aneb máš ti dobře? Neboj, bude hůř...
Bývávaly časy, kdy jsem se neusmívala vůbec. Je to dost dlouho, co jsem měla takové to smutné období, kdy se vám nic nechce dělat. Z toho jsem se pak dostala nějak…ani nevím jak. Nejspíš se ve mně něco zlomilo a já jsem si uvědomila, že musím změnit svůj pohled na svět.
Na neštěstí pro mě se tohle období zase vrátilo. Čtvrt roku jsem byla vážně šťastná. Měla jsem dobrou náladu, usmívala jsem se. Žádné slzy, žádné deprese, nic. Ale nic netvá věčně.
Člověk si tak užívá a pak z čista jasna rána. Prostě jen tak. Rozchod, konec. Ale budeme přáteli.. to se mi totiž bude nesmírně hodit, že? Nejen, že ho budu denně vídat, ale budu se s ním i bavit! To jsem tedy opravdu potěšená.
Asi si umíte představit, jak mi bylo. Na rozhody si člověk sice zvykne, ale i tak ho to pokaždé zasáhne. Teď mi to ublížilo hodně.
Ten den jsem v sobě zřejmě měla adrenalin nebo něco, co snižovalo můj smutek. Ani jsem tolik nebrečela. Problém nastal druhý den, když mi to došlo. Bylo mi hrozně, prostě na nic..jak to tak bývá.
Za první tři dny po rozchodu jsem spala osm hodin. První den jsem nespala skoro vůbec, pak asi dvě hodiny a to jen díky tomu, že mi máma dala prášek na nervy. Nesla jsem to těžce.
Chtěla jsem se z toho vypsat. Vždycky mi to pomohlo, ale teď jsem si sedla k notebooku a nenapsala jsem ani slovo. Za dvě hodiny, co jsem tam tak seděla a zírala do monitoru jsem nenapsala nic..možná tak mezeru a to bylo všechno. V hlavě jsem měla prázdno. Tohle se mi často nestává…vždycky se ze všeho prostě vypíšu a je mi líp, ale teď? Prostě nic.
Trochu mi pomohl celovečerní rozhovor s Tomem, který mi řikal, jak se cítil on a co mu pomáhalo. Náladu mi to nezlepšilo, ale zase jsem to konečně všechno pustila ven.
V pondělí jsem ale měla jít do školy. Nebyla jsem připravená ho vidět nebo třeba jen slyšet nebo cokoli.. chtěla jsem se z toho vypovídat u Kristý, ale ta byla na horách celý týden, takže bohužel..smůla.
Mluvila jsem tedy aspoň s Jirkou, který taky jako jediný věděl, že chci odejít ze školy, abych ho už nemusela vídat. Byl z toho smutný, nechtěl, abych to udělala.. ale co se dalo dělat.
O přestávce, když jsme šli nahoru, jsem ho uviděla, jak se kouká na nástěnku, kde je suplování na daný den atp. Z ničeho nic jsem prostě zpanikařila. Viděla jsem ho jen na zlomek vteřiny a měla jsem chuť utéct. Klidně bych i vyskočila z okna, jen abych ho neviděla. Potřebovala jsem pryč.
O češtině jsme pak psali test. Snažila jsem se soustředit a je pravda, že mi to odreagování pomohlo..asi tak na pět minut. Jakmile jsem test dopsala, chopila se mě nesmírná úzkost. Rychle jsem se zvedla a s tím, že je mi špatně, jsem šla. Potřebovala jsem vypadnout a setřást to ze sebe.. bohužel se mnou učitelka poslala jednu spolužačku. Tak jsem se aspoň vypovídala.
Na záchodě jsme nebyly dlouho, věděla jsem, že když se hned nevrátím, nevrátím se nikdy.
Zbytek dne jsem pak jakž takž přežila..snažila jsem se to ze sebe setřást a zase se smát, úsměv mi ale zrovna dvakrát nešel. Jako by mi to celý vzalo můj optimismus.
Druhý den, úterý, den, který mi stále dělá problém to ustát. Úterky byly naše a svým způsobem vždycky budou.. Nedávala jsem to. Ráno jsem si dala panáka, abych to nějak zvládla. I tak mi ale celý den bylo hrozně. Jakmile to ze mě vyprchalo, nálada mi zase klesla na bod mrazu.
Naštěstí jsme neměli odpoledku, takže jsem jela domů a snažila jsem se zabavit. Šlo to těžce, ale pustila jsem si pár dílů Lovců duchů a bylo mi o něco líp.
Opravdový problém nastal ve středu… Ještě, když jsme spolu byli, Pepa tancoval pomádu. Tancoval ji s lidma ze třídy, s přáteli atp. Jednou mě Tom pozval, jestli s nima nechci jít trénovat, že bych s nima šla pak na Sokolskej ples a kdyby někdo odpadnul, šla bych to zatancovat. To bylo fajn, bavilo mě to a v rámci možností mi to i šlo, jenže co teď? Na Živnostenský ples, který byl už tu sobotu, se mnou počítali. Já tam měla jít, on tam měl jít a ve středu se trénovalo, tudíž byla téměř stoprocentní šance, že tam bude i on.
Ve škole za mnou byl Jindra, se kterým jsem měla tancovat a ptal se mě, jestli tam odpoledne jdu, tak jsem mu to potvrdila. Upřímně, nebýt jeho a Toma, vykašlu se na to. Po škole jsem měla čas, jelikož jsme trénovali od čtyř a já neměla odpoledku, tak jsme se sešly s Bý a pokecaly jsme. Celou tu dobu jsem byla v pohodě, ale pak to na mě nějak dolehlo, když jsem si šla k babičce pro taneční boty.
Bylo mi špatně. Bý se mnou tedy šla až na město ke kulturáku, kde jsme měli trénovat. Tam se mnou čekala, až dorazí Tom. Potkaly jsme i Jirku s Aný, kteří tam s náma zůstali. Všichni poznali, že jsem vážně mimo. Klepala jsem se a nechybělo moc a zpanikařila jsem. Hrozně jsem se bála toho, že ho uvidím a že s tím třeba budu muset i mluvit. Chtěla jsem utéct.
Jakmile přišel Tom, rozloučila jsem se s ostaními a šla jsem dovnitř. S Tomem jsme si povídali, snažil se mě uklidnit, ale zas tak moc to nepomáhalo.
Byli jsme tam asi půl hodiny, než začali přicházet ostatní. Všichni nás pozdravili.. jen on řekl "Ahoj, Tome." To bylo milý..jako bych tam vůbec nebyla.
Měla jsem štěstí, že Jinda se zachoval fakt dobře a celou dobu se mnou trénoval. Bylo to od něj hezký, později jsem mu za to děkovala.
Nakonec jsem to nějak přežila..ale i tak jsem chtěla odejít. Večer jsem o tom byla pevně rozhodnutá, ale přes noc se mi to uleželo v žaludku a já jsem věděla, jak moc mi moje třída bude chybět. Nechtěla jsem je opustit...za žádnou cenu.
Ve škole jsme jim pak všem řekla, že zůstávám. Měli radost a já byla šťastná, že oni jsou šťastní. Všechno se mělo vrátit k lepšímu.
S lidmi ze třídy jsem se domluvila, že půjdou se mnou na ten ples jako psychická podpora, pak půjdu odtancovat Pomádu a bude to.
V sobotu jsme šli ještě před plesem trénovat a já jsem tam byla první, tedy hned po Jítě, ale i tak. Konečně jsem byla někde včas, to jsem fakt zírala.
Do půl hodiny pak přijížděli ostatní.
S Pepou jsme pak stáli kousek od sebe a on neřekl ani slovo, nic. Nebavilo mě to ticho, tak jsem se odhodlala k tomu, abych na něj promluvila jako první. "Tak co, už se mnou budeš mluvit?" Já vím, že to nebyla ta nejlepší první věta, ale tak co jsem měla jako říct. On chtěl, abychom byli přátelé a pak mě ignoroval víc, než já jeho. Tak jsme se nějak dali do řeči. Nakonec to šlo. Přežila jsem to. Neříkám, že bych ho snad teď měla nějak v lásce nebo že bych měla radost, že ho vidím každý den, ale už mám pocit, že to nějak zvládnu.
Několikrát jsme natrénovali Pomádu a pak jsem šla domů. Převlékla jsem se a přijela Bý, aby si k nám hodila věci, jelikož pak u nás přespávala. Pak jsme vyrazly na ples.
Šli jsme tedy já, Aný, Bý a Ku a Ba. Užili jsme si legraci a dokonce jsme si i zatancovali. Na Živnostenském plese bylo jídlo zadarmo, takže jsme se i najedli do sytosti a všichni jsme byli spokojení. Jsem jim hrozně vděčná, že tam se mnou šli.
Pomádu jsem nakonec odtancovala vcelku dobře (bude článek i video) a nebyla jsem dokonce ani tak nervózní.
Ve škole se se mnou Pepa začal dokonce bavit. Najednou z ničeho nic zase dělá, že jsme bůh ví jací přátelé. Nějak nevím, co bylo lepší. Ale důležitý je, že jsem se z toho tak nějak dostala. Hodně mi pomohli přátelé, jejich podpora byla úžasná a nikdy jim to nezapomenu. Začala jsem se taky usmívat. Tedy bez toho, aniž bych to předstírala. Nakonec se z toho ale stejně musí dostat člověk sám.
Při psaní tohoto článku jsem nad tím celým přemýšlela a došla jsem k závěru, že mi ani tolik neublížil on jako ten rozchod. Nejsem zvyklá být sama. Za poslední ¾ rok jsem byla sama 3 týdny a to v pauze mezi Honzou a Pepou. A teď mám najednou být zase sama. Netuším, co budu dělat s tím vším volným časem. Musím si najít zase něco, na co se zaměřím. Bude to nějakou dobu trvat, ale už je mi líp. Cítím, že se zase pomalu vracím k optimismu. Chci se zase bavit a být šťastná, protože tak se sama sobě líbím víc. Mnohem víc.








Když jsem tě poslední dobou (od září) vídala, vypadala jsi opravdu šťastná, mnohem víc než na základce.. Měla jsem z toho radost a doufala jsem, že budeš šťastná co nejdýl..
Netrap se tim.. Najde se jinej a lepší kluk, který ti takhle už snad neublíží.. Bylo viděl, že jsi měla Pepu opravdu hodně ráda, ale asi se to mělo stát.. :/
Máš skvělý kamarády a máš hlavně Barču, která ti vždy pomůže ;) Kluka můžeme ztratit, ale nejlepší kamarádka tu pro nás bude vždy <3
Kdyby jsi cokoliv potřebovala, klidně mi napiš, ráda ti pomůžu :)