12. ledna 2015 v 21:12 | WhitEvil
|
Nedávno nám ve škole náš učitel řekl, že to nejlepší, co nás mohlo potkat, je vědět, že jednoho dne zemřeme. Uvědomit si, že jsme smrtelní a jednoho dne nás čeká konec. Jedině tak nebudeme mrhat naším časem a můžeme využít každé chvíle, kterou nám život nabízí.
Ovšem je tomu skutečně tak? Podívejme se na zvířata, oni netrpí depresemi, v životě jsem neviděla zvíře, které by si ubližovalo nebo snad spáchalo sebevraždu. Zvířata jsou šťastní a věrní tvorové, kteří vás nezradí, pokud jim hodně neublížíte. Oni jsou se svým životem spokojení a jsou šťastní tak, jak jsou. Navíc jsem si všimla, že také tím, že nevědí o své smrti, si užívají až do poslední chvíle (za předpokladu, že nejsou nemocní nebo ranění). Oni nevypnou a neřeknou si, že za chvilku stejně zemřou, už jsou staří, tak se na to vykašlou a nějak si to dožijou, jak se tomu stává u spousty starších lidí, bohužel. Oni pokračují ve svém dosavadním životě, jako by se nic nedělo a chovají se normálně, dokud nezemřou. Tím větší šok to však pro nás je, když je jeden den vidíme chovat se jako obvykle a druhý den už nežíjí… A tímto tématem bych se dneska chtěla zabívat více do hloubky.
Když si člověk pořizuje domácího mazlíčka, je tak nějak podvědomě smířený s tím, že se s ním bude muset jednoho dne rozloučit. I přesto si k němu ale vytvoří silné pouto a na tuhle věc snadno zapomene.
Když mi zemřelo první zvíře, byla jsem smutná, brečela jsem, ale zároveň jsem to tak nějak tušila, protože nám Pusinka (můj první králík) onemocněla a ačkoli jsme se snažili, nepřežila to. S touhle smrtí jsem tak nějak počítala, i když jsem stále doufala, že se stane nějaký zázrak a ona to přežije. Byla jsem z toho strašně smutná, protože to byl první mazlíček, co mi umřel, a já jí měla opravdu ráda.
Pak nám zemřel i další mazlíček a to můj první křeček (Křéča). Byl to můj mazel, ale už byl starej a dalo se čekat, že dlouho žít už nebude. Jeho smrt jsem samozřejmě taky pořádně obrečela.
Ovšem mého nejoblíbenějšího mazlíčka, mojí andulku Endžíka, jsem v jeho osudné chvíli ani neviděla. Hrozně jsem si to vyčítala, protože zemřel, když jsme byli na dovolené a já se s ním nemohla ani rozloučit. Přitom jsme spolu měli hrozně silné pouto. Každý den, když jsem přišla domů, vylezl z klece a uhnízdil se u mě ve vlasech. Vždycky na mě čekal a těšil se na mě. Vždy, jakmile jsem dorazila domů, zavolala jsem na něj a on se rozezpíval. Také uměl zazpívat znělku mých oblíbených písní a povídal si se mnou. Nebyl den, abychom nebyli spolu.
Po jeho smrti jsem byla hrozně smutná, obrečela jsem ho ze všech zvířat nejvíc a bylo mi hrozně. Cítila jsem se špatně, jako bych ho opustila a nebyla u něj ve chvíli, kdy mě nejvíc potřeboval.
Od té doby jsme měli zdravá, hravá a mladá zvířata. Jediný, u koho by se dala očekávat smrt, je moje morče Morčan, kterému už bude 5 let. To je ale chlapík a je ještě pořád živý a zdravý jako řípa.
Teď o víkendu nám ale zemřel náš druhý křeček Spike. Byl to můj chlupáč a i když mě často uprostřed noci budil, měla jsem ho hrozně ráda. Zároveň to bylo ale první zvíře, u kterého jsem tolik nebrečela. Jako by mi to snad nevadilo. I když jsem byla smutná, byla jsem jen smutná, ale nic víc. Nebrečela jsem a i když je to teď všechno takové divné, když ho večer neslyším běhat v kole, které mě svým vrzáním vždycky probere, nebo ráno, když vstávám a nevidím ho spinkat schouleného a zachumlaného v pilinách. Prostě tady není.. není tady a nejsou tu ani ostátní má zvířata. A jako bych se s tím už nějak smířila. Jako bych se smířila s jejich ztrátou. Jsou prostě pryč a já už to bohužel nemohu nijak změnit. Nelíbí se mi, že mě mí miláčky opouští, nelíbí se mi, že jsou pryč, že už tady nejsou a nebudou, ale zároveň už jsem si uvědomila, že to nelze ovlivnit. Je tou zkrátka součástí života.
Ptám se tedy, jestli je pro nás tak důležité vidět smrt kolem sebe, postupem času se s ní smířit a jen tak čekat na dožití. Není lepší se na to prostě nesoustředit a doufat, že budete žít věčně, nic se vám nestane a ničeho se nemusíte bát? Je lepší být či nebýt? A je dobré mít domacího mazlíčka, když vám brzy zemře a vy se s tím budete muset vyrovnat?
Člověk se přes to přece musí přenést.