Den na to se mi ozvala i Beth. Hrozně dlouho jsme se neviděli. Nebylo to o tom, že bychom se už spolu nechtěli bavit, ale už jsme jedna na druhou neměli tolik času. Ona chodila s Maisonem, začala taky pracovat a čekala ji skvělá budoucnost, zatímco já jsem ještě studovala a chodila s Mikem. Volný den jsem měla tak dvakrát do měsíce a to jsem ho strávila s rodinou, takže jsme si občas psali, ale je pravda, že poslední tři měsíce i volání vzalo za své.
Beth mi napsala, jestli bychom se nemohli sejít, má pro mě prý novinku. Už jsme se moc těšila, akorát jsme na ten den byla domluvená s Andrewem, ale když jsem mu to řekla, on prhlásil, že mu to nevadí, že si můžeme vyjít jindy. Byla jsem tak šťastná.
Byl zrovna pátek a Beth měla co dělat, aby se do Prahy na naši smluvenou schůzku dostala včas. Sešli jsme se v malé leč útulné kavárně, kde byla perfektní atmosféra na posezení a popovídání si.
Na první pohled Beth vypadala šťastně. Měla nádherný sestřih vlasů a zdálo se mi že i tmavší barvu, hodně shodila a měla na sobě krásné oblečení. Musela jsem jí obejmout. ,,Jsem tak ráda, že tě zase vidím, opravdu ti to sluší!" Usmívala jsem se a nemohla jsem věřit vlastním očím, že je to opravdu ona." ,,Díky, ty taky vypadáš skvěle!"
Posadili jsme se naproti sobě. ,,Tak povídej, co je nového?" ,,Tak stále jsem s Maisonem, opravdu nám to klape a on se minulý víkend rozhodl, že mi uspořádá oslavu. Nejdřív jsem nechápala, proč, ale později toho večera mě požádal o ruku." Pak mi ukázala nádherný diamantový prsten, co měla od něj. ,,Takže jsi zasnoubená?" vyjekla jsem radostí. ,,To je paráda!" Byla jsem tak šťastná, ale zároveň mi došlo, že si Beth už brzy bude pořizovat rodinu a začne mít vlastní život. A co dělám já? Pořád studuju a čeká mě to ještě pár let, pak si teprve budu hledat práci a až po hodně dlouhé době se vdám. Beth byla tak daleko přede mnou na cestě k dokonalému životu.
Pak mi vyprávěla, jak to celé probíhalo. Maison je na ni opravdu hodný a ona si to zaslouží. Všechno mi to pověděla a já s napětím naslouchala. Byla jsem ráda, že jí to tak hezky vyšlo. ,,No a co ty a Mike? Jak jste na tom?" To bylo horší. ,,Rozešli jsme se." ,,Proč?" Výraz v její tváři se změnil. ,,On mě podvedl, takže.." ,,Oh, můj bůže to je mi líto." Objala mě. ,,To je v pohodě, už jsem se z toho dostala. Teď chodím hodně ven s jedním kámošem a je mi mnohem líp." Beth zbystřila. ,,S kámošem? Kdopak to je?" ,,Poznala jsem ho chvíli předtím, než se stalo to s Mikem. Už ze začátku jsme si rozuměli a vzhledem k tomu, že on tu také nemá moc přátel, jsme spolu trávili dost času." Beth se potutelně usmála. ,,Nekouká z toho náhodou něco víc?" Tím jsem si sama nebyla moc jistá. ,,Mohlo by, ale teď potřebuju víc kamaráda, než kluka." ,,To chápu."
Povídaly jsme si několik hodin. Bylo až neuvěřitelné, kolik se toho změnilo. Něše životy teď nabrali zcela jiný spád.
Později jsem byla Beth doprovodit na autobus Rovnou jsme se domluvili, že se sejdeme za čtrnáct dní u ní a Maisona a popovídáme si. Chtěli jsme napravit, že jsme se teď skoro vůbec nevídaly.
Rok uplynul a Beth se narodilo první dítě, holčička jménem Isabel a Beth byla skvělá matka, ale to jsem o ní věděla už dávno. Chodili jsme je s Andrewem navštěvovat, dokud neodjel na svou služební cestu. Byla jsem sice ráda, že má tak dobře placenou práci, ale zase musel pořád někam jezdit a já ho skoro neviděla. Mrzelo mě, že tomu musí tolik obětovat. Na druhou stranu jsme měli krásný velký dům, kam jsem se nastěhovala před půl rokem, máme velkou zahradu a psa Arniho, který je naprosto zlatý. Občas si ze mě dělá Andrew srandu, že se Arnimu věnuji víc než jemu, ale to vážně není pravda.
Zrovna když se měl Andrew za týden vracet, jsem trávila noc tím, že jsem vymýšlela nějaký romantický plán na den jeho návratu. V jednu hodinu jsem ale už byla úplně unavená a musela jsem si jít lehnout.
Ve tři hodiny mi náhle zazvonil telefon. Byla to nějaká zpráva, čekala jsem, nebo spíše doufala, že Andrew píše, že přijede dříve, ale v tom jsem pořádně přečetla obsah zprávy. Bylo tam: Prosím, pomož mi. Zatajila jsem dech, vždyť, kdo by to mohl psát? Číslo to bylo neznámé a tak mě napadlo, že si jen někdo spletl kontakty, ale i tak jsem musela prostě zavolat zpátky. ,,Halo?" Čekala jsem, kdo se ozve. ,,Meredith, já potřebuju pomoc." Řekl známý chraplavý hlas. Věděla jsem, kdo to byl..Terence. ,,Co se stalo?" Vyděsila jsem se, když dlouho neodpovídal. ,,Začal jsem s tím znova." Nechápala jsem s čím jako začala. ,,Jak jak s tím?" ,,Prostě se vším.." Řekl skoro polohlasem, zřejmě na to nebyl moc pyšný. Chtěla jsem se ptát dál, ale v tom se mi vybil mobil. ,,Co to sakra..To snad ne!" V první chvíli jsem s ním chtěla praštit. Neměla jsem náladu čekat, až se mi nabije, musela jsem jednat hned.
Drapla jsem do ruky bundu, navlékla jsem na sebe tričko a kalhoty a ve spěchu po cestě jsme si ještě nazouvala boty.
Šla jsem rychle jako nikdy, kdyby to někdo stopoval, rozhodně bych se zapsala jako rekordmanka v rychlé chůzi.
Cestou jsem uvažovala, jestli Terence bydlí stále ve stejném bytě jako kdyby dávno, ale říkala jsem si, že on by neměl peníze na nic jiného a tak nějak jsem i doufala v to, že by mi to dal vědět.
Procházela jsem již známými ulicemi a přesto to všechno vypadalo tak jinak, teď ve tmě, když mi srdce bušelo tak rychle ze strachu, co si mohl udělat. Nevěděla jsem, proč mi na tom tolik záleží, když jsme se pořádně viděli před několika lety a to v ne zrovna dobré náladě. Pak mi už jen jednou napsal a to bylo všechno. Několikrát jsme se sice z dálky viděli na ulici, ale ani jeden z nás nepřešel ulici, aby si s tím druhým popovídal. Proč taky.. po tom našem rozchodu.
Vyběhla jsem schody k jeho bytu a zaťukala jsem na dveře. Zevnitř se ozval chraplavý hlas, ten samý jako z mého telefonu. ,,Nikdo tu není!" ,,To jsem já Meredith!" Křikla jsem. ,,Je odemčeno." Řekl otráveným hlasem.
Vzala jsem za dvře a po delší chvíli se mi je podařilo otevřít. Ven se vyvalila spousta dýmu, byl to kouř z cigaret. Rozkašlala jsem se a chvíli jsem uvažovala, zda mám vůbec jít dál, přeci jen přes všechen ten kouř nebylo vidět. Nakonec jsem překonala pud sebezáchovy a vešla jsem dovnitř, netrvalo dlouho a dokázala jsem se tam i zorientovat. Spatřila jsem Terence ležícího na podlaze, držel si ruku, ze které tekla krev. Jen o kousek dál ležela žiletka a mě bylo jasné, že se pořezal. ,,Panebože, co sis to udělal?" Roztrhla jsem si tričko a převázala jsem mu tu ránu. Pořádně jsem to utáhla, aby z rány přestala krev téct. ,,Vstávej, dělej!" Snažila jsem se ho zvednout. ,,Nech mě tu." Odmlouval. ,,Ne, teď se hezky zvedneš a vypadneš na vzduch, protože jsem se sem vláčela jen kvůli tobě a nehodlám jít zase zpátky jen proto, že tu chceš zůstat!" Možná jsem na něj křičela až moc, ale zabralo to. ,,Fajn." Řekl a pomalu se postavil. Stále se ale motal, takže jsem ho musela podepírat. ,,Jdeme ven." Vedla jsem ho pomalu po schodech.
Když jsme vyšli z té zakouřené chodby, hned se mi lépe dýchalo. Sedli jsme si na nedalekou lavičku. ,,Můžeš mi říct, co tě to napadlo?" Terence pokrčil rameny. ,,Chtěl jsem to prostě skoncovat." Povzdechla jsem si. ,,Proč?" Sklonil hlavu. ,,No jen se na mě podívej, má vůbec smysl, abych žil?" Musela jsem pevně zavřít oči, abych nezačala brečet. ,,Samozřejmě, že má! Vím to, vždycky jsem to věděla." Objala jsem ho. ,,Tak to jsi asi jediná.." Pak mi vyprávěl, jak ho máma vyhodila z bytu a on bydlel dlouho u kámošů, kteří ho ale jen využívali a pak ho taky vyhodili, pak se chvíli snažil hospodařit a pořídil si byt, ale pak stejně všechno utratil za cigarety, mezitím mu máma zemřela a on zdědil její byt, takže se vrátil zpátky. V tu chvíli si uvědomil, že je na světe sám a chtěl se z toho dostat, ale upadal do depresí, začal se znovu řezat, opíjet a začal kouřit. Už nevěděl, co dělat dál a já byla jediná, komu se mohl ozvat.








Hezký pokračování
, těším se na další díl 