Před docela dlouhou dobou tu byla anketa, kde jste si zvolili příběh Moc nebo přátelství a já se moc omlouvám, ale k jeho napsání jsem se dostala až teď. Doufám, že to nevadí, ale opravdu jsem neměla čas se tomu věnovat dřív.
Je to příběh dvou hlavních hrdinek, které bývaly kamarádky, ale jednoho dne se všechno změnilo a obě se začaly nenávidět. Nyní spolu vedou boje a chtějí pro sebe získat veškerou moc a nastolit vlastní zákony.
Černě je psán příběh z pohledu té, která se dala na stranu zla, zabíjení a bolesti. Fialově je psát příběh z pohledu té dobré a svědomité, která chce víc než cokoli na světě, aby boje skončily.
"Měla by ses vypsat." Řekl tiše. "Už zase mi chceš řikat, co mám dělat? Nemyslíš si, že to vím sama nejlíp?" Vyjela jsem na něj. Byla jsem naštvaná a nervózní, nervózní a naštvaná. Chtěla jsem to ukončit a to co nejvíc bolestivě. Byla jsem připravená zabít co nejvíc lidí, jen abych jí způsobila bolest, jen abych způsobila strach a mohla jsem pak neomezeně vládnout. Všichni pak uvidí, že si se mnou nemají zahrávat. "Nechceš si to ještě rozmyslet?" Začal naléhat. Tohle jsem na něm nesnášela. Nebýt tak sexy už by skončil s nožem v krku. "Nechci! Chci moc a co chci, to dostanu." "Já vím." Byl to spíš povzdech.
"A proč to všechno?" Protočila jsem oči. "Oba víme, že tady nejde ani tolik o moc jako o ni." To byla pravda. "Možná.." "A co jí chceš udělat? Chceš jí zabít?" Zavrtěla jsem hlavou. "Chci ji mučit. Chci, abych trpěla..a pak jí možná zabiju. Roztrhám ji na kousky, na milióny kousíčků!" "Proč?" Teď už mě vážně štval. "Už jsem ti to kolikrát řikala. Ona mi ublížila a já chci, aby cítila stejnou bolest." "A co kdybys mi to vyprávěla ještě jednou." Povzechla jsem si a začala jsem vyprávět…
"Máš všechno?" Zeptal se mě a dal mi pusu na tvář. "Mám toho dost, ale nikdy nebudu mít všechno..už nikdy." Objal mě. "Všechno bude dobrý. Ty jsi hrdina a hrdinové bojují za šťastné konce a až vyhraješ bude všechno zase v pořádku, všichni zase budou šťastně a spokojeně žít." "Já vím. Jen to pořád nechápu. Pohádaly jsme se, ano, nenávidíme se, jasně, ale proč tohle? Proč se mi tolik mstí? Proč všem ubližuje? Takhle to nemělo být.." "Já vím," políbil mě na čelo. "Někdy se věci vyvinou jinak, než bys očekávala."
"Už je to asi pět let, co jsme se spolu pohádaly. Tenkrát jsme byly dobré kamarádky, ty nejlepší. Jedna bez druhé jsme nedaly ani ránu a pak jsme se jednoho dne chytily. Teď mi to přijde jako blbost, ale tenkrát nás to rozdělilo. Vtipné na tom je, že už ani nevím, o co přesně šlo. Vím jen, že jsme se začaly nenávidět a jedna druhé jsme přísahaly, že tenhle boj vyhrajeme. Později se toho přidaly další věci jako únosy a mučení, abychom té druhé způsobily co největší bolest a všechno se tak nějak vezlo. A zítra to skončí." Pousmál se..možná to byl spíš úšklebek, ale mě to v tu chvíli bylo naprosto jedno. "A teď jdem spát." Rozhodla jsem.
"Víš, pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo pondělí a my jsme spolu šly domů, povídaly jsme si jako vždycky předtím. Tenkrát jsem bývala ještě naivní a věřila jsem na pravou lásku. Chodila jsem s jedním klukem, milovala jsem ho nadevše. Ona mi pak o něm začala vyprávět hrozné věci o tom, co dělá, jak se chová k jiným holkám a že mě tahá za nos. Možná se mě snažila varovat, ale to už nikdy nezjistím. Její srdcervoucí projev totiž zakončila s tím, že se spolu vypsali. Oznámila to jen tak jako by se nic nedělo. Zlomilo mi to srdce, ale víc než to mě mrzelo, že mě označila za naivku, která se k němu stejně nehodí a že bych je měla nechat, aby spolu mohli být šťastní. Pohádaly jsme se kvůli tomu a po týdnu jsem se dozvěděla, že se s ním rozešla a že prý jsem jí k tomu donutila já. Trpěla jsem. Byla jsem plná vzteku a tak jsem jí napsala výhružný dopis, aby to odvolala a mluvila pravdu. Že si tohle nezasloužím…ale ona? Odepsala, ať si trhnu nohou, že ona vždycky bude z nás dvou ta lepší. Štvalo mě to, zvlášť, když já jsem se celý život snažila chovat slušně a zodpovědně a ona se chovala jako puberťačka a kluci jí padali k nohám..vždycky to tak bylo a ona to moc dobře věděla. Využila toho proti mně.
Asi po půl roce mi dělala čím dál větší naschvály, až jsem se naštvala. Musela jsem něco udělat. Jako první mě napadlo sebrat jí něco, na čem jí záleželo. Věděla jsem, jak moc miluje svou želvu. Byla na ní úplně závislá, tak jsem jí tu želvu ukradla. Pustila jsem jí do volný přírody, nechtěla jsem být zlá a něco horšího jí provádět. I přes cítila jsem se špatně, ale zároveň se mi ulevilo, protože jsem to ze sebe dostala. Do akvárka té želvy jsem dala další dopis, kde stálo, ať si se mnou nehraje. Naneštěstí pro mě, ona tuhle hru uměla hrát taky."







