close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hrdina 1/2

25. února 2015 v 22:09 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
"Mamí, vyprávěj mi něco." Prosila mě moje malá drcerka. "Ale co?" Usmála jsem se na ni. Z očí jí koukali čertíci. Byla tak roztomilá. "Něco.. Já chci, abys mi něco vyprávěla! Nějaký příběhy o hrdinech a o dobrodružství." "Já už jsem ti ale všechny příběhy, co znám, vyprávěla." Pohladila jsem si po vlasech. "Tak si něco vymysli." Smála se. "Tak dobře, povím ti příběh o jednom hrdinovi, který si ještě neslyšela. Je o někom, koho jsem znala." Therese se rozsvítily oči. "A znám ho já." Sklopila jsem hlavu. "Bohužel ne, ale to nevadí. Budu ti to vyprávět tak živě, jako bys ho znala." "Tak jo." Horlivě přikyvovala.

"Když mi bylo sedmnáct, potkala jsem jednoho kluka. Vůbec jsme se neznali a než jsme spolu s Peterem mluvili, uběhlo několik týdnů, ale já už od první chvíle věděla, že na něm něco je. Něco, co se mi na něm líbilo. Ani jsme se pořádně neznali a začali jsme spolu chodit. Od první chvíle jsem ho milovala. Byli jsme pořád spolu, jen my dva. Bylo by to naprosto dokonalé, kdyby neexistovali zlí a nepřející lidé. Ti nám chtěli a nejspíš pořád chtějí ublížit."

"Tak proto odjíždíme?" Zeptala se mě má dcera ze zadní sedačky a mně došlo, že se vážně snažím odvést ji z toho všeho pryč jen, abych ji ochránila. "Víš, je lepší mít jistotu, že jsme v bezpečí."
Na chvíli jseme se odmlčela a pak jsem pokračovala ve vyprávění.

"Měli jsme se opravdu rádi a z naší lásky si pak vznikla ty. Tenkrát jsme to, ale ještě nevěděli." Snažila jsem se moc svou malou dcerku nezačleňovat do sexuálního života, i když to bylo něco, na co jsem nemohla zapomenout. Milovala jsem ho, ale zároveň jsem se bála, vždycky jsem měla strach a on mi pomáhal, byl to můj ochránce, můj hrdina, který mi pomáhal ten strach překonat, abych si to mohla taky užít a pomohlo to.
"Tenkrát jsme leželi a povídali jsme si." Ovšem, že jsme chtěli dělat něco víc. Byli jsme v té fázi, kdy vám nestačí jen polibky, kdy toužíte po něčem víc. "Všechno bylo perfektní, ale pak mě rozbolelo břicho. Byla to bodavá bolest. Vyhrnula jsem si tričko a uviděla jsem něco jako řeznou ránu pomalu přes celé břicho, tekla z ní spousta krve. ‛Co se to děje? Ty ses řízla?'Rychle vzal ručník a snažil se vysušit tu krev, zatímco já jsem se svíjela bolestí. ‛Nevím, objevilo se to z ničeho nic.' Znovu jsem dostala křeč. Bolelo to, jako by mi někdo do té rány ještě stále přisypával sůl. On mě zvedl. ‛Pojedeme do nemocnice.' Nesl mě na rukách a hrdinně mě nesl ven. Nedošli jsme ani do půlky pokoje a bolest přestala. ‛Počkej,' zastavila jsem ho. ‛už je to pryč.'
Znovu mě položil na postel a čekal, co se bude dít. ‛Jsi v pořáku? Vážně ti nic není? Vypadalo to dost děsivě.' ‛Jo, já vím, ale nic se nestalo. Potřebuju jen trochu času.' Pak byl dlouho klid, už jsem se začínala znovu uvolňovat, když v tom jsem ucítila další, tentokrát pálivou bolest. ‛Co to…?'Podívala jsem se na břicho a byl tam jakoby vypálený otisk něčí dlaně na mé břicho. Zmizel téměř okamžitě, bolest později také pominula, ale strach ne. ‛Alice, něco se děje, musíme něco udělat, musíme za někým zajít.' Naléhal. ‛Ale za kým?' ‛Někoho znám.'


Naložil mě do auta a odjeli jsme. Netrvalo ani tak dlouho a dorazili jsme k takovému staršímu domu. ‛Tady bydlí můj strýc, on nám pomůže.' Vešli jsme dovnitř, on seděl u stolu, jako by nás už čekal. ‛Tak jste tady, já tušil, že to jednou přijde, ale nemělo to být tak brzy.' Odsunul židli a vzal mě za ruku ‛Co přesně se stalo?' ‛Něco s jejím břichem.' Jeho strejda se na mě podíval zkoumavým pohledem. ‛Lehni si sem.' Ukázal na stůl, pak mi vyhrnul tričko, aby bylo vidět moje břicho, přiložil na něj ruku a zavřel oči. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale pak ucukl a ruku ze mě sundal. ‛No páni. Vy ste si teď zkomplikovali život' Řekl jako by se nechumelilo. ‛A čím?' ‛Spali ste spolu'"

No, tak teď jsem si naběhla, jak tohle vysvětlím té malé holčičce? "Zlatíčko, totiž, když se dva moc milují, tak spolu spí a z té lásky se pak v maminčině bříšku objeví děťáko." Theresa se na mě jen usmála a mně se ulevilo.

"‛Co prosím?' Peter vytřeštil oči. ‛Spali jste spolu, ne?' Významně se po nás podíval. ‛Nebo si snad v posledních řekněme dvou měsících spala s někým jiným?' Teď se na mě díval významně zase Peter. ‛Ne.' Jeho strýc se usmál. ‛V tom případě mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Dobrá je, že čekáte dítě, špatná, že se nedožijete jeho narození.' To bylo na mě až moc informací, ale jemu to zřejmě nevadilo.
V následující půl hodině na mě vychrlil tolik informací, o tom, že nám náš vztah jistí lidé nepřejí. Jsou to lidé, kteří chtěli vyvraždit Peterovu rodinu už dávno před jeho narozením, ale oni unikli, změnili si jména a identitu a tak přežili, jenže oni teď Petera našli a chtějí zabránit narození jeho potomků a teď se o to dost snaží.‛"

Podívala jsem se na svou dceru. "Nejsi unavená?" Viděla jsem, jak se jí klíží očka. "Ne." Šeptla z polospánku. "Víš, co? Teď se na chvíli prospi, já zatím pojedu a pak to dopovíme, jo?" Usmála jsem se na ni a pohladila jsem ji po vlasech. "Tak jo." Tiše zívla a pak už spala jako dudek.
Uběhly asi tři hodiny, ale mě cesta vůbec neutíkala. Pořád jsem se po Therese ohlížela. Jednak, abych věděla, jestli je v pořádku a jednak, protože byla Peterovi neskutečně podobná a to on mi vždycky dodával sílu.
Později mě začala přemáhat únava a já jsem dělala co jsem mohla, abych za volantem neusnula. A zrovna ve chvíli, kdy jsem byla opravdu zabraná do řízení a nevnímala jsem okolí, se Theresa vzbudila a přímo za mnou vyjekla: "Mamí, vyprávěj mi dál!" Prudce jsem zastavila, že je až zázrak, že nenarazila do přední sedačky a něco se jí nestalo. "Teda ty mi dáváš! Proč nespíš?" "Nemůžu spát, chci dopovědět ten příběh." Znovu jsem se pomalu rozjela. "No dobře, ale lehni si." Theresa neochotně poslechla.
"Peter a jeho stejda mě naložili do auta, pak jsme odjeli někam hodně daleko, do lesů. Byla tam taková osamělá chata nebo spíš srub a bylo to naprosto odřízlé od civilizace. ‛Tady zůstanete.' Oznámil nám jeho strýc jako by nic. ‛Počkat, to já ale nemůžu, co moji rodiče?' ‛O to se postarám.' Pak nasedl do auta a odjel. Dodnes netuším, co jim řekli, ale nikdy se mě na nic neptali.
V té chatě jsme zůstali několik měsíců, měli jsme vše, co jsme potřebovali a Peter uměl navíc skvěle lovit. S ním jsme se cítila v bezpečí, i když jsme asi neměla.
Když už jsem se nacházela v pokročilém stádiu těhotenství a vše vypadalo tak dobře, vzbudil mě Peter uprostřed noci. ‛Alice, vstávej.' Šeptal vystrašeným hlasem. ‛Co je?' ‛Potřebuju, abys pro mě teď něco udělala.' Neochotně jsem se posadila. ‛Co?' Spatřila jsem venku světla. ‛Teď se vytratíš zadním vchodem a nebudeš se ohlížet.' Věděla jsem, co přesně má v plánu a nechtěla jsem mu to dovolit."

Při těhto vzpomínkám se mi vháněly slzy do očí. Musela jsem si je utírat, abych vůbec viděla na cestu a mohla řídit. Usušila jsem si obličej a chvíli jsem přemýšlela, co vlastně ještě mám říct. Myšlenky se mi v hlavě rojily tak rychle, že bylo hrozně těžké se na jednu z nich soustředit.

"Peter mi dal pusu na čelo. ‛Miluju tě, a proto teď musíš pryč.' ‛Ne!' Pevně jsem se ho chytla. ‛Miluješ mě?' Zeptal se mě na to se vší vážností. ‛Samozřejmě, že tě miluju.' ‛Pak jdi.' Neochotně jsem vstala. Peter otevřel dveře a vyběhl ven. Nevím, co za zbraň s sebou měl, ale způsobila dost škody. Když jsem utíkala do lesa, musela jsem se ohlédnout. Viděla jsem, jak Peter leží na zemi. I na tu dálku jsem ho poznala. Nějak vnitřně jsem cítila, že se mu stalo něco hrozného. Neutíkala jsem dál, zastavila jsem se a schovala jsem se za jedním stromem.
Jakmile všichni odešli, rozeběhla jsem se k Peterovi. Ještě dýchal. ‛Jsi v pořádku?' Byla to naprosto zbytečná otázka, ale já jsem se ho na to musela zeptat. ‛Už jo.' Usmál se a políbil mě na čelo. ‛Prosím, nesmíš umřít, tohle mi nedělej.' ‛To bude dobrý.' Hladil mě po tváři a stíral mi z ní slzy. ‛Já tě nikdy neopustím. Ale na to musíš přežít,' dotkl se mého břicha. ‛Vy musítě přežít' ‛A co ty?' ‛Já vás budu hlídat.' Usmál se a pomalu zavíral oči. ‛Ne, prosím ne! Lásko, prosím, poslouchej mě, mluv na mě.' ‛Nikdo vám už nikdy neublíží.' Řekl skoro neslyšně a pak vydechl naposledy."
Znovu jsem si musela z očí utřít slzy. "Táta byl hrdina." Řekla Theresa radostně. "To byl." "Ale proč musel zemřít?" Tuhle otázku jsme si za tu dobu položila snad tisíckrát. "Aby mě zachránil, aby zachránil nás." Usmála jsem se. "A kam teda teď jedeme?" "Na naše tajné místo." Usmála jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Komentáře

1 lovatics-world lovatics-world | Web | 25. února 2015 v 22:47 | Reagovat

Dlouho jsem žádný příběh nečetla, ale tenhle mě hned zaujmul, tak jsem si ho musela přečíst :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama