Cesta trvala ještě několik hodin, než jsme konečně dorazily na místo. Byl to velký opuštěný dům, kolem na kilometry daleko nebyla žádná civilizace, nic. Byl naproto chráněný. "Co to je za místo?" "Sem jsme se chtěli přestěhovat po tvém narození, ale bohužel jsme nedostali příležitost." Zaparkovala jsem auto za dům tak, aby na něj nebylo vidět, přikryla jsem ho klestím a větvěmi. Jistota je jistota.
Odemkla jsem dveře. Klíče jsem nikdy neztratila, vždy jsem je měla u sebe. "Tady teď budeme bydlet?" Zeptala se mě Theresa a oči se jí rozzářily. "Jen na pár měsícům, dokud tu bude bezpečno." Dala jsem jí pusu na čelo.
Tašku s věcmi jsem pustila na podlahu a Theresu jsem uložila do postele. Sama jsem si sedla na židli k ní. "Ty nebudeš spát?" "Za chvilku, zlaíčko. Jen klidně zavři oči, já si pak lehnu k tobě." Theresa mě poslechla. Byla tak roztomilá, když spala. Já jsem ale jít spát nemohla. Pořád jsem měla strach, že nás někdo sledoval a nemínila jsem to podcenit.
V půli noci se na mě podepsaly dva dny beze spánku a já usnula. Vzbudilo mě až vrznutí prkna. Prudce jsem se otočila a spatřila jsem postavu, jenže sotva jsem po ní stačila švihnout nožem, někdo mě praštil do hlavy. Omdlela jsem.
Probrala jsem se po několika minutách, kdy mě odnášeli přivázanou ke kůlo pryč. Uviděla jsem i svou dcerku, mučili ji, trápili. To jsem nemohla dopustit. Začala jsem s sebou cukat a kroutit se, dokud už nebylo natolik obtížné mé unést, až mě pustili na zem. Vyrazilo mi to dech, ale jen na chvíli. Nemohla jsem ztrácet čas, snažila jsem se rozvázat si provazy kolem rukou a nohou. Nějakým zázrakem se mi podařilo se uvolnit. Okamžitě jsem se rozeběhla k Therese, ale proti mně vyrazili další tři silní muži. Proti nim jsem neměla šnaci. Ve chvíli už jsem ležela na zemi, kde mi znovu spoutávali ruce, tentokrát tak silně, až se mi provazy zařezávaly do rukou. Začala jsem si myslet, že to je konec, když v tom jsem zaslechla zvuk rychle se blížící motorky. Někdo přijel..někdo, kdo byl na mé straně. Jeden po druhém padali ti muži k zemi, šípy zabodnuté do těla. Musel to být dobrý střelec, ani jednou neminul. Neměl to v úmyslu.
Vymanila jsem se z provazů, nečekala jsem ani vteřinu a rozeběhla jsem se k Therese. Bylo mi celkem jedno, co udělá ten zachránce, hlavně jsem potřebovala jí pomoct. Ležela tam tak bezbranně, byla celá od krve. Nechápala jsem, jak někdo může ublížit dítěti.
Klečela jsem u ní a snažila jsem se jí pomoct, ale ani jsem nevěděla, jak. Pak mi ten střelec položil ruku na remeno. "Jak je ti?" Poznala jsem známý hlas. Můj mozek v té chvíli nepřemýšlel nad tím, je-li Peter naživu nebo jestli jenom sním. Teď jsem nedokázala přemýšlet naprosto o ničem a bezmyšlenkovitě jsem odpověděla, jako by se nic nedělo. "Jsem na tom líp než ona." Petere jí vzal do náručí. "Vím, kam jí vzít." Prohlásil a nesl ji pryč.
Následovala jsem ho, i když bych v normální situaci měla asi spoustu otázek. Teď už mi to ale bylo jedno. Nepotřebovala jsem odpovědi, nepotřebovala jsem se ptát, šlo mi jen o Theresu.
Došli jsme ještě hlouběji do lesa, kde stála stará chalupa. Byla z tmavého dřeva a dala se stova rozeznat od stromů kolem. Z té chalupy vystoupila žena, dost stará žena, spíše babička. "Podej mi ji." Vzala si Theresu od Petera z náruče a odnesla ji dovnitř. Na čelo jí dala nějaké balinky, to samé udělala s ranami, obvázala jí každičký šrám na těle a uložila do postele. "Do rána bude potřebovat klid." Oznámila nám a pak odešla.
Jakmile za ní zaklaply dveře, začala jsem se ptát. "Takže za prvý, můžeš mi vysvětlit, jak je možný že žiješ? Za druhý, jak si nás našel a za třetí, kdo to byl a co je s naší dcerou?" Petera mé otázky vůbec nepřekvapovaly. "Tak žiju, protože mě právě tahle paní našla ležet tenkrát tu noc na zemi. Nedýchal jsem, ale ona mě pomocí nějakého účinného aroma a podle mě i toho svýho čáry máry dokázala přivést zpět k životu. Od té doby jsem u ní bydlel a pak, když už jsem byl v lepším stavu, našel jsem vás. Znal jsem tě dost dobře na to, abych věděl kam půjdeš, mimo to jsem vás už delší dobu pozoroval." "Ty si nás pozoroval?" Vrhla jsem po něm jeden z nejpřekvapenějších pohledů, ktéré kdo kdy v historii viděl. "No jo. Potřeboval jsem vědět, že jste v pořádku." To by bylo od něj tak hezké, kdyby to nebylo za mými zády. "Dávala jsem si pozor.." "Dávala jsi pozor, jestli tě nesledují oni, na mé taktiky sis pozor nedávala." Řekl tak nějak vítězoslavně. "Takže ty si nás celou dobu sledoval a chránil?" Vyhrkly mi slzy z očí. Musela jsem ho obejmout. "Víš jak jsem se kvůli tobě trápila?" Řekla jsem mu v objetí. To už jsem přímo brečela. "Strašně jsi mi chyběl." Peter mě pohladil po vlasech. "Ty mně taky, stýskalo se mi po těch chvílích, kdy jsme spolu leželi v posteli a plánovali budoucnost, po tom, jak jsme společně koukali na filmy a jak ses vždycky usmála, když jsem ti dal pusu na čelo. Ale aspoň jsem věděl, že jsi v pořádku." "A proč jsi za námi nepřišel?" "Protože jsem vás nemohl vystavovat nebezpečí." "Ale trápit mě můžeš.." Řekla jsem trochu vyčítavě. "Ty víš, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit, ale tohle bylo pro tvoje dobro." "Teď už tě ale nikam nepustím." Oznámila jsem mu tvrdohlavě. "Já vím." Řekl tak hezkm něžným hlasem, který jsem od něj už roky neslyšela. Poslední měsíce, které jsme spolu strávily, mluvil vždycky ustaraně, ale teď, už byl klidný a spokojený.
Povídali jsme si, dokud jsem únavou neusnula. Nespala jsem moc tvrdě, měla už jsem zabudovaný takový ten neustálý strach z nečeho, že jsem ani neusnula bez nože v ruce a dobře jsem udělala, protože mě ráno vzbudil Theresim křik.
S nožem v ruce jsem vběhla do vedlejšího pokoje, kde ležela. Rozhlížela jsem se kolem přepravená komukoli podříznout krk, ale v pokoji nikdo nebyl. "Copak se děje, broušku?" Sedla jsem si k ní na postel a uviděla jsem Petera, jak se na mě překvapeně dívá. "Tam je cizí pán!" Ukázala na něj a mě najednou bylo všechno úplně jasný. "Zlatíčko, to není cizí pán. To je tvůj táta, víš." Usmála jsem se a pohladila jsem jí povlasech. "Ale můj táta přeci umřel." Namítala tvrdohlavě. "To jsem si taky do včerejší noci myslela, ale ukázalo se, že tátu dokázala uzdravit ta paní, co nám teď pomáhá s tebou, abys byla zase v pořáku." Theresa se nedůvěřivě koukla po Peterovi. "Takže to je opravdu můj táta?" "Jo," Řekl Peter trochu nejistě. "To jsem." Theresa ho objala. "Vždycky jsem chtěla poznat svýho tátu.." Byla dojatá a Peterovi to také vehnalo slzy do očí. Přeci jen to bylo poprvé, co viděl svou dceru ve stavu, kdy s ní mohl mluvit.
Peter s Theresou se postupně velmi sblížili. Theresa byla tak nadšená, že má konečně tátu a Peter, že mohl svou dcerku poznat. Měla jsem z nich radost. Theresa se také brzo uzdravila a byl čas odejít od té hodné staré paní, která nám tolik pomohla.
"A kam půjdem teď?" Peter se jen usmál. "Uvažoval jsem o nějakém městě, třeba menším, ale o to útulnějším." Zarazila jsem se. "Ale co když nás najdou?" "Nedopustím, aby vám někdo ublížil. A taky nikomu nedovolím, aby nás nutil se pořád skrývat. Já se jich nebojím." Řekl to tak rozhodně a statečně. "Jsme v tom spolu, jako rodina." Jednou rukou jsme chytla Petera kolem pasu a druhou Theresu kolem ramen. A i když jsme měli jistotu, že nejspíš nikdy nebudeme v bezpečí, já se nebála. Byla jsem ochotná bojovat za svou rodinu. Nic není zadarmo, ani štěstí, ani láska, ani budoucnost.








Wow, super příběh :)
Když jsem četla první část, vůbec by mě nenapadlo, že to bude takhle :)