Druhý den výletu (ve středu) jsem vstávala z útěchou, že mám za sebou jednu třetinu adapťáku, když nepočítám den odjezdu. Byla jsem otrávená už od rána, ale měla jsem už také plán, jak to všechno změnit. Rozhodla jsem se, že nebudu už mluvit tam moc, jedině, když bude opravdu ticho nadhodím nějaké normální téma, aby se všichni spolu mohli začít bavit, budu se držet více zpátky a pokusím se konverzovat jen v krajní nouzi a budu mluvit jen, pokud se mě někdo zeptá na můj názor. Ne, že bych to pak všechno splnila, ale i ta část, kterou se mi podařilo dodržet, byl pro mě obrovský úspěch.
Tak jsme se tedy nasnídali, udělali svačiny na výlet a šli jsme se převléci. Bylo vtipné, jak se mě hned několik lidí ptalo, proč nemluvím. Asi to byl pro ně šok po dni, kdy jsem mluvila docela dost. Já jsem jim vždycky řekla, že se snažím krotit. Nemohla jsem na ně vybalit, že je to všechno jejich vina a že si nezaslouží, abych s nimi mluvila vůbec a můžou si tedy v klidu blaženě mlčet.
Na výlet jsme šli s dobrou náladou, tedy v rámci možností. Všichni šli ve skupinkách, jen já jsem šla sama. Už mi to ani tak nevadilo, protože jsem na velkou část z nich byla naštvaná, ale zároveň mě mrzelo, že jsem byla tak osamocená.
Cesta, kterou jsme šli, byla hrozná. Šli jsme po úzkých mokrých cestičkách, kde bylo ještě ke všemu listí, po kterém to klouzalo. Chodili jsme vždy několik desítek metrů do prudkého kopce a v zápětí zase hned z něj, takže to bylo samé nahoru, dolů, nahoru, dolů atd. Všichni jsme byli vyřízení a já jsem v třetí čtvrtině cesty myslela, že je to můj konec. Učitel nasadil rychlé tempo a za mnou šli vždycky lidi, takže jsme nemohla zpomalit, abych je nezdržovala, takže jsem se hnala s nimi, pak jsme v průměru tak 5 minut čekali na ty, co byli vzadu a šli si svým vlastním tempem. Zastavili jsme se až na vyhlídce, kde byla pauza na svačinu, ale já jsem byla tak hrozně vyčerpaná, že jsem do sebe nebyla schopná nic dostat a když už se mi udělalo líp, vyrazili jsme, takže jsem se nestihla najíst.
Po dlouhé době jsme pak lezli po jednom takovém úseku, kde byla jen skála a opravdu to hodně klouzalo. Jediné, za co se dalo držet, byl řetěz. Zprvu jsem si řekla, že se držet nebudu, abych to rychle přešla a nezdržovala, ale pak jsem se radši chytla a v té chvíli mi podjeli nohy a já visela doslova jen za ten řez. Nohy jsem měla ve vzduchu a opravdu jsem se viděla, jak ležím někde dole s něčím zlomeným. Vyškrábala jsem se nahoru a pokračovala jsem dál. Celou dobu mě, ale bolela ta ruka a já jsme se bála, abych ji neměla ještě zlomenou, ale zase jsem s ní mohla hýbat, tak to nebylo nic vážného.
Cesta se pak změnila a i když byla stále do kopce, byla už širší a méně kluzká, tak se po ní dalo jít docela jednoduše. Po té cestě jsme došli k další vyhlídce, kam jsme chodili po skupinkách a paní učitelka nás tam vždycky vyfotila. Ona nás fotila celý výlet a to pořád. Většině lidí to lezlo na nervy, ale mě to focení ani tak moc nevadilo, protože jsem zvyklá, že se s rodiči na výletech také často fotíme a máme pak hodně vzpomínek.
Pak jsme pokračovali přes pole a louky normální cestou a přišli jsme na autobus, kde jsme zjistili, že na internetu je odjezd napsaný o dvacet minut dříve, než tam, takže jsme chvátali zbytečně. Ti, co dorazili první se hned nahrnuli na lavičky pod stříškou, ale já jsem si cestou zase povídala jak s Lukym, tak i s Bárou a Kačkač, která by nemusela být vůbec špatná holka, jen by se měla lépe prezentovat a ne jako ta, co se umí jenom smát. Do řeči se s námi dal i Vojta a povídali jsme si i o blbostech. Podstatné bylo, že nikomu už tolik nevadilo, že mluvím a dokonce se mě i prali, co mi je, že jsem tak zticha a nic neříkám. Za to jsem byla vážně moc ráda. Jasně, že mě občas zbržďovali, ale já jsem si za ty roky, kdy jsme se s holkama bavili, zvykla být víc upovídaná a nešlo mi, abych se hned zase zmírnila, musela jsem na to postupně.
Po návratu z výletu jsme se naobědvali, převlékli a měli jsme další úkol-vytvořit ve skupinkách návrhy triček, následně si odhlasovat ten vítězný a pak na výrobě svých triček začít pracovat. Naše skupina vytvořila hodně originální návrh, ale nakonec jsme skončili na druhém místě.
Naší třídní profesorka (pozor není to učitelka! Na to si budu hodně dlouho zvykat..) nám rozdala trička a byla legrace, že si Ba, který je fakt hubený, vybral tričko XL a ostatní kluci při těle jen L a bylo jim akorát. Takže chudák Ba měl tričko, které na něm plandalo, ale vzal to se ctí a i jsme se zasmáli. Ba dokonce říkal, že bude on vysmátý, až nám už trička nebudou a on se v něm bude nosit a naše třídní dodala, že mu to tričko vydrží i těhotenství.
Všichni jsme si pak podle návrhu načrtli svá trička obyčejnou tužkou a pak jsme měli zase volno, tak jsme byli s KuBou u nás v pokoji a povídali jsme si, chvíli jsem byla i u Elišky a Míši na návštěvě, ale moc dlouho ne.
Pak už byla večeře a po večeři nám Ku navrhl, že se můžeme koukat na Doctora Who, ale na první díl páté série. Říkal, že mu to Ba předtím večer pustil a že tomu docela rozuměl a zalíbilo se mu to a jelikož já jsem už dlouho chtěla Doctora začít sledovat, řekla jsem si, že to klidně skoukneme.
To zabralo prakticky celý večer, tak jsme se šli ještě vykoupat a pak už přišla jen profesorka, že obchází pokoje a kluky poslala pryč.
Holky pak ještě před spaním chvíli nadávali na ostatní. Snad každý člověk jim tam něčím lezl na nervy a ony si stěžovali, že je to nebaví a že chtějí zpět naši starou třídu. Ano, mě také náš starý kolektiv chyběl, ale co s tím mám asi dělat? Nadáváním to zpět nevrátím. Holky si také permanentně stěžovali na S. Jako ano, taky nechápu, jak se člověk, co měl na základce v 9 devět trojek, může dostat na gympl, ale to neznamená, že se s ním kvůli tomu nebudu bavit. A to, že na Kačku měl řeči, mě ani moc nepřekvapilo, když se ona sama často ke všem chová ignorantně.
Pokud jste si ještě nepřečetli o prvním dni na adaptačním kurzu a chtěli byste to napravit, tak ho najdete zde.








Skvělý, tyhle články se mi hrozně líbí, jak umíš vše popsat, stejně jako jsi mi to tento týden říkala venku :)