close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak dlouho trvá Navždy? (49)

21. září 2014 v 19:29 | WhitEvil |  Jak dlouho trvá Navždy?
Druhý den jsem se pak po škole sešla s Mikem. Čekal na mě s květinou v ruce. ,,Ahoj." Objala jsem ho. ,,Nazdár. Přijde mi to tak dlouho, co jsme se neviděli." Mike vypadl dobře a usmíval se tak hezky, jak jsem to u něj ještě nikdy nezažila. ,,Tak jak bylo s kámošema?" Musela jsem se ho zeptat, abych měla jistotu, že se nedělo nic hrozného, o čem bych měla vědět. ,,Ale normálka, znáš to." Řekl až moc vyhýbavě. ,,Ale dneska bych se chtěl věnovat jenom tobě." Podal mi ruku a šli jsme na procházku, potom jsme se stavili v kině a nakonec jsme šli na večeři do luxusní restaurace. Byl to úžasný den a já jsem byla šťastná, že mě má Mike rád.
Večer jsem se pak vracela zpět na pokoj a Mike se sám nabídl, že mě půjde doprovodit. Šli jsme pomalu a povídali jsme si o všem možném, domluvili jsme se, že se sejdeme v pondělí v jeho bytě. Už jsem se moc těšila.
Když jsme přišli k ubytovně, začínalo se stmívat. Museli jsme se rychle rozloučit, abych stihla zaplout do pokoje před večerkou. ,,Meredith, víš, že tě mám rád," řekl tiše. ,,a chci, abys věděla, že si pro mě naprosto vším a nechci tě ztratit." Hrozně mě to dojalo, až mi po tváři stékala slza. ,,Já tě miluju." Objala jsem ho kolem krku. ,,A tak to bude navždycky." Nakonec jsme se políbili a já jsem odešla do pokoje.
Alice čekala na posteli a chtěla slyšet všechno do detailů. Samozřejmě jsem jí to vylíčila, ale její reakce mě docela překvapila. ,,Tohle mi připomíná mě a Jerryho, on byl ze začátku taky tak pozornej a často, když něco provedl, pro sichr mi koupil něco hezkého, abych se v případě, že na to přijdu, tak nezlobila. Od tý doby taky nemám ráda přehnanou pozornost. Je sice hezký, když je na tebe hodnej, ale všeho moc škodí." Smutně jsem přikyvovala, protože na tom opravdu něco bylo, ale zároveň jsem měla Mike tak moc ráda, že jsem to s radostí byla schopna přehlédnout.
Netrvalo dlouho a přišel víkend, čas, kdy se konečně můžete vidět se svou rodinou. Bohužel pro mě, já z toho nebyla zas až tak nadšená. Oni sice už věděli, že jsme se s Mikem rozhodli pro oddělené bydlení, ale já zase věděla, že mi to nejmíň táta dá pěkně sežrat. On Mika zrovna dvakrát nemusel a ten nápad se společným bydlením se mu nelíbil a teď, když už spolu nebydlíme, bude mi všechny Mikovy nedostatky určitě předhazovat.
Jela jsem tedy domů a cestu jsem přemýšlela nad vším, o čem se spolu budeme bavit. Těšila jsem se také na svoje zvířata, po těch se mi stýskalo hodně. Zajímalo mě, jak také vypadá můj pokoj, když už tam nebydlím a co se s ním rozhodli naši udělat.
K mému překvapení mě rodiče vítali doma s nadšením. Všichni mě objímali a usmívali se na mě. Dokonce uvařili i mé oblíbené špagety. Všichni jsme se sešli u stolu jako o Vánocích a povídali jsme si. K mému překvapení jsme nezačali mluvit o Mikovi ani o mém ostěhování. Povídali jsme si o škole a o tom, jestli chodím občas na nákupy a že bychom mohli někdy s mámou a bráchou zajít do kina. Měla jsem radost, že to všichni brali takhle a nebyla tam taková dusná atmosféra jako bývala doma vždycky.
V neděli na večer jsem se pak vracela zpět na pokoj, přijela jsem pozdě a byla jsem tak unavená, že jsme se akorát vykoupala a padla jsem na postel, kde jsem v tu ránu usnula.
Další ráno jsem pak vstávala s obtížemi. Měla jsem brzy ráno přednášku, ale stejně jsem byla většinu času myšlenkami jinde. Vůbec jsme nedokázala dělat si nějaké poznámky. Vzpomínala jsem na to, jak jsem byla vzorná žačka a vždycky jsem dávala pozor. Na základní škole jsem byla jako jedna z mála schopná si psát výpisky celou hodinu aniž by mě to nějak omrzelo. Dokonce jsem si i zvýrazňovala důležité části. To se přeneslo i na střední školu, ale tam už to nebylo takové, protože jsem jednak chodila s Mikem a jednak jsem nestíhala všechno si to psát natož ještě myslet na barvičky. A teď na vysoké škole už na to z vysoka kašlu. Trochu mě to mrzí, protože mi to s učením opravdu pomáhalo, ale na druhou stranu jsme v té době neměla tolik a hlavně takové starosti jako mám dnes. Už musím řešit další věci, plánovat trochu dopředu a přemýšlet o tom, kam budu pokračovat po škole a co budu dělat. Jediné, co mě trápí, je, že také musím tu vysokou dodělat, což s tímto přístupem půjde jenom těžko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Do jaké třídy chodíte?

1. 1.2% (1)
2. 0% (0)
3. 0% (0)
4. 0% (0)
5. 3.6% (3)
6. 3.6% (3)
7. 4.8% (4)
8. 8.3% (7)
9. 27.4% (23)
Studium na střední škole. 45.2% (38)
Studium na vysoké škole. 3.6% (3)
Pracuji. 2.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama