Nic nezabíralo. Vyzkoušela jsem snad úplně všechno. Když už jsem si připadala úplně v koncích a ztracená, zaslechla jsem zvuk motorky. Modlila jsem se, aby si nás ten někdo všiml a pomohl mi. Pak to ale utichlo. Motorka musela zastavit, ale kde? Možná tady u nás! Možná mi jde někdo pomoct! Všimla jsem si, že Dave zvedl oči a někoho uviděl. ,,Hned jí pusť!" Uslyšela jsem Samův hlas. Ještě nikdy jsem nebyla tak nadšená, že ho vidím.
Sam se rozeběhl a srazil Dava k zemi, začali se prát. Veděla jsem, že Sam sice má sílu, ale Dave byl hrozně velký a silný. Rozhodně to nemohl vyhrát. Rychle jsem tedy vytočila policii a nadiktovala jim adresu. Ale znáte to..policie v Česku. Nemohla jsem se spoléhat na to, že hned přijedou, věděla jsem, že jim to bude trvat.
Mezitím Sam s Davem začínal prohrávat. Schytal víc ran, než stihl rozdávat a bylo vidět, že mu docházejí síly. Rozhlédla jsem se kolem. Nemohla jsem najít ten kámen, kterým jsem chtěla Dava uhodit poprvé, za to jsem našla skleněnou láhev. Napřáhla jsem se a trefila ho přímo do hlavy. Byla to asi velká rána, kéž bych tak takový elán měla při tělocviku, to by se mi hodilo. Sklo se roztříštilo. Dave na zlomek vteřiny ztratil vědomí a Sam dostal možnost získat zase převahu.
Začaly jim docházet síly, ale oba se prali dost tvrdě a dostávali stále více ran. Oběma tekla krev. Dělala jsem, co jsem mohla, abych Samovi pomohla, ale moc platné to nebylo. Pak se konečně ozvaly ty dlouho očekávané zvyky sirén a přijela policie. Dave najednou dostal strach a chtěl utéct, ale společně se Samem jsme ho zastavili. Pro Sama si později přijela sanitka a odvezli ho do nemocnice. ,,Jedete s ním?".Zeptali se po prohlídce, kdy usoudili, že kromě velkého šoku a pár modřin mi nic není. ,,Ne, přijedu za ním pak sama."
Sledovala jsem záchranku, jak odjíždí pryč a zůstala jsem tam ještě chvíli stát. rozhlížela jsem se kolem. Celé to místo bylo poznamenané bojem a utrpením..až mi z toho naskakovala husí kůže.
Přišla jsem domů, udělala jsem si horký čaj, schoulila jsem se do klubíčka a chvíli jsem jen odpočívala. Pak jsem zavolala mámě a všechno jsem jí to řekla. Máma hned přijela, aby se ujistila, že jsem v pořádku a nic mi není. ,,Proč si mi o tom proboha neřekla? S tátou bychom ti pomohli to vyřešit!" ,,Chtěla jsem to prostě vyřešit sama…ale asi mi to moc nevyšlo." Máma byla celá zdrcená, ale já se jí nemohla divit. Vždyť o ničem z toho nevěděla a tohle pro ní byla úplně nová zpráva, se kterou se musela poprat. ,,Víš vůbec, jaký štěstí si měla, že tam Sam přije? Víš, co všechno se mohlo stát?" ,,Jo, mami. A jsem ráda, že se to nestalo." Máma mě objala, pevně mě k sobě tiskla. Měla velký strach.
Večer jsem šla spát brzo. Ani jsem neviděla tátu přijíždět domů. Mluvila jsem s ním až ráno, kdy mi řekli, že do školy rozhodně nepůjdu, ale s tím jsem tak nějak počítala. Spíš jsem chtěla vědět, jestli můžu jet za Samem. Táta to zamítl, ale po delším přemlouvání jsme ho s mámou přesvědčili a on mi to dovolil.
Tento týden už jsem byla podruhé v nemocnici za někým, kdo tam ležel tak trochu mou vinou. To jsem to tedy dotáhla. Byla jsem nervózní a bála jsem se, že se na mě Sam naštve a nebude se mnou chtít už nikdy mluvit.
Otevřela jsem dveře od jeho pokoje a opatrně jsem vstoupila dovnitř. Chudák ležel na posteli celý omotaný obvazy a zřízený. ,,Same, můžu dál?" ,,Rose?" Chtěl se otočit, ale bolelo ho to. ,,Jo, to jsem já." Pomalu jsme přistoupila k jeho posteli. ,,Je mi hrozně líto, že se tohle stalo. Mrzí mě, že tu musíš ležet." ,,To je dobrý." Řekl, ale jeho vzhled říkal něco odlišného. ,,Jak si vůbe zjistil, kde jsem?" ,,No dal jsem si to všechno dohromady..asi jako ty a chtěl jsem si to s ním jet vyřídit ještě dřív, než si to ty napsala, tak jsem se vymluvil, že musím naléhavě domů a okamžitě jsem si šel sehnat motorku. Patřila bráchovu kamarádovi a já mu jí tak trochu vzal, ale to víš, zoufalá situaci si žádá zoufalé činy." ,,Jsem ti hrozně vděčná, že si tam přijel. Zachránil jsi mě, víš to, že jo?" ,,Vím a jsem ráda, že ti nic není." Usmál se a vypadal hned lépe. ,,A už víš, co ti je?" ,,No mám naražená žebra, pár modřen, pohmožděné rameno a tak, ale žádný vnitřní krvácení ani poranění, takže jsem na tom ještě dobře." Snažil se mě uklidnit. ,,Ani nevím, jak se ti odvděčím. Hrozně to pro mě znamená." Držela jsem ho za ruku. Měl ji hrozně studenou. ,,No tak vždycky zachráněn dívka dá svému zachránci pusu, tak co začít tímhle?" Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Nechtěla jsem se pouštět do něčeho většího, aby ho snad něco nezačalo bolet. Držela jsem se tedy zpátky, ale moc se mi nechtělo. ,,Páni, to byla odměna?" Přikývla jsem. ,,Tak to si příště nechám něco zlomit." Musela jsem se usmát. Bylo vidět, že i přes tu bolest a zranění ho vtip neopouští. Políbila jsem ho ještě jednou, ale teď už jen krátce, protože do místnosti právě dorazili i ostatní z party.
Všichni se hned začal objímat. Byli šťastní, že jsme oba v pořádku a pořád si nás prohlíželi. Nadávali na Dava a tak podobně, ale dohodli jsme se, že už o něm nikdy nebudeme mluvit a kazit si to. Kromě Beccy, která na mě byla naštvaná, že jsem se rozhodla jednat na vlastní pěst a pořád se musela ujišťovat, že to není sen a já jsem skutečně naživu, se všichni radovali.
Asi týden po tom, co Sama propustili z nemocnice, jsme spolu začali chodit. Byli jsme spolu hrozně šťastní a světe div se, ten vztah nám vydržel a o osm let později jsme se zasnoubili.
Becca se s Kylem několikrát za ty roky rozešla, ale nakonec oba zjistili, že bez toho druhého nedokážou žít. Dnes už mají po svatbě a Becca nosí v břiše jejich prvního potomka.
Elliot začal prodávat drogy, což se mu nakonec nevyplatilo a skončil ve vězení. A vlästně celá jeho parta si ještě v těchto dnech odpykává trest.
John se taky nedávno oženil s jednou dívkou, kterou potkal na střední. Hrozně jim to spolu sluší.
Liam je zatím sám, ale říká, že nikoho nehledá. Baví ho být single a ještě pořád říká, že je mladý a chce si užívat, dokud může.
Všichni jsme šťastní a co se týča Dava, tak o tom jsme pak dlouho neslyšeli. Víme jen, že strávil několik dnů v nemocnici a potom šel rovnou do vězení. Nedávno ho prý pustili, ale nikdo z nás ho neviděl, ale má stejně jenom podmínku, takže by nám neublížil..a taky si myslím, že ho to nikdy nenapadne, podle toho, jak skončil minule.
A to je konec. Ukázalo se, že je lepší, když vás miluje jen jeden člověk a to, že spolu o vás dva lidi soupeří není zas tak skvělý, jak jsem si to malovala. Rozhodně vám to způsobí jen potíže a bolest a myslím, že o to nikdo rozhodně nestojí. No nemám pravdu?
Tak tohle byl už opravdu poslední díl tohoto příběhu. doufám, že se vám příběh líbil, že vás třeba něčím zaujal a dal vám něco do života. Těším se na komentáře a určitě si přečtěte i nějaké další příběhy, těším se!








Byl to krásný příběh, bavil mě :) Těšim se na další.