Jedna věta (4. díl)

18. listopadu 2014 v 21:34 | WhitEvil |  Jedna věta
Trvalo to už skoro měsíc a já jsem vymyslela plán, který by mi pomohl se z toho dostat. Musela jsem s tím útočníkem mluvit. Do rukávu jsem si schovala kapesní nůž a šla jsem pomalu domů. Věděla jsem, že tam někde bude.
Zastavila jsem se před brankou. Hledala jsem klíče. Postupovala jsem klidně, až jsem uslyšela šustot. Někdo byl za mnou. Prudce jsem se otočila, ale útočním mě chytil kolem krku. Nesměla jsem panikařit. "Co chcete?" Snažila jsem se neznít zoufale. "Copak ty to nevíš?" Řekl posměšný hlas. "Chci, abych trpěla, jako jsem trpěl já." Řekl hrubě a výstražně. Přemýšlela jsem, komu jsem tak hrozně ublížila. Nikdy jsem neudělala nic, čím bych způsobila něčí utrpení. "Co sem provedla?" Řekla jsem a zaúpěla jsem, jak jeho stisk zesílil. "Zničila jsi mi život a já zničím ten tvůj!" Odstrčil mě a já jsme spadla na zem. Utekl pryč. Oklepala jsem se. Chtěla jsem za ním vyběhnout, ale něco mi říkalo, že by to nedopadlo dobře.
Odešla jsme domů. Zamkla jsem se a zůstala jsme tam jen tak sedět. Cítila jsem se jako troska. Věděla jsem, že on mě bude takhle mučit dál. Potřebovala jsem ho zastavit za každou cenu!
Druhý den jsem musela odvolat domluvenou schůzku s Jorgem, abych mohla jet dříve domů. Chtěla jsem mít aspoň jeden den klid a bylo mi jasné, že ten neznámý útočník ví, že půjdu s Jorgem ven, tak jsem změnila plány.
Domů jsem šla klidně, po dlouhé době jsem byla beze strachu z jeho přítomnosti.
Zrovna jsem vcházela do obýváku a náhle mě někdo praštil něčím po hlavě. Byla to pronikavá bolest, ale téměř okamžitě ustala, protože jsem ztratila vědomí.
Probudila jsem se v nějakém starém a tmavém době. Spíš to vypadalo jako chata. Byla jsem přivázaná k židli tak pevně, že jsem se nemohla ani pohnout. "Co to děláte?" Přeskakoval mi hlas. "Á, tak ty ses nám probudila..už bylo na čase." Smál se. "Proč jste mě sem vzal?" Přišel ke mně blíž, konečně mu bylo vidět do tváře. Obličej měl mnohem více vrásčitý, ale pořád to byl on, ten muž, kterému jsme kdysi ukradli psa. "Chci, aby trpěla. Zničila jsi mi život!" "Tím, že jsme vám vzali psa?" Zvedla jsem obočí. "Ne…to byl jen začátek. Důležité je co jsi tím spustila. Máš na svědomí všechno, co následovalo, máš na svědomí moje utrpení!" Naskakovala mi husí kůže. "Co se stalo?" Hleděla jsem mu přímo do očí. "Ten pes byl mojí ženy. Žili jsme odděleně a on jediný mi po ní zbyl. Když za mnou jednou do roka přijela, přijela spíš za ním. On jediný mi dával naději, že se ke mně vůbec někdy vrátí.. A když jste mi ho vzali, ztratil jsem svou ženu, svého syna, svůj domov i svůj život." Už mi ho skoro začínalo být líto. "Všechno je to tvoje chyba!" Zakřičel najednou a vytáhl nůž. "Ne ne ne ne ne! Prosím, neubližujte mi! Prosím!" Začala jsem žadonit. Chtěla jsem ucuknout, ale nešlo to, židle stála pevně na zemi. Už jsem se připravovala na další bolest a na svůj konec..bolestivý konec. Ale nic takového nenásledovalo. Místo toho mi přeřízl provazy kolem rukou. Byla jsem volná. Nechápala jsem to. "Co to…?" "Chci si tvou smrt pořádně vychutnat." Zazněl zlověstný smích.
Běžela jsem ke dveřím, ale byli zamčené, cloumala jsem s nimi ale bezvýsledně. Prudce jsem se otočila. On stál proti mně s nožem v ruce. Chytil mě za rameno, ale vysmekla jsem se mu. Běžela jsem k oknu. Snažila jsem se ho rozbít, ale sklo bylo příliš pevné a já příliš slabá. "Jen utíkej, mám rád, když se oběť brání." "Ne!" Zakřičela jsem a pevně jsem uchopila židli nedaleko mě. "Tohle mě nezastaví!" Smál se. "Já vím." Řekla jsem rozhodně jako nikdy a jedním mrštným pohybem jsem rozbila sklo v okně. Spatřila jsem venku stromy a došlo mi, že jsme někde v lese. Rychle jsem vyskočila ven a utíkala jsem. Netušila jsem, kam to mířím, ale v tu chvíli mi záleželo jen na tom, abych byla co nedál.

Klopýtala jsem, až jsem spadla. Stihla jsem se ještě zvednout a utéct z cesty mezi stromy. Věděla jsem ale, že nedokážu utíkat dlouho. Běžela jsem do hustého lesa, abych se mohla aspoň schovat. Otočila jsem se, abych viděla, kde ten muž je. Ale on nikde nebyl! Rozhlédla jsem se, ale v tom na mě vyběhl ze zadu. "Mě neutečeš!" Přitiskl mi nůž na hrdlo. Strčila jsem do něj, abych ho od sebe dostala, ale strčila jsem ho na ostrou větev stromu přímo za ním. Doslova jsme ho nabodla. "Cos to provedla?" Řekl z posledních sil. Za chvíli zemřel. Nechtěla jsem tam stát ani o minutu déle, prostě jsem se rozeběhla po cestě pryč…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Do jaké třídy chodíte?

1. 1.3% (1)
2. 0% (0)
3. 0% (0)
4. 0% (0)
5. 4% (3)
6. 4% (3)
7. 4% (3)
8. 8% (6)
9. 28% (21)
Studium na střední škole. 45.3% (34)
Studium na vysoké škole. 2.7% (2)
Pracuji. 2.7% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama