Nikdy se nepohnout, jen tam tak strnule stát, pozorovat kolemjdoucí lidi a lákat je dovnitř. Stejně z toho nic nemáme. Jen se na nás práší, jednou za čas nám dají nové oblečení a doplňky a šoupnou nás zpátky. To je teda život. Jako bychom si snad nezasloužili něco víc. Jako bychom si snad nezaloušloužili svobodu. Nemůžeme tu ani dýchat, nic. Žádná úcta, žádný smysl života, den za dnem, rok za rokem.
Nikdo by si ani nevšiml, kdybychom tu nebyli. Nahradili by nás další naší kopií. Nikoho by nezajímalo, že jsme pryč. Nikdo si nás neváží, jsme jim lhostejní..a vždycky budeme.
Proč nás tedy vytvářeli, když se o nás ani nezajímají? Lidé jsou zvláštní..nemají s námi slitování. Vyrobí nás v továrně a víc se o nás nestarají. Možná že jim dělá dobře, že je tu někdo ještě víc zbytečný než oni sami, jsou šťastní, když vidí, jak trpíme. Jsme pro ně jakousi útěchou, že nejsou jediní využití a odkopnutí jako kus hadru.. a vždycky budeme.
Ale co kdybychom to mohli změnit? Co kdybychom měli to štěstí a mohli bychom se od toho odprostit? Třeba utéct nebo se pohnout. Být něčím víc, než jak nás vidí ostatní, být něčím víc, než jsme.. Co kdyby.
Toto téma jsem se pokusila pojmout trochu jinak. Co jsem tímhle vlastně chtěla říct? Možná jsem se chtěla zamyslet nad tématem života plastových figurín, nad jejich smyslem. Možná jsem si říkala, že život bez plastu si většina z nás nedokáže představit, ale když se pak zamýšlíme nad jednotlivými věcmi, zjišťujeme, že by klidně mohli být i z jiného materiálu, ale bylo jednodušší je vyrobit z plastu, tudíž se jich může vyrábět mnohem naprosto stejných kusů a bude jich brzo i přebytek a ty věci za chvíli ztratí svůj původní smysl, protože jich všude bude plno… A možná jsem se snažila naznačit, že každý se cítíme někdy jako plastový figurína..jen jako jedna z mnoha kopií, kterou ostatní maximálně tak využíjí k tomu, k čemu jí potřebují a víc se o ni nestarají, zanedbávají ji a pak ji prostě někam odhodí. Ale to už si domyslete sami. ;)








Zajímavý článek :) Originální nápad :)