close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(56)

18. ledna 2015 v 11:11 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
"Tak co navrhujete?" Otočil se na nás Vernon plný naděje. "Ehm… Pravděpodobně si zajedeme najídlo." Řekla jsem tiše. "Jo, já bych si dal hamburger, bože jak dlouho jsem neměl hambáč!" Zajásal Mark, jak slyšel o jídle. "A já bych si dala nějaký salát, zeleninu jsme nejedli, ani nepamatuji." Přidala se Becky a všichni najednou zapomněli na to, že po nás nejspíš jsou nějací vrahouni nebo snad, jak jsme se ještě před chvílí hádali. Jak přijde řeč na jídlo, všichni jsou najednou kamarádi.
Vyrazili jsme. Becky řídila a odvezla nás k první slušné restauraci, na kterou jsme narazili. Bylo to tak zvláštní. Dlouho jsme nebyli někde venku. "Sedneme si támhle?" Becky ukázala na prázdný box akorát pro nás. "Páni, jediný čtyři místa tady a my je chytli." Usmíval se vítězoslavně Vernon. "No jo, máme štěstí." Přitakala jsem, ale pak mi došlo, že to nemuselo být ani tak štěstí jako něčí dokonalý plán.
"Dobrý den, co si dáte?" Vyrušil mě z dumání číšník. Cukla jsem sebou, jak na mě z ničeho nic promluvil. "Ehm, já si ještě vybírám, co vy?" Koukla jsme po ostatních. "Ještě minutku." Přidala se Becky.
Navzdory tomu, že všichni byli v klidu, já jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně a musela jsem se pořád rozhlížet. "Jak je to dlouho, co jsme byli mezi lidmi?" Musela jsem se zeptat. "Hodně dlouho." Řekl Vernon, který už se nemohl dočkat jídla. "A byli vždycky ostatní tak potichu?" Vernon pokrčil rameny. "To nic není, Mel." Usmála se Becky a chlácholivě mě poplácala po rameni. "Není se čeho bát." "Dobře." Kývla jsem, ale poslechnout jsem neměla v plánu. Taková prostě nejsem.
Jakmile se kolem nás zase mihnul ten číšník, rozhodla jsem se, že půjdu na záchod a vzala jsem si s sebou i ty hodinky. Rádoby nenápadně jsem do něj vrazila a upustila jsem je přitom. Počkala jsem, jak bude reagovat. Sehnul se pro ně. "Oh." Řekl tiše a chtěl si je strčit do kapsy. "A co heslo?" Usmála jsem se. "Nebuďte staromódní." Chytila jsem ho za ruku, aby viděl, že to myslím vážně. "Teď!" Zavolal. "To není sprá…" Srazil mě k zemi a ostatní náhle vyrazili od stolů. Zablokovali Vernona s Becky, aby ke mně nemohli, ale Markovi se podařilo vyklouznot. "Meliso, jsi v pořádku?" "Chyť ho!" Ukázala jsem na číšníka, který nás právě zamykal uvnitř. "Jasně." Mark se rozeběhl ke skleněným dveřím. A přesně tohle jsem na něm milovala a zároveň mě to štvalo. Byla to jeho schopnost vrhat se po hlavě do nebezpečných věcí, které ho mnohdy mohli stát i život, ale jemu to bylo prostě jedno. Byla to kombinace neohroženosti spolu s jakousi neúctou k životu a nulovým strachem ze smrti. Tohle jsem vážně viděla jen u něj.
A zatímco Mark proskakoval sklem a já jsem se snažila najít nějakou zbraň nebo cokoli, co by se dalo použít k obraně, Becky s Vernonem se dostali z boxu a začali se aktivně podílet na rvačce, která se vyostřovala.
Becky: Popadla jsem tác a praštila jsem jím po hlavě jednu holku, co chtěla ublížit Vernonovi, přerazila jsem ho o ni jako nic. Pak jsem vzala příbory a vzpomněla jsem si na naše dětské boje s bratrem, kdy jsme po sobě házeli vším aspoň trochu ostrým. Vernon zatím probojovával cestu ke dveřím. Melisa se také činila, za chvilku objevila zbraň a rozhodně neměla problém s jejím použitím.
Několiktát vystřelila do vzduchu a získala tím trochu času i pozornosti. "Všichni z cesty nebo vás tu pozabíjím jednoho po druhém!" Zavelela silným hlasem. Náhle se nikdo ani nepohnul.
"Tos myslela vážně?" Vernon na ni hleděl plný úžasu. "Ne, ale vždycky jsem si to chtěla zkusit." Zasmála se. "A teď si pojďmě pro ty hodinky." Ovšem jakmile to dořekla, spatřili jsme terénní vůz, jak vysokou rychlostí ujíždí pryč a, co bylo horší, na jeho střeše byl Mark.
"Máte někdo ponětí, co to dělá?" Musela jsem se zeptat. "Ne, ale pojedeme za ním." Usmála se Melisa. "Jsem jedinej, komu to přijde jako blbej nápad?" Podíval se na mě Vernon. "Nic lepšího mě teď bohužel nenapadá." Sklonila jsem hlavu a chtě nechtě jsem nasedla do auta k Melise.
Melisa řídala jako blázen, ale kdo by se jí divil, kdyby na té střeše byl Vernon, taky bych se ve stylu jízdy rozhodně nemírnila. "Jak dlouho to asi tak může vydržet?" Řekla starostlivě. "Už moc dlouho ne, jak se na něj tak dívám." Bylo vidět, že mu každá další zatážka dělá větší a větší problém a já se o něj taky začala celkem bát.

"Nerad bych vám do toho kecal," vložil se do toho Vernon. "ale všimly ste si toho auta támhle?" Ukázal napravo, odkud se také velmi rychle řítilo auto. "Kdo to je?" Vytřeštila jsem oči. "To netuším, ale blíží se k nám a pokud nevjede do cesty jim, aby je zastavil, tak do něj nabouráme my." Srdce se mi rozbušilo. "Co navrhuješ?" Koukla jsem se na něj plna naděje. "Zpomalit." Koukla jsem se na Melisu. "Proč zrychluješ?" Drkla jsem do ní. "V klidu, mám plán." Snažila se mě uklidnit. "A počítáš v tom plánu i to auto, že jo?" "Můj plán je na něm stavěnej." To mi vůbec nepomáhalo. "Mel, co je to ksakru za šílenej plán?" Vykřikl Venon. "V tom autě musí být někdo od nás." "Od nás?" "Benedict..nebo někdo, koho Benedict poslal, každopádně je to pomoc." "A co, když tomu tak není?" Strachoval se Vernon. "Pak aspoň zachráníme Markovi život tím, že ho nenecháme spadnout, jakmile to auto začna prudce brzdit." Protočila jsem oči. "A nebo ho taky můžeš přejet, víš? K tomu autu nemusíš vůbec dorazit včas!" Melisa se jen usmála. "Já vím, proto taky zrychluju.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama