close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První a poslední 2/2

9. března 2015 v 22:22 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Večer před spaním jsem ještě vykoukla z okna ven. Joe tam opravdu pořád seděl.
Nemohla jsem spát s vědomím, že tam venku mrzne. Kolem třetí hodiny ráno jsem vzala deku a šla jsem pro něj ven. "Joe, pojď dovnitř." Hodila jsem přes něj deku a pomohla mu vstát.
Udělala jsem horký čaj, aby se zahřál. "Chtěla bych ti něco ukázat." Zvedla jsem se a přinesla jsem ze svého pokoje obálku. "To je dopis, který jsem kdysi napsala sama sobě..ten den, co si odjel hledat smysl života."
Přestaň už brečet, stejně tím nikomu nepomůžeš, stejně tím čas nevrátíš, nepřivede ti ho to zpátky. Slzy jsou k ničemu, akorát přes ně nevidíš a utápíš se v sebelítosti ještě víc než je nutné. Akorát ti bude zase hrozně, nebudeš moc spát a ráno musíš do školy.
No vidíš, už je to lepší, utři si slzya začni konečně pořádně myslet. Chce to něco pozitivního. Kam se poděl tvůj úsměv? Kde máš svou radost, která už tě tolikrát dostala ze srabu? Přestaň se už litovat..
Je lepší, že odešel teď, než aby to udělal dýl, kdy by tě to mrzelo mnohem víc. I když taky mohl něco říct. Měli jste si rozumně promluvit jako dva civilizovaní lidé. Ale co, aspoň ti po něm zbylo něco hmotného než slova. Teď to můžeš propíchat špendlíky, zmačkat, rozdupat, spálit a vyřádit se do sytosti. Bude ti líp, když se pomstíš aspoň tomu papíru. I když by asi víc pomohlo, kdyby si praštila i jeho. Ale na to je moc daleko. Srab jeden..
Správně! Je to srab! Vyměnil tě za svou touhu po něčem víc. To onbyl tvůj smysl života a klidně od tebe odejde, protože ty si nebyla smysl života pro něj. Ať táhne k čertu! Nestojí ti za ty slzy. Bez něj ti bude líp.
A přestaň už brečet, miluješ ho? No tak přestaň. On taky přestal a očividně je šťastnější bez tebe, tak udělej to samý. Přenes se přes to.
"Jak jsem to napsala, dala jsem si panáka a šla jsem spát. Od tý doby jsem to nečetla." Joe na mě pohlédl uslzenýma očima. Nemohla jsem se na něj už dál dívat. "Jdu spát, ráno musím do školy." Zvedla jsem se a bez čekání na odpověď jsem odešla do pokoje.
Ráno jsem viděla Joa spát na gauči. Dala jsem si kafe, vzala jsem si tašku a vyrazila jsem na autobus. Ušla jsem několik metrů a ze dveří za mnou běžel ještě rozespalý a rozcuchaný Joe. "Počkej! Chci jít s tebou.." Běžel. Já nezastavovala. Z nějakýho důvodu..
"Mrzí mě to." Řekl, když mě dohnal. "To že si takovej blbec? To mě taky." Usmála jsem se. "No to jsem zrovna nemyslel. Mrzí mě, jak jsem se zachoval." Odmlčel se. "promiň..před pár lety." "Vlez mi na záda..teď." Ostrčila jsem ho od sebe. "Co mám udělat?" Ptal se skoro až zoufalým hlasem. "Najít si svůj smysl života..to přece chceš, ne?" "Já ho hledal..proto jsem tady." Prudce jsem se na něj otočila. "Takže už si ho našel? Tak to gratuluji." "Nenašel," sklopil hlavu. "Tak hledej." Navrhla jsem mu. "já už nechci hledat. Strávil jsem hledáním tolik času, že už mě to unavuje. Chci se vrátit k tomu, co bylo dřív." Pokusila jsem se usmát. "Na to si měl myslet dřív." "Nechceš si o tom promluvit teba večer, až bude větší klid?" "Já ti nedlužím laskavost." Řekla jsem jako poslední slova.
Večer jsem přijela domů pozdě, zdržela jsem se v krámu. Před brankou jsem zase našla Joa. Tentokrát v ruce držel polámanou kytici růží, měl rozbitý obličej. "Chtěl jsem ti tohle dát..ještě před tím by to bylo hezký gesto, ale Ray nesouhlasil." Povzdechla jsem si. "Ty seš fakt vůl, víš to? Akorát se tím zničíš." Sedli jsme si spolu na zem.
"Nesnášela si mě, když jsem od tebe odešel?" Zavrtěla jsem hlavou. "Spíš sebe za to, že jsem tě milovala i po tom.. pěkně si mi to všechno zkomplikoval. Ležela jsem v depresích, nedostala jsem se na vytouženou školu, tak jsem šla na tuhle. Nelíbí se mi tady, ale na víc prostě nemám. Věděla jsem to už předtím." "Jak dlouho ti trvalo se z toho dostat?" Pokrčila jsem rameny. "Dva pokusy o sebevraždu, týden v nemocnici, přes sto večerů, kdy jsem si povídala s Karlem..a asi tisíc probdělích nocí. Zhruba takhle dlouho." Joe mě objal. "Tohle si měl udělat předtím." Sklopil hlavu. "Já vím. Slíbil jsem ti to. A taky že budeš moje první a poslední." Zkusila jsem myslet na něco hezkýho, abych nebrečela. "Lidi dělají chyby. Tys byl moje chyba.." "Chyba byla, že jsme nečetli mezi řádky." Podívala jsem se na něj nechápavě. "Byla si moje první..a když teď řekneš ANO, budeš i moje poslední." Vytáhl prsten. Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Utekla jsem domů a týden sem s nikým nekomunikovala.
Po týdnu přijel Karl, kterého už štvalo, že mu neberu telefon. Vypáčil dveře od mého pokoje a oddechl si, že mi nic není. "Můžeš mi říct, co vyvádíš?" Pokrčila jsem rameny. "Došla si aspoň ke kloudnýmu rozhodnutí." Kývla jsem.
Šla jsem ven, kde čekal Joe. "No?" "Ano." Objala jsem ho. "Cože?" Vytřeštil oči. "Určitě?" Kývla jsem. "Můžu mít dotaz? Jak si na to přišla?" Zajímal se Karl. "Víš, celou tu dobu, co jsem žila tenhle mizerný život me sžírala myšleka, že jsem jednou byla šťastná a už nikdy nebudu. Teď mám šanci se vrátit do toho světlýho období mýho života. Všechno bude zase dobrý, věřím tomu.

A opravdu. Můj život se změnil od základů. Odešla jsem z té školy a přihlásila jsem se tam, kam jsem chtěla už od začátku. S Joem jsme si pořídili dům nedaleko od Karla, takže jsem ho mohla navštěvovat. A Ray? S tím se stále vídáme. Jsme přátelé. A všichni jsou šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je někoho milovat?

Hřeje to u srdce. 38.9% (7)
Drásá to nervy. 11.1% (2)
Bolí to. 27.8% (5)
Trápí mě to. 22.2% (4)

Komentáře

1 lovatics-world lovatics-world | Web | 15. března 2015 v 2:11 | Reagovat

Super příběh :) Moc mě bavil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama