřely se dokořán. ,,Where´s the boy?" Zaslechla jsem hlas. Můj mozek musel rychle začít fungovat a ještě kě všemu přepnout do angličtiny. ,,I don´t know, I´m sleeping." Prohodila jsem ospale. ,,Ok." Dveře se zavřely. Oba jsme vybuchly smíchy.
Když jsme se vraceli z výletu domů Mike seděl v zadní části autobusu a já vepředu. Nemohli jsme spolu moc komunikovat, ale aspoň jsem si povídala s Heather. ,,Tak, co už uvažuješ o výběru vysoké školy?" Zeptala jsem se, zajímalo mě, kam půjde. ,,Já ještě nevím, doufala jsem, že to tady nějak zjistím, ale zatím nemám ani tušení. Bavilo by mě být psycholog, ale myslím si, že na to nemám. Vždyť já jsem hrozně stydlivá a to psycholog nemůže být." Bohužel měla pravdu. Za ty čtyři roky se sice víc rozpovídala, ale to jen s námi. O hodinách vůbec nemluvila a jakmile na ní promluvil někdo ze spolužáků, začala koktat. Tohle by asi opravdu nešlo. ,,A máš už i nějakou jinou možnost?" ,,To právě ne…ale uvidím, rodiče mi stejně pak řeknou, kam mám jít." To jsme moc dobře znala. Kde jsou ty časy, když jsme naše poslouchala na slovo, říkala jim o všem a nikdy jsme neměla v plánu jim lhát…to už je hodně dávno. Začalo to vlastně ještě s Terencem. Kde vlastně asi tak Terence může být, co asi dělá, jak se má, myslí na mě, je pořád s Kristin…to a spousta dalších otázek mi zněly v hlavě. Už dlouho jsme na něj nemyslela..dlouho jsme nemyslela na nikoho jiného, než na Mika, tak proč, zvláště po včerejší noci, myslím na Terence? To mě zajímalo snad ze všeho nejvíce. Bylo vůbec možné, abych k němu po tom všem stále něco cítila nebo se to zase jen můj mozek rozhodl komplikovat, protože to teď bylo prostě moc krásný, moc jednoduchý a hlavně moc opravdový, než, abych to tak mohlo zůstat? Možná od každého trochu..







