Mluviti stříbro..?
Minimálně dvakrát do týdne řeknu, že nesnáším ticho. Když je ticho, jsem nervózní. Z toho důvodu jsem taky tolik upovídáná, nesnáším, když není nic slyšet. Nejhorší ze všeho je asi, když je skupina lidí, kteří mlčí. Každý z nich má určitě něco na srdci a rád by si o tom promluvil, ale nikdo nic neřekne. To mě vysloveně deptá.
Nebo, když spolu dva lidé žijí či jsou ve vztahu a vůbec spolu nemluví, prostě nulová komunikace. Lidi, komunikace je důležitá.. i kdybyste se bavili a oblostech, je to jepší než být prostě zticha a nemít si co říct.
ALE!
Teď jsem přišla na zajímavou věc. Pořád si trvám na svém, že ticho nemám ráda, ale přijde mi krásný, že někdy, když jsme s Pepou, prostě nemám co říct, zkrátka mi stačí i to ticho a být s ním. Samozřejmě, že často řikám Pepovi, aby taky něco povídal, že ticho nemám ráda, ale už mi to tolik nevadí.
Přijde mi to zvláštní, že ticho snáším mnohem líp a často sama prostě jen tak mlčím a užívám si ten moment. Ticho má teď pro mě takové zvláštní kouzlo. Neříkám, že jsem si ho nějak oblíbila, ale zároveň už mi tolik nevadí.
Co s toho plyne? Komunikace je důležitá, záleží na tom, jestli si spolu povídáte nebo ne, ale zároveň je krásné, když spolu dokážete být jen tak beze slov a užíváte si společné chvíle.








Souhlasim, když jedu třeba s kamarádkou ze školy a nenapadá mě nic důležitýho, o čem by jsme se mohly bavit, tak prostě řešíme totálně kraviny a hrozně se tomu smějeme.. Poslední dobou jsem si uvědomila, že k rozesmátí není potřeba nic, prostě stačí pozorovat okolí a hned se najde nějaká maličkost, úplně obyčejná věc, který se můžeme zasmát..