close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Předurčena k velkým věcem (6)

2. března 2015 v 21:39 | WhitEvil |  Předurčena k velkým věcem
Procházeli jsme kolem řeky, což bylo přesně to místo, kde jsem ho před lety nechala stát. V hlavě se mi vyrojilo tolik vzpomínek. "Mimochodem Ziro, co se ti tenkrát honilo hlavou, když si mě tu nechala?" Prudce jsem se otočila. Peter tam jen tak stál a čekal na odpověď. "Spousta věcí.." Odbyla jsem ho..apsoň jsem si to myslela. "A proč si mě nepolíbila?" Přišel ke mně blíž. "To jsem ti už přece řekla." Přiblíž se ještě blíž, tak blízko, že mezi námi byl sotva centimetr místa. "Já myslím ten pravý důvod." Naklonila jsem se k němu, takže se naše čela dotýkala. "Protože jsem se bála, stačí? Polibek vede k líbání, líbání vede k sexu a sex ke vztahu a já jsem se bála, že bych pak nepřežila, kdybychom se rozešeli nebo hůř, kdyby se ti něco stalo. A do toho ještě ta věc s předurčením..bylo toho na mě moc a jediný řešení, co mě napadlo, byl útěk." Peter už se zdál být spokojený s odpovědí. "A měla si mě ráda?" Musela jsem se usmát. "Jo..možná proto jsem se tolik bála." "A teď ke mně něco cítíš?" To jako myslel vážně? Sama jsem nad tím nepřemýšlela..i když je pravda, že jsem na Joan žárlila. "Pojď, jdeme najít tvou holku." Odstoupila jsem stranou a zrychlila jsem krok. Peter naštěstí po dalších informacích nepátral a pokračoval rovnou za mnou v cestě do města.
Procházeli jsme trhy. Ne, že bych si snad dělala iluze, že někdo, kdo žil s Peterem tak dlouho, si tam něco koupí, ale spíš jsem potřebovala Petera rozptýlit a unavit. Když už na něm bylo vidět, že toho má dost, našla jsem jednu hospodu, kde čepovali dobré pivo. "Nechceš si zatím zajít sem? Odpočineš si a nabereš síly a já se tu zatím porozhlédnu." Peter neochotně svolil, protože ho už zřejmě bolely nohy a toužil po odpočinku.
Jakmile byl z dohledu, vydala jsem se zkratkou z trhů rovnou k farmě, kde se podle mě Joan dřív nebo později podaří ukradnout si koně. Cesta na farmu byla blátivá a pro chůzi se nehodila, přesto jsem to přežila a celou dobu jsem se ohlížela, jestli někde uvidím Joan.
Sotva jsem se přiblížila ke stáli, uslyšela jsem silné zaržání a ze dveří se vyřítila Joan. Když mě spatřila, okamžitě zastavila. Byla překvapená. "Co tady děláš?" "Zabraňuju ti v nějvětší chybě tvýho života." Joan si odfrkla. "Co ty o tom můžeš vědět." Usmála jsem se. "No docela hodně. Kdysi jsem byla v tvý kůži a zachovala jsem se naprosto stejně zbaběle jako ty. Ano, uznám, že jsem byla zbabělá a uznám i že toho strašně lituju. Je to pravda." Podívala jsem se jí zpříma do očí. "Ale ty si z toho nakonec vyvázla dobře, ne?" "Dobře? Měla jsem hrozný výčitky svědomí! Každou noc jsem usínala s pocitem, že mě můj osud dožene a budila jsem se z nočních můr. Tohle není dobrý nápad, věř mi." Joan sesedla z koně, ale jeho uzdu držela pevně. "Tak proč si tedy tady, proč ses sem vracela, když si odsud předtím utekla, hmm?" Pokrčila jsem rameny. "Chtěla jsem asi napravit svoji chybu nebo, co já vím, třeba jsem cítila, že mě je tu potřeba. Důležitý je, že jsem tady a chci ti pomoc. Pomůžu ti ten boj vyhrát, hlavně nesmíš odjet, ano?" Joan se div nezačala smát. "Ale já nechci bojovat, nejsem na to připravená a nikdy jsem nebyla, ty si chtěla zničit všechno zlo, to ty bys měla bojovat a já ti tohle místo klidně přenechám, ty napravíš svou chybu a já budu spokojeně žít klidný život někde daleko odsud a všichni budou spokojení." "Ale já nejsem předurčená, abych to vyhrála. Já ti maximálně tam můžu pomoc, ale bojovat za tebe? To nemůžu. A jestli si vážně myslíš, že utečeš před svým osudem, tak se mýlíš." Řekla jsem a dělala jsem, že chci odejít, když Joan udělala dva nebo tři kroky směrem ke mně. "A jak mi chceš pomoc?" S úsměvem jsem k ní přišla. "Pomůžu ti dostát svého osudu, bude z tebe velká hvězda, až tohle skončí a budeš ráda, že si zůstala." "A nehrozí ti náhodou, že zemřeš?" Přitakala jsem. "To je možný, ale já to risknu." Mrkla jsem na ni. "Jsi odvážná." "No..chtělo to hodně práce."
Nakonec tam Joan vrátila toho koně a šla se mnou zpět do města, kde už na nás shodou okolností čekal Peter. "Tys ji našla?" Měl radost. "Jo," šla jsem hned k němu. "ale ty jí teď musíš chvíli nechat vydechnout. Žádný strach, já s ní budu trénovat a to všechno, jen ty by ses s ní neměl nějakou chvíli vídat. Víš, když jsem odešla já, bylo to taky, protože jsem měla strach, co bude mezi námi a ona by se měla soustředit." Peter přikývl. "Dobře."

Otočili jsme se směrem k lesu a sotva jsme udělali první krok, vyřítil se proti nám nějaký mladík a křičel jako pominutý. "Je to tady! Je to tady! Už sem přicházejí, schovej se kdo můžeš, tohle bude tvrdý!" Běžel ulicí dolů. Joan se na mě otočila. "Ale kdo přichází?" "Klad Neporažených." Řekla jsem tiše ze strachu, že by snad má slova mohla přivodit ještě něco horšího. "Tak to bylo rychlý." Poznamenala napůl ironicky a napůl vyděšeně z následují situace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 4. března 2015 v 19:21 | Reagovat

Píšeš vážně dobře.
Máš perfektní popisy :)

Jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama