close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moc nebo přátelství? (2)

16. dubna 2015 v 21:38 | WhitEvil |  Moc nebo přátelství?
"Jednou si počkala na moji malou sestřičku u školy a zlomila jí ruku. Začalo se to vymykat konrole. Začala jsem se bát o svoji rodinu. Věděla jsem, že ona to se zbraněmi uměla a neměla problém s ubližováním..tohle byla jen pomsta. Další měsíc jsem nespouštěla svou rodinu z očí a ona unesla mé přátele. Tehdy už se k ní přidali i další a pomáhali jí. Možná je obelhala, možná si je jinak omotala kolem prstu, podstatné bylo, že teď byla ještě silnější a já na ní neměla nic. Byla jsem beznadějná, pak jsem našla vás..ty, co mi věří. Neznali jste mě ani ní..vlastně ani náš příběh. Jen jste se doslechli, co se děje a přidali jste se na moji stranu. Pomohli jste mi, hrozně moc si toho vážím a nebýt těhle okolností, už jsme spolu dávno mohli žít šťastný život. Mrzí mě to." Pohladil mě po vlasech. "Ty za to nemůžeš." "Já vím…ale podíl na tom mám" Povzdechla jsem si.
Vstala jsem brzo a plánovala, jak proběhne poslední bitva. "Koukám, že ses do toho vrhla po hlavě." Usmál se. "Nikdy nic nedělám napůl." Přitakal pokývnutím hlavy. "Takže, co se bude dít?" Sedl si vedle mě na zem. "Už vím, kde schovává svou rodinu, je to jediné místo, kde můžou být." "A co jim chceš udělat?" V jeho hlase byl slyšet náznak strachu. "Nic..jim už neublížím, oni jen předají vzkaz." "Jaký?" "O bitvě. Stane se to podle mých pravidel." "A co, když na to nepřistoupí?" Pořád mě udivovalo, jak moc ve mně nevěřil. "Když na to nepřistoupí, ublížím jim..a vím, že ona na to nemá srdce. Na to je až moc miluje a oni milují ji." Otočil se na mě. "Závidíš jí?" Ironicky jsem se uchechtla. "Co jako? Láska je pomíjivá, ale nenávist vydrží věky." Řekla jsem s úsměvem na tváři.
Druhý den jsme vyšplhali na střechu naproti a čekali jsme na vhodnou chvíli k předání vzkazu. Chvilku nad ránem jsem prohodila oknem kámoen s dopisem. Vyčkávala jsem, než ho seberou, po pár minutách na mě zamávali z okna na důkaz souhlasu.
Zhluboka jsem se nadechla. "Takže zítra."
Ráno mi bylo hrozně. Měla jsem připravené všechny zbraně, byla jsem trénovaná a to všechno, ale z nějakého důvodu jsem byla hrozně nervózní. "Třeseš se." Políbil mě na krk, aby mě uklidnil. "Já vím, mám nervy." "To bude v pořádku." Objal mě. "Dobro vždycky zvítězí." Podívala jsem se na něj smutným pohledem. "Víš, přála bych si, abych tohle všechno mohla smáznout. Nechci jí ubližovat, chtěla bych s ní bát zase zadobře." "Já vím, ale tohle nepůjde, na to je už moc pozdě." Dal mi do ruky pistoli a šel si pro svoji. "Měli bychom vyrazit."
Vyrazili jsme na místo určení, dorazily jsme obě přesně. Tváří v tvář jedna proti druhé. Atmosféra by se dala krájet. "Nemusíš to dělat." Snažila jsem se ji přesvědčit. "Ale já chci." Řekla s úsměvem.
Praštila jsem ji. Dost tvrdě na to, abych jí zlomila čelist. "Jak chceš." Sáhla pro pistoli, vyrazila jsem jí zbraň z ruky dřív než stačila mrknout. Chtěla jsem ji znovu praštit, ale ona mě zarazila. Kopla mě do nohy, podlomila se mi kolena. Zaúpěla jsem. Rychle jsem jí podrazila nohy, aby získala čas. Zatímco se zvedla, chtěla jsem na ni skočit a vyrazit jí dech, uhnula na poslední chvíli a já spadla na zem. Docela to bolelo. Neobratně jsem se postavila zase na nohy. Kopla jsem ji do břicha, až se odpotácela ke stromu. Držela si na něm ruku, zřejmě to dost bolelo. Chtěla jsem ji dorazit. Přišla jsem k ní, ale dostala jsem kopanec. Rozeběhla jsem se proti ní a najednou mi to došlo… Co z toho vlastně budu mít? Stejně se mě všichni budou bát. Budou mě nenávidět tak jako tak. A pomsta? Už jsem se jí dávno pomstila. Trpěla dost. I já jsem si vytrpěla svý. Je to směšný. Zastavila jsem se.
Blížila se ke mně. Neměla jsem sílu na to uhnout, na to bránit se. Prostě jsem čekala až mi zasadí poslední ránu. Zavřela jsem oči, abych to neviděla. Ale necítila jsem nic, žádnou bolest. Otevřela jsem jedno oko a spatřila jsem jí, jak přede mnou padla na kolena. Čekala, jak zareaguji. "Co to děláš?" Nevěděla jsem, zda to myslí vážně. "Vzdávám se." Řekla tiše. "Proč?" Nechápala jsem to. Nedávalo to smysl. "Už mě to nebaví. Je to blbost, k ničemu. Nemá cenu v tom pokračovat. Chci to skončit." Podala jsem jí ruku, aby mohla vstát. "Ty mě nepaštíš?" Koukla se na mě smutnýma očima. "Ne, myslím, že už sis namlátila dost sama." Zvedla se ze země. "Proč to děláš? Proč si vždycky ta hodná?" Pokrčila jsem rameny. "Být zlí nikam nevede." "Taky si mi to mohla říct dřív." Usmála se. Vzala jsem jí kolem krku a šli jsme si to vyříkat.
Po dvouhodinové procházce jsme se konečně usmířily. Došlo nám, že hádky a boje nemají cenu. Stejně se pořád budeme mít rády a už ničemu nedovolíme, aby nás to rozdělilo. Teď budeme jen my dvě..a naši kluci, pochopitelně. A všechno bude tak, jak má být.
Tak co? Jak se vám líbí konečný happy end? Nechtěla jsem, aby tento příběh skončil špatně, protože tak to často bývá, že se kamarádky rozhádají kvůli maličkosti a pak toho obě litují.

Tento příběh berte prosím trochu z nadsázkou. Chtěla jsem ukázat, jak hrozné a nesmyslené jsou hádky mezi dobrými kamarádkami a že je vždy lepší se usmířit, než si dělat naschvály atd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Do jaké třídy chodíte?

1. 1.2% (1)
2. 0% (0)
3. 0% (0)
4. 0% (0)
5. 3.6% (3)
6. 3.6% (3)
7. 4.8% (4)
8. 8.3% (7)
9. 27.4% (23)
Studium na střední škole. 45.2% (38)
Studium na vysoké škole. 3.6% (3)
Pracuji. 2.4% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama