Tak jsem se zamýšlela nad životem. Chvílemi mi totiž můj život připomíná stavění hradů z písku. Asi každý si umí představit, jak velkou práci dá takový hrad z písku, pokud je opravdu velký a propracovaný. A pak se konečně povede velkolepé dílo a vás zaplaví pocit euforie, že se vám to konečně podařilo. Jste neuvěřitelně šťastní a tento pocit ještě nějakou dobu trvá. Ale nic netrvá věčně. Aspoň v mém případě vždycky přijde na pláž nějaké zlobivé dítě a můj hrad z písku rozbije, všechno mé štěstí rozdupá. Někdy mám pocit, že, když se říkám, že už nikdy nebudu smutná, můj osud mi odpovídá: "Chceš se vsadit?" A ono je dost těžké tomu vzdorovat.
Občas také zasáhne příroda-může začít pršet, přijde příliv, bude foukat silný vítr, který vám písek nafouká do očí atd.
Ale když se nevzdáte a snažíte se dál a dál, tak nakonec postavíte velký a nádherný hrad z písku, který ostatní budou obdivovat a budou se snažit, aby se jim povedlo postavit si také takový. Stejné je to i v životě. Musíte překonat mnoho překážek, přetrvat nepřízeň osudu a na konci této dlouhé a strastiplné cesty na vás bude čekat odměna, která bude stát za to. Jako u celodenního hrabání v písku na pláži…
(přinejmenším tato myšlenka mě drží v těžkých chvílích nad vodou)
Tento článek je sice poměrně krátký, ale chtěla jsem zase napsat nějakou kratší úvahu a nedávno mě napadlo právě toto téma, tak jsem se dne rozhodla pro něj.








Wow, to je dobrý a motivující článek :)