close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První a poslední 1/2

8. března 2015 v 21:56 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Další večer, další sny, které se nikdy neuskuteční, další nudný den ve škole, kterou nesnáším, ale chodím tam, abych pak mohla dostat nějakou mizernou práci, která mě bude užírat do konce života. Tak přesně takhle vypadá můj život..
Je mi 25 a svůj život jsem měla dokonale naplánovaný, bohužel dokonalý plán nestačí,protože nikdy nevíte, co přijde.
Všichni moji přátelé mají šťastné životy-práci, která je baví, rodinu, smysl života. A já? Já mám na krku náctileté spolubydlící, kteří zřejmě zastávají názor, že opíjet se je ta nejlepší věc na světě. Nic víc..
"Karle, já už to nedávám, musíme se někdy sejít, potřebuju odsud vypadnout." Volala jsem svému dlouholetému příteli. "No šlyšel jsem, že tu bude párty, mohli bychom tam zajít a pobavit se." "A Jane tě pustí?" Jane byla jeho žena, měli spolu malého synka, který byl přímo k sežrání..a každým svým roztomilým posunkem mi vždy připomněl, jak je můž život k ničemu. "Jane je v pohodě a já si potřebuju od Ricka taky odpočinut." "A nejsme na tyhle věci už trochu staří?" Karl se zasmál. "My budeme vždycky mladí..aspoň uvnitř." "Fajn, tak mi pak večer napiš, v kolik se sejdeme, já letim do školy." Rozloučili jsme se a já pádila na hodinu.
Jako by ze mě ta škola vysála energii.. to není možný, byla jsem tak hrozně unavená, jak jsem šla ze školy, sotva jsem nalezla do autobusu. Sledovala jsem města, kolem kterých jsme projížděli. Viděla jsem všude ty šťastné páry a úžasné rodiny. Přesně tohle jsem taky chtěla.
Domů jsem přijela pozdě, chvíli jsem mluvila s Karlem a pak jsem usnula. Už aby byl pátek…
V pátek jsem domů přijela brzo a ze všeho nejdřív jsem si šla lehnout, abych v sobotu byla použitelná. V sobotu jsem vstávala dlouho, najedla jsem se a koukla jsem se na věci do školy, vypravila jsem se a vyrazila na párty.
S Karlem jsme byli domluvení, že se sejdeme přímo na místě a i když jsem dorazila déle, on tam ještě nebyl. Volala jsem mu, ale žádná odpověď. Usoudila jsem, že bude asi uvnitř, tak jsem ho hledala na parketě. Nic. Všude byla spousta teenagerů opilých a nepříčetných. Přišla jsem si třikrát tak starší, když jsem je viděla. Konečně mi zazvonil telefon. "Karle? Kde si? Je tu špatně slyšet." Snažila jsem se pochytit aspoň nějaká slova. "Promiň, ale asi nedorazím, Rick je nemocný." "Tak já to tu taky zabalím." Ne že by mě to nějak mrzelo. "Ne, prosím, Hano, slib mi, že tam budeš a budeš se bavit za nás za oba, potřebuješ se odreagovat." "Fajn, ale jen hodinu a pak na to kašlu." Odvětila jsem. "Víc ani nechci."
Zamířila jsem k baru a objednala jsem si panáka. Doufala jsem, že to tam nějak přetrpím a zdrhnu. Z ničeho nic se tam přiřítil nějakej kluk, byl značně podnapilý a chtěl mi objednat pití. "Já už mám." "No a? tak si dáš ještě se mnou." Nakonec jsem si řekla, že pití zadarmo je prostě pití zadarmo a svolila jsem. "Chceš si zatancovat?" Zvedla jsme jedno obočí. "Tak jdeme.." Vzal mě za ruku, aniž by čekal na odpověď.
Tancovali jsme až do úplného konce. Oba nás to hrozně unavilo. Koukla jsem na hodinky a byly tři hodiny. "Už budu muset jít." "Chceš doprovodit?" Zavrtěla jsem hlavou. Domů jsem opravdu chtěla dojít sama.
Ráno mi bylo špatně, asi už jsem zapomněla pít. Udělala jsem si vodu a dala jsem se do učení. V hlavě jsem po dvou hodinách neměla absolutně nic, prostě mi to nešlo. Dala jsem si oběd a zalezla jsem do pokoje, kde jsem se do večera povalovala. Vykoupala jsem se a spolubydlící se zřejmě rozhodli, že je právě teď ten správný čas na pařbu, pozvali si sem přátele, pustili nahlas hudbu a začali.. přes hlavu jsem si hodila polštář a pokusila jsem se usnout, což se mi stejně povedlo až k ránu.
Ráno jsem byla nevyspalá a vlekla jsem se na autobus a co se nestalo? Přímo proti mně šel ten kluk ze včera. Dala jsem si sluchátka a oči zabořila do země, aby si mě nevšimnul..což se nezdařilo. "Hej?" Zastavil mě. Sakra. "Jo?" "Ty si ta holka z párty." Pokrčila jsem rameny. "Já jsem Ray." Podával mi ruku. "Hana." "Ty tu bydlíš?" Kývla jsem. "Já se zrovna nastěhoval, můžeš se někdy stavit jestli chceš, bydlím v tom oranžovým baráku s velkou zahradou." "Hm.." Řekla jsem neučástněně. "Tak zatím ahoj." "Ahoj." Tak tohle jsem absolutně nepochopila.. Rozhodně jsem ale neměla v plánu se s ním nějak bavit. Chtěla jsem se dostat z tohohle nekonečnýho koloběhu a začít konečně žít podle plánu.. ale to nebylo tak jednoduchý.
Den co den jsem Raye vídala a aniž bych chtěla, pozval mě k němu na oslavu jeho dvacátých narozenin. Chtěla jsem se tam jen mihnout a vypařit se při první příležitosti, jenže Ray se rozhodl představit mě všem jeho přátelům. Bylo jich tam požehnaně. Snažila jsem si zapamatovat všechna ta jména, ale po chvíli jsem to vzdala.
Jakmile jsem se se všemi seznámila, chtěla jsem si sednout, když v tom vešel do místnosti Joe. Joe byl můj první kluk, chodili jsme spolu necelý jeden rok a já ho strašně milovala. Plánovali jsme společnou budoucnost, děti, velký dům, všechno..pak se ale jednoho dne prostě sebral, napsal mi na list papíru, že musí zjistit smysl svého života a potřebuje čas. Od té doby jsem ho neviděla.


"No nazdar, Joe, kde se flákáš?" Zdravil se s ním Ray. "Nemohl jsem to tu najít. Cesta je složitá.." "No jasně.. Hale někoho ti chci představit," vzal mě za ruku. "to je Hana." "Ahoj, Joe." Pokusila jsem se o úsměv. "Ahoj." Řekl tiše, zřejmě byl stejně zaskočený jako já. "Oh, vy se znáte? No není ten svět malý? Tak pojďte, de se pít!" Šel pro láhev vodky a naléval panáky.
Všichni jsme toho dost vypili a Ray mě pak vzal nahoru. Ze začátku jsme si jen povídali, vlastně ani nevím, co by bylo dál, protože pak někdo začal zuřivě bušit na dveře. Ray naštvaně odemkl. Za dveřmi byl Joe. "Hano, nedělej to, on tě chce akorát na jednu noc, nedělej to!" Křičel na celý dům. Ray se na něj dost naštval a vrazil mu jednu pěstí. Joe se skácel na zem. Ray rychle zavřel dveře. "Měla bych asi jít, nechci, abys měl potíže." Ray se mě snažil zastavit, ale po chvíli mu došlo, že je to zbytečné, šel mě tedy aspoň doprovodit ke mně před barák. Rozloučili jsme se a Ray se vrátil na oslavu.
Původně jsem si myslela, že nebudu moci usnout, ale nakonec to šlo celkem snadno. Ráno jsem vstala brzo, udělala jsem si kafe a relaxovala jsem. Za celý den jsem neudělala prakticky nic užitečného a bylo mi to jedno.
Večer jsem mluvila s Karlem o všem, co se v posledních dnech stalo. Karl se nestačil divit. "Já ti to říkal. Jednou tě nechám samotnou a co se ti všechno nepovede." "Já bych spíš potřebovala radu. Co mám teď dělat?" "Nic. V pondělí prostě půjdeš normálně do školy a vrátíš se do starých zajetých kolejí." Přikývla jsem, i když to při telefonování je naprosto zbytečné. "Asi máš pravdu."
A jak jsem řekla, tak jsem udělala. V pondělí jsem šla na autobus. Letmo jsem se ohlédla k Rayovu domu, nikdo nikde. Už jsem si říkala, že mám vyhráno, když kolem projíždělo auto, které z ničeho nic zastavilo. "Hano!" Z auta vylezl Joe. No to snad ne. "Počkej prosím." Podívala jsem se na něj. Oko měl napuchlé a celé modré, nemohl ho ani otevřít. "Pospíchám.." Chtěla jsem ho odbýt. "Hodím tě, kam potřebuješ." Navrhl. "To dojdu." "Tak mi dej chvíli." Prosil. "Proč? Tys mi jí taky nedal.. nevěnoval si mi ani blbou minutu, abys mi řekl sbohem..aspoň ti můžu ukázat, jak hnusně mi bylo." Odsekla jsem a zrychlila jsem krok. "Já sem ti to chtěl říct, ale na poslední chvíli jsem zpanikařil." "Tak víš, co?" otočila jsem se na něj. "já ti napíšu dopis." Usmála jsem se pádila jsem do město. Joe tam zůstal jen tak stát. zaskočila jsem ho..popravdě jsem se sama divila, jak jsem zvládla dobře odpovědět.
Odpoledne jsem přišla utahaná ze školy a před mými dveřmi už stál Ray. "Ahoj, můžu dál?" Pokrčila jsem rameny. Nabídla jsem mu kafe a společně jsme si povídali. Ray se mi posléze zmínil, že se mu líbím a byl by rád, kdybych s ním byla. Nevěděla jsem, co odpovědět. "Víš, Rayi, já.." snažila jsem se přijít na to, co vlastně chci odpovědět. Nastalo ticho. A v tom zvonek a u dveří stojí Joe. Otevřela jsem. "Co tady chceš?" "Chci se ti omluvit." Stoupal si na špičky, aby byl přes branku vidět. "Jo? To je milý, přijď před pár lety a já omluvu přijmu." Odbyla jsem ho. "Tak ty už si tu zase?" Vyřítil se ze dveří Ray. "Je moje, slyšíš!" Už jsem viděla, jak Ray schytá další ránu. "Ne! Já nejsem ničí.. aspoň prozatím." Oba na mě koukali plni překvapení. "Takže..?" "Já si to promyslím, dej mi čas." Usmála jsem se na Raye a poslala jsem ho domů..a to samé i s Joe, ale ten nechtěl odejít. "Potřebuju si s tebou promluvit. Pokud mě nepustíš dovnitř, zůstanu tady až do rána." Pobaveně jsem se zasmála a zabouchla jsem dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste zamilovaní?

A kdo není? 23.1% (6)
Ano. 65.4% (17)
Ale už ni ne. 7.7% (2)
To tak! Ani náhodou. 3.8% (1)

Komentáře

1 lovatics-world lovatics-world | Web | 15. března 2015 v 2:05 | Reagovat

Wow, to vypadá zajímavě :) Hned jdu na druhý díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama