close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(62)

28. dubna 2015 v 22:18 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Nasedli jsme do auta a jeli jsme pár minut. Nikdo nemluvil, napůl ze strachu, co bude a napůl ze sytosti od snídaně. Jakmile jsme dorazili na místo ocitili jsme se před velkým, obrovským bludištěm. "Uprostřed bludiště je mapa, která vás z něj vyvede zase ven. Do bludičtě vedou čtyři vchody, všema z nich se dá dostat k cíli, rozdělte se a můžete začít. "Rozdělit se?" To se mi snad jen zdálo. "Ano." Řekl Frenk trochu překvapený mou otázkou. "A nemyslíte, že naše síla je právě ve spolupráci? Proto jsme tak úspěšní." Přidala se Becky. "To je samozřejmé, ale teď se hlavně musíte naučit orientovat v bludišti a umět si zachovat klid a nevyšilovat, když nebudete moct najít správnou cestu, pak by vám to mohlo dělat problém. Nezapomínejte, že skupina je tak silná jako její nejslabší článek a kdyby jeden z vás začal vyšilovat, mohl by rozhodit i ostatní. Tato zkouška je spíš o sebekontrole a připravenosti." Pokrčila jsem rameny. Moc se mi do toho nechtělo na vlastní pěst, ale co se dalo dělat. Rozdělili jsme se a každý do bludiště vstoupil sám.
Bludiště mělo asi tak dva metry vysoké stěny, což nebylo tak hrozné, ale zároveň přes ně nebylo vidět kolem. Rozhodla jsem se, že půjdu a budu si pamatovat, kam přesně zahybám. Měla jsem svůj gryf: dvakrát doprava a jednou vlevo. Pomáhalo mi to se jakž takž orientovat. Problém nastával, když jsem nacházela slepé ulice, ty mi v tom dělali guláš.
Becky: Celé to bludiště na mě působilo masivně a bála jsem se tam vejít sama za sebe. Bludiště jsem neměla moc ráda, ale řekla jsem si, že je to jen zkouška a já se jí nezaleknu. Zhluboka jsem se nadechla. Nedělala jsem z toho vědu, prostě jsem si tak chodila kolem, jak mě zrovna napadlo. Bylo mi jasný, že to není zrovna nejlepší styl, ale zase jsem se prošla a neztrácela jsem hlavu, brala jsem to jako trochu zvlástní procházku.
Vernon: Jít do bludiště sám jsem nechtěl, ale, když už jsem musel, chtěl jsem si to udělat podle sebe, vzal jsem si teda klacek a kudy jsem šel, dělala jsem si čáru do země. Když jsme nalezl cestu, která nikam nevedla, prostě jsem se vrátil, tu cestu přeškrtl a šel jsem jinudy. Byla to jistě účiná metoda, ale bolala mě z toho ruka a ztratil jsem smysl prostorové orientace, protože jsem se opravdu soustředil jen na své čáry v zemi.
Mark: Hned při prvním kroku jsem znervózněl. Byl jsem celý nesvůj, potřeboval jsem podporu, potřepal jsem u sebe Melisu. Víc než cokoli jsem potřeboval vědět, že je v pořádku, abych se uklidnil a nemusel se o ni bát. Kdyby byla teď u mě, vzal bych ji za ruku a spolu bychom to prošli určitě rychle a v klidu, ale sám jsem to prostě nedával. Po několika odbočkách jsem se začal klepat, cítil jsem hroznou úzkost a začala se mi motat hlava. Musel jsem si na chvíli sednout, ale nepomohlo to, lehl jsem si tedy, ale bolest hlavy zesílila. Záchvat paniky? Možná. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí a všechno se kolem mě motalo. Přestával jsem vnímat věci kolem sebe.
Melisa: Můj gryf selhal. Po tolika slepých ulicích jsem prostě ztratila přehled. Už jsem šla jen tak naslepo a snažila jsem se najít cestu, kterou jsem ještě nešla, což byl docela problém, jelikož mi to všude přišlo stejné a povědomé. Možná už jsem se motala v kruhu nebo jsem byla prostě jen zmatená, každopádně mě to už přestávalo bavit. Kopala jsem do kamenů na zemi, při každé další slepé ulici, jsem si kopla i do stěny a začala jsem být fakt naštvaná. Měla jsem toho dost.
V momentě, kdy jsem se chtěla prostě otočit, jsem si všimla, že dlouho jsem nebyla ve slepé ulici a chytila jsem druhý dech. Určitě už jsem se blížila k cíli.. rozeběhla jsem se. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že do dokážu, že už brzy tam budu.
Už jsem to místo viděla. Přiřítila jsem se tam a viděla jsem Becky s Vernonem. "Co tu děláte a jak jste se sem tak rychle dostali?" "No já jsem si dělal čáry klackem," Vernon ukázal na klacek ležící na zemi. "Přišel jsem po Becky, ta už tu čekala." Podíval se na ni, aby naznačil, že má slovo. "Já jsem prostě jen tak šla, brala jsem to jako procházku, ale vážně mě z toho bolí náhoda a to, že jsem se dorazila byla spíš náhoda. Každopádně jsem tu chtěla počkat na Vernona, abychom se vrátili spolu." Dali si sladkou pusu. "Vernon přišel chvilku po mně a chtěli jsme ještě chvilku počkat, jesli někdo z vás nedorazí." Rozhlédla jsem se. "Mark tu není?" Becky zavrtěla hlavou. "To je divný." Vernon nesouhlasil. "Každýmu to trzá jinak dlouho a Mark si třeba zvolil tu slžitější cestu." Přikývla jsem. "I tak mám ale divný pocit.. Ukažte, kudy jste sem přišli?" Vzala jsem mapu a každý ukázal na svou cestu. "Co chceš dělat?" Zajímal se Vernon. "Najdu ho.." "Nemyslíš, že to zvládne sám?" Divila se Becky. "Myslím, že mu něco je a mám o něj strach." Oba se na sebe podívali. "Tak dobře." Nechali mě při tom, protože věděli, že stejně nemá cenu mě přemlouvat. "Tak kdyby něco, budeme venku." Rozloučili se se mnou a já se vydala k Markovi. Jako bych cítila, že něco není v pořádku.

Šla jsem jen pět minut a už jsem byla venku. Na Marka jsem nikde nenarazila. "Stopy." Šeptla jsem si jen tak pro sebe. Musím jít podle jeho stop. Šla jsem tedy pomalu. Přišla jsem si jako nějaký stopař nebo lovec zvěře, který hledá raněného jelena podle jeho stop. Ale tato metoda se osvědčila, dokud stopy prostě nezmizely. Možná je Mark nějak rozmazal nebo už jsem je nerozeznala, ale nebylo tam nic. "Marku!" Zavolala jsem, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. "Marku!" Křikla jsem hlasitěji. "Marku koukej se ozvat!" Řvala jsem. Byla jsem zoufalá, že se nikdo neozývá. Pak jsem uslyšela zasténání. "Jsem tady." Řekl tichým chraplavým hlasem. Po hlase jsem se vydala a našla jsem ho ležet. "Marku." Vzdechla jsem. "Ahoj." Usmál se. Ležel na zemi a z hlavy mu tekla krev. "Co se ti to stalo?" Koukala jsem se jeho zranění. "No znáš to, záchvat paniky, svíjení na zemi a tak.." "A tak?" Zvedla jsem obočí. "No nakonec jsem se zvedl. Řekl jsem si, že musím vstát, abych tě co nejdřív viděl, ale zatočila se mi hlava a já jsem spadnul a praštil se o ten pitomej kámen. Snažil jsem se plazit, ale stálo mě to až moc energie." Tak proto jsem nemohla najít další stopy. "Můžeš vstát?" Zkusila jsem ho zvednout. "Asi jo." Snažil se co to šlo. "Vyvedu tě ven." Podepírala jsem ho a společně jsme pak za chvíli vylezli z toho proklatého bludiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama