close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak dlouho trvá Navždy? (43)

10. srpna 2014 v 22:22 | WhitEvil |  Jak dlouho trvá Navždy?
Blížil se konec roku a maturita. Všechen čas strávení s Mikem jsme věnovali učení, což bylo co říci. Všichni jsme se připravovali na závěr roku. Začali se už také řešit vysoké školy. Já chtěla na dvě dost podobné, týkaly se obě jazyků a překládání vůbec. Jedna, na kterou jsem chtěla víc, byla kousek odsud. Měla veškerá plus, co u mě mohla mít. Ale kdybych se tam nedostala, měla jsem v záloze tu, která byla o něco dál-v Praze. Nebyla zdaleka nejprestižnější, ale i tak tam chtělo hodně lidí. Na obou školách jsem měla zhruba srovnatelné šance na přijetí. Všichni učitelé mi ale říkali, že se určitě dostanu na obě.
Opak byl Mike. Neměl moc vysoké cíle a také se hlásil na dvě školy, obě byly jen kousek od těch, kam jsem chtěla já, což bylo ideální. Ale problém byl, že Mike se zrovna moc dobře neučil a byl by moc rád, kdyby se dostal aspoň na jednu školu. Byl z toho docela na nervy a já už ani nevěděla, co mu mám říct, aby se mu ulevilo.
Každý den se stresoval. Ještě nám ani nepřicházeli zprávy o přijetí a už se bál, že mu nic nepřijde. Proto také, když nastal ten den,kdy jsme se měli dozvědět, zda jsme přijatí, málem omarodil. Do školy šel vlastně jev kvůli mně.
Celý den se nemohl dočkat, až se dozví, jak na tom je. Mě mezitím přišli zprávy o přijetí z obou škol, což ho bohužel neuklidnilo vůbec. ,,Miku, to bude v pohodě. Hlavně dýchej, ano?" Už nedokázal ani pořádně mluvit, takže jenom přikývl. ,,Tak se na to podíváme, ano?" První se koukl na tu prestižnější školu, aby pak měl v případě nepřijetí ještě nějakou, že ho vzali na tu horší. ,,Tak co?" Ta škola sice nebyla v Praze, ale byla docela dost uznávaná a Mike si myslel, že na nic nemá.
Pomalu otevřel tu zprávu, aby zjistil, jak na tom je. Pak se podíval na mě se zoufalostí v očích. ,,Oni mě nevzali." Objala jsem ho, víc jsme udělat nemohla. ,,To je mi vážně líto, ale neboj, na tu druhou tě určitě vzali." Zakroutil smutně hlavou. ,,To si nemyslím, přeci jen je to v Praze." ,,Ale na tu školu se zas tolik lidí nehlásilo, pojď podíváme se na to spolu." Vzala jsme jeho ruku do dlaní a otevřela druhou zprávu. Mike zavřel oči a já to přečetla. ,,S potěšením Vám oznamujeme, že jste byl přijat!" Zajásala jsem. Mike vyskočil a samou radostí mě vyzdvihl do vzduchu. ,,Já to věděla! Věděla jsem, že tě vezmou!" Mike byl hrozně nadšený. ,,Moc ti děkuji, díky za podporu." Nemohl se přestat smát. ,,To je přece jasný."
Chvíli jsme s ním jeho radost sdílela, ale pak mi došla stejná věc, kterou si v zápětí uvědomil i Mike. ,,Ale co ty?" Vyhrkl. ,,Co já?" Zeptala jsem se, ale věděla jsem moc dobře, co má na mysli. ,,Přece si nechtěla do Prahy." To byla bohužel pravda. ,,No a? To si jako myslíš, že s tebou do Prahy nepůjdu? Že si vyberu tu snazší cestu a nechám tě jít?" Mike smutně přikyvoval. ,,Ne, poslouchej mě, už jednou jsem se vzdala vztahu kvůli škole a už NIKDY podobnou chybu neudělám, rozumíš? Nikdy." Mike se usmál a políbil mě na čelo. ,,Víš, jak moc tě miluju?" Usmála jsem se. ,,Určitě aspoň tuším." Objal mě a pak jsme se šli projít ven na vzduch a provětrat si hlavu.
A bylo to tu. Školní rok končil a my se všichni rozprchli na vysoké školy. Čekali nás poslední prázdniny které jsem měla v plánu si užít, jak jen to šlo. Hned první týden jsme s Mikem vyrazili do Prahy, abychom si sjednali nějaké to bydlení. Většinou byly všechny byty hrozně malé nebo předražené, ale pak jsme našli nádherný byt, který byl navíc jen kousek od našich škol. Měli jsme s Mikem obrovskou radost a prakticky okamžitě jsme podepsali smlouvu o pronájmu.
Domů jsme se vraceli se skvělým pocitem. ,,Jen si to představ, tady budeme bydlet..spolu." Usmál se na mě Mike. ,,Já vím, je to až neuvěřitelné." ,,Neuvěřitelně krásné." Opravil mě Mike. ,,To taky." Zhluboka jsem se nadechla, abych si uvědomila, jak velký krok jsme teď udělali. Byla jsem nadšená.

Pak jsem už jen přišla domů a lehla jsem si do postele. Říkala jsem si, že teď už mě čeká jen klidná noc, ale to jsme se šeredně spletla. Bylo kolem druhé hodiny a já už spala, ale pak mě zbudil známý zvuk telefonu-SMS. Ale kdo mi mohl v tuhle hodinu psát? Nahmatala jsem telefon a poslepu jej odemkla. Přinutila jsem své oči, aby se otevřely aspoň na malou chvíli. Oslepilo mě bodavé silné světlo telefonu. Musela jsem se pořádně soustředit, abych si přečetla odesílatele. Zaostřila jsem a pak jsem s údivem přečetla obávané jméno. Terence.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste zamilovaní?

A kdo není? 23.1% (6)
Ano. 65.4% (17)
Ale už ni ne. 7.7% (2)
To tak! Ani náhodou. 3.8% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama