close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Předurčena k velkým věcem (3)

24. ledna 2015 v 21:42 | WhitEvil |  Předurčena k velkým věcem
Jakmile jsme byli dost daleko, abychom mohli přestat utíkat, začali jsme si povídat. "Tak, ehm, můj tajemný zachránce, smít znát tvé jméno." Začala jsem. "Jsem Peter a ty?" "Já…" zarazilo mě, jak dlouho už jsem své jméno neslyšela. Byla to už skoro věčnost, co ho někdo vyslovil. "jsem Zira." Peter se podivil nad mým zvláštním jménem. "Je to dost neobvyklé, nemyslíš." "Vždyť já taky nejsem obyčejná." Usmála jsem se.
Za pár hodin začalo svítat a mně začal první den venku. "Tak co uděláme jako první?" "No vzhledem k tomu, že jsi tu celkem nová a ven si doteď moc nevycházela, mohl bych tě naučit, jak si obstarat jídlo.."
Ačkoli kradení mi vždycky bylo proti srsti, navykla jsem si tomu rychle, lidé byli vážně naivní a bylo to tak snadné. Bavilo mě to a bylo to jednodušší než pracovat.
Za týden strávený s Peterem jsem se naučila tolik věcí, musím uznat, že byl velmi chytrý a znalý co se týče toho, jak to ve světě chodí a navzdory všem předpokladům jsem se s ním cítila bezpečně.
Jednou, zrovna po večeři, mě Peter vzal za ruku. "Co je?" Divila jsem se, kam mě táhne. "Chci ti ukázat jedno místo, kde budeme v zimě." Znělo to zajímavě, tak jsem se nebránila a pokračovala jsem.
Ušli jsme necelý kilometr a ocitli jsme se na kraji města v místě, které nebylo tak hustě obydlené jako centrum, ale o to více bylo útulné. "Vidíš tamten dům?" Peter ukázal směrem k velkému rodinnému domu. "Hm.. Nevypadá, že by nebyl obydlený." Usoudila jsem tak podle světel. "Je, ale ten dětský domeček není." Ukázal na zahradu. Mě ta stavba ale vůbec nepřišla jako dětský domek, spíš jako menší baráček. "A jak se tam chceš dostat, je tam zámek." Peter se usmál. "Já mám klíč." Zvedla jsem obočí. "Jak to?" "V tom domě bydlí moje rodina, zřejmě se jim beze mě skvěle daří. Když ten domek stavěli, jeden z klíčů jsem jim vzal. Vím, že přes zimu na zahradu nechodí skoro vůbec a do toho domku nikdy. Navíc je tam celkem teplo. Chceš se tam podívat?" Přikývla jsem.
Vylezli jsme na střechu toho domku, abych měla pořádný rozhled a pak mě Peter vysadil, abych mohla přelézt na dům, kde přebývala celá jeho rodina. Sedli jsme si za komín a skrz něj jsme zaslechli část rozhovoru, který právě dole vedli. "Říkám ti, že já vyrážím zítra, nebudou mi přikazovat, kdy budu podnikat svoje vlastní mise." Pravil rozrušený mužský hlas. "Uvědomujete si vůbec, že bude stačit jen jeden muž? Podle toho, co jsme slyšeli, bych jí přeprala i já." Zaslechla jsem ženu, která zřejmě byla Peterova matka. "Já na to kašlu." Pravil další mužský hlas, tentokrát hlubší. "A máme vůbec nějaké příkazy co s ní potom? Nerad bych tu měl další hladový krk." Řekl ten první hlas. "Já bych si jí tu naopak nechal, mohla by se nám hodit, je to ještě mladé maso, na rozdíl od těch, co nám nabízejí oni, nemyslíte? Něco šťavnatějšího by se nám šiklo." Ta žena si zlostně odfrkla. "Nech si svoje choutky pro sebe Jamesi, víš, jak to dopadlo minule."
Další část rozhovoru už byla nezřetelná, nejspíše se vzdálili od krbu, takže jsme je nemohli slyšet. I tak mě to ale dost děsilo. "O čem se to tam bavili?" Zeptala jsem se Petera. "Mám dojem, že o tobě." Polkla jsem. "Jak jako o mně?" Peter nic neřekl, asi ani nevěděl, co by měl říkat. "Tvoje rodina…jsou součástí Klanu?" Zalapala jsem po dechu. "Pracují pro ně, kvůli penězům jsou schopni čehokoli a nejspíš už taky vědí, kdo jsi ty." Srdce se mi rozbušilo. "A tys to věděl? Celou tu dobu? Zavedl si mě sem, zavedl jsi mě do pasti!" "Ne, tak to není. Zjistil jsem to teprve nedávno. A můžu tě ujistit, že já součástí klanu nejsem, jsem na tvojí straně a budu tě chránit." To jsem mu ale nevěřila. "Tak jak mi můžeš říkat, že zimu přečkáme tady v tom domku, když oni po mně jdou? Vždyť bych jim takhle vlezla rovnou na lopatu!" Peter se usmál, nechápala jsem, jak se může v této situaci usmívat. "Protože válka do zimy skončí. Je to tak psáno. Než začne první zimní den, nepřítel padne a bude nastolen mír. Ti, jež ještě nezakusili porážku, budou mrtvi a k moci se dostane právoplatný vládce." Vůbec mě to neuklidňovalo. Jakto, že mi o tomhle Wallard neřekl? Byla bych se lépe na boj připravila. "A jak si můžeš být jistý tím, že je to tahle zima." "No to je přeci jasné, jinak by ses tady přece neobjevila, teď je ten správný čas."

S Peterem jsme se nějak zapovídali a nevšimli jsme si, že už zezdola nebyly slyšet žádné hlasy. Za mými zády se ozvalo vrznutí. "Co to bylo?" "Naše staré střešní okno, zvláštní takhle vrzalo jen, když ho někdo otevřel dokořán tak, aby se sem dalo vylézt.." Pak se zarazil. "Pryč!" Křikl. Někdo mě chytl pod krkem. "Kdo je to?" Skuhrala jsem, držel mě totiž dost pevně. "To je můj strýc." Řekl Peter celý trochu nesvůj. Zřejmě ho neviděl od doby, co ho vyhodili z domu. "Taky tě rád vidím." Řekl stejný hlas, který navrhoval si se mnou pohrát. Snažila jsem se ho kopnout nebo mu nějak ublížit, ale držel mě opravdu šikovně, tak, aby mi zabránil ho jakkoli ohrozit. "Pusť ji!" Zakřičel Peter a rozeběhl se proti němu, jeho strejda ho ovšem jen rychlým pohybem ruky odstrčil na komín, kde se praštil o hlavu a ztratil vědomí. "A my dva si teď hezky popovídáme." Řekl těsně předtím, než mě položil na střechu. Držel mě oběma rukama a seděl mi na nohách, pohnout jsem teď mohla jen hlavou, což nebyla zrovna nejvýhodnější pozice. "Takže co navrhuješ? Mohl bych tě zabít, ublížit ti, ale já to neudělám, když mi k tomu nedáš důvod. Můžeme si spolu pěkně pohrát a pokud nás neohrozíš a budeš hodná holka, mohli bychom si užít legraci." Naklonil se ke mně, ale já otočila hlavu na stranu, dokud se ode mě zase neodtáhl. "Nebudu vaše hračka." Řekla jsem rozhodně. "Tys asi nepochopila, že je to tvá jediná šance, jak se zachránit, viď? To nevadí, jsi ještě mladá, tak to zkusíme ještě jednou, jo? Chceš si zachránit život?" Zeptal se mě znovu tentokrát byl tak blízko, že mi přímo dýchal do obličeje. "Chci." Řekla jsem tiše. "Fajn." Škodolibě se usmál a ve chvíli, kdy se mi snažil dostat pod tričko, jsem ho ze sebe skopla. "A taky si ho zachráním." Z jeho sevření jsem dostala jen jednu ruku, takže jsem se stále musela bránit. Prali jsme se a jemu z ničeho nic podklouzly nohy, stále mě držel, takže jsme oba skončili na kraji střechy. Já jsem na ní ještě ležela celým tělem, zatímco on už vysel skoro celý dolů. "Můžeme se dohodnout na společném řěšení." Škemral. "Skvěle, právě jsem jedno našla." Řekla jsem vítězně pomohla jsem mu vylézt tak, aby stál na okraji střechy přímo proti mně. "Já věděl, že se dohodneme." Usmál se. "Nedohodneme." Řekla jsem klidně a ze střechy jsem ho skopla. Koukla jsem se, jestli se ještě hýbe a pak jsem chtěla jít za Peterem, ten se ale probral chvíli předtím a teď stál vedle mě. "Myslím, že jsem ti právě zabila strejdu." Řekla jsem nejistě. "Jo, to mu patří a pokud tě můžu uklidnit, on nebyl poslední." Rukama mi letmo přejel přes ramena. "Musíme jít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama