close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(54)

31. prosince 2014 v 19:19 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Nestíhal jsem to. Najednou se tam vyrojilo tolik chlapů a já měl co dělat, abych je zvládl. Měl jsem mnohonásobně menší sílu a nápady mi taky docházeli. Vernon měl ale taky plné ruce práce. Musel se doslova prostříhávat k hodinkám.
Musel jsem využít situace a zaběhnout za roh. Na zemi tam leželo koště, vzal jsem ho a podrazil dalším pěti nohy, pak jsem otevřel dveře, abych je odtáhl pryč než to někdo uvidí a těmi dveřmi jsem shodou okolností praštil dalšího. Rozhlédl jsem se, ale nikdo jiný už tam nebyl.
Odstranil jsem ta těla a zarazil jsme dveře. Sice mi bylo jasné, že to stejně dlouho nevydrží, ale aspoň jsem získal čas. Proběhl jsem chodbou tam a zpátky a ujistil jsem se, že tam už nikdo není, v tom jsem zaslechl za dveřmi hlasy. Přitiskl jsme na dveře ucho, což nemusel být zrovna nejlepší nápad, vezmeme-li v úvahu, že mohli ty dveře vyrazit, což by mě určitě přimělo omdlít…při nejmenším. Ale vypadalo to, že oni ve ani nechtějí, naopak. ,,Ať sem přijde.." Zaslechl jsem poslední větu. Hned mě napadlo, že to bylo na Corneliuse a i když jsem do Mel vkládal velké naděje, nebyl jsem si jist, zda ho dovede udržet zpátky nebo ho přiměje, aby nikomu nevolala a nechal tohle plavat.
Melisa: ,,Co se stalo?" Hned jsem se ptala Becky. ,,Mark s Vernonem to nezvládají, přichází tam čím dál víc mužů a Vernon potřebuje klid, má-li ty hodinky získat." Srdce se mi najednou rozbušilo rychle jako nikdy. Nabilo mě to novou energií. ,,Pomůžu jim, ale kde jsou?"
Becky mě následně nasměrovala ke klukům. Naštěstí jsem tam přišla dřív, než ti ostatní muži a věděla jsem, jak je udržet tam, kde jsou. ,,Marku!" Zvolala jsem. ,,Meliso, zlato, co tu děláš?" Hleděl na mě jako na zjevení. ,,Pomáhám vám. Hale, ty se teď musíš postarat, aby se sem nikdo nedostal, což znamená zabarikádovat veškeré přístupy. Pokud se sem dostanou, nebudeme mít šanci." Mark jen přikývl a dal se do práce. Pak jsem uviděla Vernona, jak prostříhává nějaké divné rostliny, aby se dostal k hodinkám, bohužel jsem nevěřila, že se mu to povede. ,,Vernone," ,,Ano?" Ani nezvedl hlavu. ,,Uhni!" Zařvala jsem. ,,Jde ti to hrozně pomalu!" Nejspíš jsem ztratila nervy. ,,A co mám jako dělat?" ,,Vymysli, jak odsud vypadneme, jo?" Vernon si povzdechl, ale asi moc dobře pochopil, že mi odporovat nedokáže.
Zatím, co já jsem se hodně pomalu propracovávala těmi trny, Mark se vrátil. ,,Nesu špatné zprávy, moje zábrany vydrží jen pár minut a podle Becky jich sem jde moc a ze všech stran." To znělo zle. ,,Ok, kolik máme tak času?" ,,Maximálně pět minut..možná i míň." A tohle znělo ještě hůř. ,,Vernone, už máš plán na útěk?" ,,Nejlepší by bylo vylézt oknem. Okna jsou tu v rozmezí metru, což je naprosto vyhovující a podle všeho sem jdou všichni po schodech, takže dole nikdo čekat nebude a my budeme mít volnou cestu." V hlavě mi to začalo šrotovat. ,,Fajn, tak až se dostanou, přes barikády, což nám dá vědět Becky," ze sluchátek se ozvalo: ,,Souhlas." ,,tak vy nekompromisně vyskočíte z okna. Nebudete se s nima prát ani se je snažit zastavit, protože je naprosto nulová šance, že byste uspěli. Prostě nic. Kdo uteče, vyhraje, jasný?" Mark se na mě podíval se slzami v očí, takže jsme se hned musela otočit k té stěně. ,,A co ty?" ,,Já se postarám o svůj vlastní plán." Vypadalo to, že Mark s tím dost nesouhlasí a čas běžel. ,,Já jsem ti slíbil, že tě budu chránit." ,,Pokud mě miluješ, budeš mi důvěřovat." Mark přikývl. Konečně jsme spatřila hodinky. Bylo to dost hluboko. V tom promluvila Becky. ,,Už jdou!" Akce začala.
Nedbala jsem na to, že mě to dost možná zabije, prostě jsem se natáhla a přes zbývající trny jsem vytáhla hodinky. Trny byli dost ostré, takže mi z pár míst tekla i krev. ,,Meliso, ten jed!" Lekl se Vernon. ,,Kašli na jed, běž!" Vrazila jsem mu do ruky hodinky. Mark už lezl oknem.
Zaběhla jsem za roh, vlezla jsem do prvních dveří, co jsem viděla a chtěla jsem skočit, ale bohužel někdo vyrazil dveře. Byl tam jeden muž, byl dost silný. Chytil mě za ruku a já se nemohla z jeho stisku za nic na světě vymanit. Najednou jsem uslyšela výstřely. Hrozně jsem se bála. Nechtěla jsem zemřít, ne teď, ne takhle, ne tady.
Vytáhl mě na chodbu, kde stál další muž. Byl také dost svalnatý, ale v porovnání s tím první byl slabší. ,,Všichni jsou mrtví." Řekl pohrdavým hlasem, jako by mu bylo jedno lidského života. ,,Dobře." Řekl ten druhý a natáhl k němu svou ruku. Nejdřív jsem si myslela, že ho chce třeba poplácat po rameni na znamení dobré práce, ale on mu klidně jedním pohybem zlomil vaz. Zalapala jsem po dechu. ,,Teď mi ty hezky předáš, co chci." Mluvil na mě svým hlubokým a rázným hlasem. ,,Nevím, o čem je řeč." Řekla jsem a ž překvapivě přesvědčivě. Pořád mi ale srdce bylo hrozně rychle. ,,Vážně, tak co to tady máš?" Přitiskl mě ke stěně a ukázal na mou ruku, měla jsem tam hodinky, co mi tenkrát koupil Mark. Byl to první dárek od něj. ,,Nech to být!" Rázně jsem ho praštila a snažila jsem se utéct, bohužel mě hned zase chytil. Chtěla jsem ty hodinky někam schovat, ale v těch šatech se to nikde ukrýt nedalo.
,,Tak koťátko vystrkuje drápky." Smál se. Byl to ten děsivý smích, co vám z něj po zádech běhá husí kůže. Nesnášela jsem ho. ,,Ty hodinky nikdy nedostaneš!" Došlo mi, že je to pravděpodobně někdo, kdo se také snaží najít všechny ty věci, sjednotit je a získat jejich moc, to se ale nestane. ,,Proč si to myslíš? Prosti mě přeci nemáš šanci." Hodinky jsem držela pevně v ruce a napadlo mě, že je jen jediný způsob, jak mu ukázat, že mi se nezastavíme a jen tak se nenecháme zastrašit. ,,Než abyste je dostali, radši je zničím!" Zmáčkla jsem je ještě více a díky prasklině, která na nich byla, jsem sklo dokonale promáčkla. Viděla jsem, jak ho to vyděsilo. ,,Ty malá děvko!" Zařval na mě. ,,Copak?" Usmívala jsem se. Najednou už jsem se tolik nebála. ,,Víš ty vůbec, co si právě provedla?" ,,Naprosto." Řekla jsem rázně, až mě to samotnou překvapilo.

Využila jsem chvíle jeho nepozornosti a kontaktovala jsem Becky. Z okna jsem právě uviděla bezvadnou únikovou cestu. ,,Becky? Potřebuju, aby ses koukla ven, vidíš tam tu stříšku, nad vchodem?" ,,Jo vidím, Meliso, co se děje, proč tu ještě nejsi? Máme strach." ,,To je dobrý, jen menší změna plánu. Chci vědět, jestli mě ta stříška unese." ,,Proč?" Její hlas zněl nervózně a roztěkaně. Vůbec nevěděla, co se děje a já vlastně taky ne. Ohlédla jsem se za tím mužem, který už se ke mně hnal. ,,Becky!" Zřvala jsem nervózně a vylezla jsem na okenní římsu. ,,Asi jo.." Řeklatrochu nerozhodným hlasem. ,,Fajn, dojeďte autem přímo k ní a čekejte." ,,Ale Mel,.." ,,Udělejte to!" Zařvala jsem a skočila jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je někoho milovat?

Hřeje to u srdce. 38.9% (7)
Drásá to nervy. 11.1% (2)
Bolí to. 27.8% (5)
Trápí mě to. 22.2% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama