Několik týdnů potom jsme se skrývali. Většinou jsme se stěhovali ze dne na den, z místa na místo. Cestovali jsme hlavně, abychom se ujistili, že nás někdo nesleduje, což bylo dost těžké, jelikož jsme po delší době začínali být paranoidní a viděli jsme zlo ve všech kolem. Peter se snažil zjišťovat neustále informace o klanu Neporažených, ale často se nás jen někdo snažil svést z cesty, byla jsem zoufalá. Válka měla už dávno vypuknout, ale pořád se nic nedělo. Bylo to jako takové to ticho před bouší, ten strašlivý pocit, kdy už jen čekáte co bude a nemůžete to ničím ovlivnit. Nesnášela jsem to. Peter mě trénoval a dělal co mohl, aby mě připravil. Sblížili jsme se spolu.
Jednoho dne jsme se šli projít k řece, jen tak jsme si povídali. Oba jsme si potřebovali odpočinout. Najednou se Peter ke mně naklonil a chtěl mě políbit. Uhnula jsem. "Čeho se tak bojíš?" Divil se. "Jsme teď ve válce." "No a? Bojíš se, že ti ublížím?" "Bojím se, že ne." Řekla jsem tiše. "Tak tohle teda nechápu." Musel se smát. "Víš, je velká šance, že jeden z nás zemře a pokud ne, unesou ho a toho druhého s ním budou vydírat. Bude to tvoje slabost a ublíží ti to." Peter jen nevěřícně kroutil hlavou. "A nechceš mě aspoň políbít? Jen jednou?" Pokrčila jsem rameny. "Tak ale dej mi chvilku. Musím sebrat odvahu." Nechala jsem ho tam teda čekat a šla jsem se opláchnout k řece..a už jsem se k němu nikdy nevrátila. Od té doby jsem ho neviděla.
Už jsou tomu tři roky, co jsem naposledy byla ve své rodné zemi. A žádná válka nevypukla, nic. Rozhodla jsem se tedy smířit s tím, že jsem jsem obyčejná a žila jsem ve lži, ale chci se vrátit.
Sbalila jsem si své věci a vydala jsem se zpátky. Zajímalo mě, jestli tam ještě najdu Petera a jak se mu asi daří.
Dorazila jsem tam před polednem. Prohlížela jsem si, jak se to tam změnilo. Město bylo rušnější, všude bylo více domů a celkově země vzkvétala.
Šla jsem se projít na louku, kam jsme s Peterem chodívali, s nadějí, že ho tam naleznu. A vskutku. Slyšela jsem jeho hlas. Smál se a byl šťastný. Někdo tam byl s ním. Viděla jsem u stromu opřený jeho luk a opodál utíkali a smáli se dva lidé. Jedním z nich byl právě Peter a byla tam s ním ještě nějaká dívka. Přišla jsem k nim blíž. Říkala jsem si, jestli si na mě ještě vzpomíná a jestli mě pozná. "Ahoj." Pronesla jsem tiše. Peter se okamžitě zarazil, ta dívka se ještě chvíli smála, ale pak také ztichla. "Ziro?" Divil se. "Jo." Řekla jsem tiše. "Co tu děláš, kdes byla?" Objal mě. Vypadalo to, že se na mě vůbec nezlobí, spíš měl radost, že mě vidí. "Tohle je Joan, moje přítelkyně." Představil mi ji s jakýmsi pyšním podtónem. "Ahoj." Podala jsem jí ruku. "Ahoj." Usmála se. "Joan, tohle je Zira, ta, o níž jsem ti vyprávěl." Joan přikývla a trochu se usmála. Zajímalo by mě, co jí tak mohl vyprávět. "Jak dlouho se zdržíš?" Ptal se. "No to záleží, jestli si najdu nějaké ubytování a tak. Šla jsem jen porozhlídnout a zavzpomínat na staré dobré časy." Peter se usmál. "No, kdyby si chtěla, mohla bys zůstat chvíli u nás, viď?" Mrknul na Joan. "No jasně." Souhlasila, ale měla jsem pocit, že to tak nějak nemyslí vážně.
Ještě pár minut jsme si povídali a pak mě Peter vzal do lesa. Šli jsme docela dlouho, až jsme došli k takové malé chatce. "Tak tady bydlíme." Ukázal tím směrem. "Je to tu krásný. To si postavil sám?" Peter pyšně přikývl. Určitě mu to dalo hodně práce.
"Můžeme si promluvit?" Šeptla jsem směrem k Peterovi. "Jo, jasně." Usmál se a podíval se na Joan. "Omluvíš nás?" Joan se přikývla.
Vyšli jsme ven a šli jsme kousek stranou. "Tak co mi potřebuješ?" Nevěděla jsem, jak začít. "Jak jste se poznali s Joan?" Pokrčil rameny. "Semlelo se to tak říkajíc samo. Po tom, co jsi mě tam tak nechala stát, ano, pořád, si to pamatuju, jsem se potřeboval projít. Pár dní na to jsem byl s rozumem v koncích. Potřeboval jsem čas a pak jsem narazil na ni-byla tak sama. Začali jsme si povídat a rozumněli jsme si. Připomínala mi tebe." "Mě? A čím prosim tě?" Ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, Joan mi nepřišla nijak podobná. Byla vysoká, hubená s krátkými světlehnědými vlasy, zatím co já jsem byla nižší s delšími a tmavšími vlasy. A chováním už vůbec nebyla jako já. "Tak nějak vším. Měla stejnou vyřídilku jako ty," tak to bych do ní neřekla. "byla taky sama," to možná. "a navzdory všem očekáváním byla i silná a schopná." "A ty ses do ní hned zamiloval." Dodala jsem za něj. "Neřikám, že ne." "Díváš se na ni tak, jak ses díval na mě." Konstatovala jsem. "Řikal jsem, že mi tě připomíná." Usmála jsem se a sklopila jsem hlavu. "A proč jste tady?" "Připravujeme se na boj." "Na boj? Vždyť žádná válka se nekoná." Nechápala jsem. "Ale jo. Už brzy to vypukne a Joan bude bojovat." "Joan?" Svraštila jsem čelo. "Jo, je ti hodně podobná a to ona je ta vyvolená, ta předurčená. Ty jsi to mohla být taky, ale ona na ten profil sedí víc." To mi zlomilo srdce. Takže jsem obyčejná..naprosto zbytečná. A ona? Ona si sem klidně přijde a nahradí mě? To ne.. Cítila jsem se hrozně. "A prý, že nemáš žádný typ, viď."







