V našem zahradním domku se nám usadila myška..vlastně spíš myší rodinka. Já osobně miluji všechna zvířata a ty myšky bych si nejraději ochočila a krmila bych je jako myš, co k nám chodila minulou zimu na kompost. Bohužel můj táta má opačný názor a na myši už nastražil pastičku, kam se chytly už tři.
Mě to celé ale donutilo tak přemýšlet o lidech a jejich pastech. Přeci, jak se chytí myš do pasti? Na potravu! Má hlad, tak se jde najíst i za cenu, že při tom nejspíš zemře. Když jí nezbývá jiná možnost, prostě to riskne. A co dělají lidi? Když po něčem touží, když bez něčeho nedokážou žít, jdou si za tím hlava nehlava, nehledí na rizika a pak se ocitají v pasti jako ty myši, ale uvědomí si to až příliš pozdě..
Jako příklad ze života bych ráda uvedla jednoho svého spolužáka. Nebudu ho jmenovat, zasvěcení stejně vědí a ostatní to vědět nepotřebují. Každopádně do třídy se mnou chodí jeden kluk. Od pohledu byste o něm řekli, že je to typickej frajírek, který čeká, že mu všechny holky padnou k nohám a on si bude jen vybírat. Přesně tak jsme ho viděla i já, ale když jsme spolu pak opravdu mluvili jen mezi pár lidmi, zjistila jsem, že není takový, jak vypadá. Naopak se s ním dalo normálně povídat. Pak se to ale změnilo…
Když se kluk zamiluje, je to úžasný. Když se kluk o holku snaží, je to nádherný..ovšem je tu jeden zásadní háček a to, aby pochopil, když ho ta holka nechce. Takže když se on zamiloval do jedné spolužačky, byl na ní hodnej, milej, pozornej, nosil jí dokonce i růže (všechen respekt, tohle udělá málokdo) a prostě o ní usiloval. Ona s ním ale nechtěla nic mít, ale nedávala mu to nijak najevo, až mu jednou nakonec řekla, že nechce vážný vztah. Člověku by se to zdálo v pořádku a logické, ale to by si den na to nesměla začít s někým jiným..
Nebudu vám lhát, on z toho byl v háji. Byla na ní naštvaný a měl vztek, což se dá vzhledem k situaci. Pak mi řekl, že už se přes to přenesl. Napsal si ještě na facebook slohovku, že byl totálně slepej, že neviděl to, co ostatní a děkuje všem za podporu a přeje si, aby je poslechl. Měla jsem z toho radost. Řekla jsem si, že teď bude zase v pohodě, že se z toho dostane. I ve škole řekl, že se přes to přenesl, tak jsem si řekla, fajn.. bohužel to nebyla docela pravda. On na ti totiž vůbec nezapomněl, naopak k ní byl pořád milej, sedal si k ní o hodinách, bavil se s ní, smál se s ní a bylo vidět, že je mu v tu chvíli naprosto jedno, jestli kluka má..nejspíš mu připadalo, že aspoň takhle bude s ní…
A já si tak řikám, proč tohle lidé dělají? Dělají to přeci dobrovolně, nikdo je do toho nenutí a oni si tak ubližují, trápí se, ale přesto v tom pokračují. A pak jim najednou dojde, že to je blbost, ale už je moc pozdě na to, aby některé své činy vzali zpět…a taky přestat s tím není tak jednoduchý.
No nic, k čemu jsem se chtěla dostat? K tomu, že jsme jako ty myši, co si jdou po něčem, po čem touží a život je pastička, do které mi dobrovolně vlezeme a je jen otázkou času, kdy sklapne. Proto bychom se měli mít na pozoru, nikdy totiž nevíte, odkud ta rána přijde.








Moc hezkej článek.. Taky si občas říkám, jak jsou "maličkosti" těžký.. Člověk chce například jen kamarádství s jiným člověkem, ale když ten druhý nechce, prostě to nejde.. Je to "maličkost", ale nedá se s tim nic udělat.. Asi to popisuju blbě, ale nevim jak jinak to říct, snad mě chápeš :)