close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Předurčena k velkým věcem (5)

22. února 2015 v 21:17 | WhitEvil |  Předurčena k velkým věcem
"A jak si představuješ, že to bude dál? Vypukne válka, ona porazí Klan a všechno bude jako dřív?" Peter pokrčil rameny. "Mně nezáleží na tom, co bude pak, užívám si to teď." Usmála jsem se, i když jsem Petera nikdy moc nechápala. Uměl být bezstarostný...až moc bezstarostný.
Vrátili jsme se zpátky, najedli jsme se a Peter si šel lehnout, Joan ale zůstala vzhůru. "Ty, Ziro, mohla bych si s tebou promluvit? Chci ti něco říct." Trochu jsem se bála toho, co mi chce sdělit, ale souhlasila jsem. "Tak, o čem chceš mluvit?" Joan se posadila blíž, aby mohla šeptat a Peter nás třeba náhodou nemohl zaslechnout. "Bála ses?" Trochu mě zaskočila. "Co?" "No, když sis myslela, že jsi předurčená k tomuhle všemu, měla si strach?" To byla těžká otázka.. "Docela jo. Proto jsem taky potom utekla. Myslela jsem si, že uniknu svýmu osudu jen tak, ale tak jednoduchý to není. Ale nemusíš se bát, ty jsi k tomu předurčená, jsi předurčená k vítězství." Povzdechla si. "A to je právě to, co mě děsí. Víš, Peter mi říkal, jak moc mu tě připomínám a já to vidím taky. Vidím, že si měla strach a taky vidím, že se ti ulevilo, když si zjistila, že tohle břímě je teď na mně." "To není pravda!" Odsekla jsem. "Víš jaký to je, když zjistíš, že všechno, čím si byla výjimečná, je prostě pryč? Ty máš aspoň něco..já nemám nic. A i když je to možná desivý, máš svůj osud, svou budoucnost." Joan se pokusila o úsměv. "No tak dobře." "A navíc jsi trénovala!" dolala jsem. "A měla jsi toho nejlepšího trenéra, to mi věř." Joan přikývla, otočila se na bok a za chvíli usnula.
Ráno mě vzbudilo nějakě šustění s věcmi. Otevřela jsem oči a viděla jsem, jak si Joan balí věci. "Měli jste mě vzbudit, nevěděla jsem, že trénujete už od rána." Prohrábla jsem si vlasy. Musela jsem vypadat děsně. "Taky že ne, to jen ná." "Ty trénuješ sama?" Divila jsem se. "Ne," řekla s úsměvem. "já...odcházím." "Cože?" Ve chvíli jsem stála na nohou. Joan si hodila tašku přes rameno a šla ven. Vyběhla jsem za ní. "Proč odcházíš? Vždyť jsme o tom včera mluvily!" Chytla jsem jí za ruku, abych jí aspoň na chvíli zastavila. "Mluvily, ale o to nejde. Tohle je tvůj boj, měla bys bojovat." "Já?" Musela jsem se smát. "Ano. Jsme si podobodné, takže můžeš klidně bojovat za mě. Chtěla si to přece, ne? Řekla si, že nechceš být obyčejná, tak se zapiš do dějin a mě nech jít!" Vyprostila svou ruku z mého sevření. "Joan, vím, jak se cítíš. Byla jsem ve stejný situaci a udělala jsem to samý, co se chystáš udělat ty. A byla to chyba! Nevětší chyba v mým životě a byť bych si to přála, nemůžu to za tebe jen tak vzít, tohle je tvůj osud, ne můj." Joan se zašklebila. "To je mi líto, ale já nemůžu." Začala utíkat. Běžela jsem za ní, ale po chvíli mi došlo, že to nemá cenu. Mě by tenkrát taky nikdo jen tak nechytil. Kdo chce utéct, prostě uteče.
Vrátila jsem se za Peterem, ten ještě klidně spal. "Petere," naklonila jsem se nad něj. "Petere!" Cloumala jsem s ním. "Vstávej!" Peter vyletěl z postele. Možná jsem měla trochu změnit styl probouzení. "Co se dějě? Hoří? Je tu někdo?" Byl chudák zmatený. "No to zrovna ne.." "Tak co?" Snažil se uklidnit z toho šoku, co jsem mu způsobila. "Víš, ukázalo se, že si s Joan jsme opravdu podobné." "No jo, to jsem přeci říkal." Prudce oddychoval. "Jo, jenže ona tak nějak udělala to, co já před lety..." "Co?" Svraštil čelo. "Prostě je pryč, utekla.." Peter se na chvíli odmlčel. "Petere?" Přestal se i hýbat. "Děje se něco?" "Myslíš kromě toho, že jsme teď absolutně v háji?" začal křičet. "kromě toho je všechno v pořádku." Začal se oblíkat. "Kam běžela? Musíme ji najít." "Petere, musíš se hlavně uklidnit. Vím, co se jí teď honí hlavou, zažila sem to. Časem se uklidní a vrátí se, měli bychom jí dát čas." Peter si odfrkl. "Ale my nemáme čas, válka se blíží" "Dobře a kdy má vypuknout?" "Zítra." Řekl Peter rozhodně. "Hm..tak to jsme vážně v háji."

Šli jsme lesem směrem k městu. "Petere, co chceš dělat?" "Najít ji!" Křikl rozčileně. "Petere, počkej!" Postavila jsem se mu do cesty. "Ty ji nepřesvědčíš..a dle mého názoru ani nenajdeš." "A víš snad o někom, kdo to dokáže?" "Díváš se na něj." Prohlásila jsem s úsměvěm na tváři. "Jako vážně?" Ironicky se zasmál. "Jo. Hale, já v její situaci byla, vím, jaký to je. A vím, co přesně bych udělala." "A to?" "Našla bych si koně." "Proč koně?" Divil se. "No přece bych neutíkala jen tak pěšky." Smála jsem se. "Fajn." Přitakal a šel za mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama