Jedna věta (1. díl)

21. října 2014 v 20:00 | WhitEvil |  Jedna věta
V životě existují okamžiky, které navždy změní vaše dosavadní vnímání a přinutí vás přemýšlet nad svým osudem trochu jinak. Tyto okamžiky nám utkví v paměti a pomalu ale jistě se z nich skládá mozaika toho, jací doopravdy jsme. Mě můj život naprosto změnila jen jediná věta..
Bylo mi tenkrát dvanáct, byla jsem ještě dítě a chytila jsem se takové party lidí, kteří byli od rána do večera venku a většinou dělali něco nezákonného. Několikrát jsme pár lidem rozbili okno, pak jsme jedné rodině ukradli auto, ale pozor, to jsme za pár hodin vrátili! A pak jsme se dokonce jedné staré paní vkradli do bytu. Tenkrát mi to přišlo vzrušující a vůbec jsem si nevšímala toho rizika.
Jednoho letního dne jsme se domluvili, že ukradneme psa a věděli jsme i komu. Byl to muž středního věku, je to ten nejzahořklejší člověk, jakého jsem dosud poznala a navíc je velmi vznětlivý. Už kvůli jeho chování jsme mu dlouho chtěli něco provést.
Počkali jsme si, až odjede z domu, pak jsme přelezli plot a psa jsme si získali několika špekáčky, které miloval. Pak jsme vzali vodítko a psa jsme odvedli. Kupodivu nám s ním bylo dobře a za týden už byl jako nás. Můj tehdejší nejlepší kamarád Jerry ho měl u sebe doma a chodil ho denně venčit na louky kousek od jeho bydliště. My ostatní jsme chodili nenápadně kolem zahrady toho pána a sledovali jsme jeho reakce. Už první den jsme zjistili, že on ví, kdo mu to provedl a já jsem pak okusila i něco víc.
Bylo to asi týden po naší krádeži a já ho viděla, jak sedí na zahradě. Byl zamračený a tak nějak celý rozzuřený. Jakmile mě spatřil, vstal a šel rychle k plotu. Nejdříve jsem si myslela, že je to jen náhoda, pak na mě ale zavolal. ,,Já vím, co jste udělali!" Křičel. ,,Nevím, o čem to mluvíte.." Řekla jsem polohlasem, aniž bych se zastavila. Z jeho hlasu táhla taková temná energie. ,,Já vím, že jste mi vzali Alberta!" Zakřičel hlasitěji. ,,Na to nemáte žádný důkaz." Křikla jsem přes rameno a zrychlila jsem krok, v tom se otevřela vrátka a ten muž se hnal přímo ke mně. Přitiskl mě k plotu vedlejší zahrady. ,,Vraťte mi ho! Jestli tu zítra nebude, bude vás to stát krk!" Otřepala jsem se a utíkala jsem pryč.
Ta věta mi pořád zněla v hlavě. Šokovalo mě, s jakou přesvědčivostí to řekl. Mrazilo mě z toho.
Dalšího dne jsem to řekla ostatním z party, nikdo mu ale jeho psa nemínil vrátit. ,,Jen se vzteká, debil." ,,Nezmůže se na nic jinýho než na výhružky!" ,,My mu tak budeme ustupovat, to určitě..." Rozhodnutí bylo jednoznačné, zůstat u našeho plánu a nic neměnit. Mě šlo hlavně o to, abych nemusela kolem jeho zahrady jít znovu. Jerry tamtudy tedy šel a pak nám přišel říci, co se stalo. ,,Lidi, neuvěříte, jak se to všechno rozjelo! Představte si, že ho nechala žena!" Řekl tak jásavě, já z toho ale neměla až takovou radost. Teď se mi spíše sevřelo hrdlo. ,,Měli jste ho vidět, byl úplně mimo, nepříčetnej! Ten výraz, ten stál fakt za to!" Všichni se zasmáli, jen já jsem mlčela.
Měsíce plynuli a my o tom muži už skoro nic nového nevědli. Venku skoro vůbec nebyl a s nikým už nemluvil. Po čtvrt roce jsem se odvážila projít kolem jeho domu. Díval se na mě z okna. Raději jsem sklonila hlavu, zatočila jsem do vedlejší ulice, když v tom jsem uslyšela kroky. Šel za mnou. ,,Poslouchej mě!" Křikla a já se instinktivně otočila. ,,Co se děje?" Řekla jsem tiše. ,,Ty a ta tvá povedená partička jste mi zničili život a já teď udělám to samé vám! Počítej s tím, že se pomstím!" Řekl odhodlaně a pak se zastavil. Několikrát jsem se za ním otočila, pořád tam stál a sledoval mě, dokud jsem nezmizela z dohledu.

Tu chvíli si pamatuji dodnes tak čistě jako by se to stalo včera..a přitom je tomu už několik let…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 30.4% (7)
Trochu. 43.5% (10)
Ano. Hodně. 26.1% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama