close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Předurčena k velkým věcem (1)

30. prosince 2014 v 23:23 | WhitEvil |  Předurčena k velkým věcem
Omlouvám se, vím, že bych měla psát příběhy, které jste si zvolili v anketě, ale tento mě napadl nedávno a nedalo mi to, abych ho nenapsala. Nejde o nic dlouhého, tak snad nebude vadit, že ho sem dám tak nějak nečekaně.



Když mi bylo deset let, osiřela jsem. Vypadalo to, že budu na ulici a brzy zemřu, ale ujal se mě jeden postarší muž. Jmenoval se Wallard. Když mě poprvé uviděl, prohlásil, že jsem výjimečné děvče a jeho slova mi zní v hlavě dodnes. "Jednoho dne dokážeš velké věci." Nejdřív jsem to nechápala, ale, jak roky plynuly, význam těch slov mi začal být čím dál tím jasnější.
Vzal mě k sobě domů, udělal mi čaj a pak mi položil několik podivných otázek…jestli umím střílet z luku nebo aspoň z kuše, zda vlastním nějaký nůž nebo meč a jestli mývám zlé sny. Odpověděla jsem, že žádné zbraně nemám, ani je neumím používat, poněvadž jsem ještě dítě. Ale u těch zlých snů jsme se na chvíli zastavili. "Nedá se tomu říkat zlé sny, spíš podivné, neobvyklé sny." Zadíval se na mě zamyšleným pohledem ve tváři. "A jaké sny?" Odkašlala jsem si. "O bojích, o bolesti, o záchraně této země a o obrovské bolesti. Vždy, když se vzbudím, bolí mě na hrudi. Je to nesnesitelné bolest jako by se moje srdce chtělo prodrat ven. Ale vždycky to rychle přejde." Wallard se jen usmál. "Já věděl, že to jsi ty. Zítra začneme s výcvikem." Nechápala jsem, co tím výcvikem myslí, ale měla jsem trochu strach.
Druhého dne můj život nabral nový spád. Jakmile jsem otevřela oči, dostala jsem od Wallarda nové oblčení a vyšli jsme ven, kde mi dal do ruky nůž a zavřu oči. Z nějakého důvodu jsem se nebála a oči jsem zavřela. Možná to bylo tím, že jsem Wallardovi důvěřovala nebo tím, že jsem podvědomě tušila, že to dobře dopadne.
Chvíli jsem tam jen stála, pak řekl, ať otevřu oči a přede mnou stálo několik mužů se spoustou zbraní a všichni se ke mně rozeběhli. Pevně jsem sevřela ten nůž a pak jsem ho jen tak vrhla po jednom muži, který byl ke mně nejblíže. A světe div se, nůž zasáhl je všechny. Měli na sobě sie ochranné vesty, přes které čepel nemohla projít, ale vypadalo to, že měli z mého výkonu snad i radost.
Wallard ke mně přistoupil s úsměvem na tváři. "Jsi vážně dobrá." Poplácal mě po rameni.
Od té doby jsem se učila bojovat. Cítila jsem se silněji než kdy dřív a Wallard měl ze mě radost. A jednoho večera mi pověděl i část jakési předpovědi o mně. "Slyšela jsi o Klanu Nepřemožených?" Zavrtěla jsem hlavou. "Jsou to lidé, kteří už dlouho usilují o naši zemi a jednoho dne o ni budou bojovat. Legenda říká, že je dokáže porazit jen jedna dívka, jejíž srdce bude stokrát silnější než srdce ostatních. Dokáže to díky své odvaze a síle. A já si myslím, že to jsi ty." Cítila jsem se tak neohroženě.
Každý další den jsem se učila novým technikám, abych byla připravená na opravdové boje. Bohužel ještě, než jsem se stačila naučit všechno, Wallard onemocněl, chřadl a chřadl a žádné léky mu nepomáhali. Ve své poslední chvíli mi řekl, že musím dávat pozor, nesmím nikomu věřit, protože po mě půjde spousta dalších lidí a přede vším se musím spoléhat jen sama na sebe.


Po Wallardově smrti se mě ujali nějací lidé, kterým jsem ani přes veškeré jejich snahy a naléhání nemohla říkat rodina. Nikdy mi neřekli svá jména. Říkali jen: "Jdi za bratrem, popros tátu, omluv se mamince,..." Ale žádná jména, nikdy. Když jsem se je na to zeptala, vždy odpověděli, že v rodině se jmény neoslovujeme a odbyli mě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Do jaké třídy chodíte?

1. 1.2% (1)
2. 0% (0)
3. 0% (0)
4. 0% (0)
5. 3.6% (3)
6. 3.6% (3)
7. 4.8% (4)
8. 8.3% (7)
9. 27.4% (23)
Studium na střední škole. 45.2% (38)
Studium na vysoké škole. 3.6% (3)
Pracuji. 2.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama