Procházeli jsme bludištěm přesně podle mapky na displeji. Nevnímali jsme ani tolik okolí jako správnou cestu, kterou nám ukazoval přístroj. Já jsem šla vepředu, Vernon šel těsně za mnou a dával pozor, abych třeba nezakopla nebo nenarazila, protože jsem se dívala převážně jenom na displej. Mark s Melisou šli vzadu.
Melisa: "Co myslíš, že tam bude za poklad?" Pokrčila jsem rameny. "Nerad bych narazil na něco radioaktivního..co když to třeba vyzařuje radioaktivní záření?" "Myslíš, že by tu pak rostly tyhle kytky nebo keře nebo co to je..?" Mark se rozhlédl. "Možná, že třeba díky nějaké mutaci vyvolané tím radioaktivním zářením, mohli vyrůst do těchto výšek." I když mi to přišlo jako blbost, musela jsem o tom přemýšlet.
Pořád jsem se rozhlíšela kolem sebe a pozorovala jsem ty rostliny. "Jsi nějaká zamyšlená, ne?" Divil se Mark. "Všiml sis těch trnů?" Ukázala jsem na rostliny kolem nás. "No, co je s nima?" Zvedl jedno obočí. "Nezdají se ti ty trny nějak větší?" Mark se na ně koukl. "Ne. Proč?" "Podle mě jsou větší.." Mark se jen pousmál. Nevěřil mi. "Podle mě si v tom bludišti už moc dlouho a začínáš z toho vidět i to, co tu není." Přikývla jsem, i když jsem si za svým názorem stála.
Napadlo mě, že si ty trny vyfotím, ujdeme nějakou vzdálenost, vyfotím si je znovu a porovnám jejich velikost. Z nějakého důvodu se mi je nechtělo trhat nebo se jich vůbec dotknout.
Pokračovali jsme dál a já jsem neustále porovnávala fotky. Až na desáté z nich byl patrný rozdíl. Trny byly výrazně větší než trny na první fotce. "Marku, podívej se na to." Ukazovala jsem mu fotky. "Měla jsem pravdu, ty trny jsou větší." Mark se na mě podíval plný údivu. "Určitě je to kvůli tý radioaktivitě, jak jsem říkal." "Možná." Mark si odfrkl.
Becky: Už jsme byli skoro u cíle. Rozeběhla jsem se. Další poklad jsme měli přímo nadosah. "Pozor!" Vykřikl z ničeho nic Vernon. Rychle mě strhl dozadu. "Cotoděláš?" Vernon ukázal na obří trn, který byl jen pár centimetrů ode mě. Kdybych pokračovala dál, určitě bych se o něj škrábla. "Co to je?" Prohlížela jsem si tekutinu, která odkapávala z konce trnu. Vytáhla jsem z kapsi analyzátor látek a nechala jsem na něj trochu ukápnout. Počkali jsme ani ne minutu a výsledek byl na světě. "Tak co to ukazuje?" Zajímal se Mark. "Podle všeho je to silný jed." "To proto jsou ty trny čím dál tím větší!" Vykřikla Melisa. "Ale co to způsobuje?" Nechápal Vernon. "Já myslím, že vím." Ukázala jsme přímo před nás, kde ležela zelená krychle čehosi. "To támhle to. Vyzařuje to ze sebe něco jako jedovaté záření..teda ehm, jak to říct. Prostě to ovlivňuje ty rostliny a vytváří to jed přímo uvnitř nich." "Je mi nějak blbě." Mark si z ničeho nic sedl. "Možná že to působí i na nás." Konstatoval Vernon. "A jak to teda chcete odnést?" Zajímla se Mel. "Očividně to působí jen na živé organismy, stačí vzít jen nějakou kovovou skříň, kam to umístíme a odneseme to Benedicovi, on bude vědět, co s tím." "Ale co přesně to je?" Melisa se po mně významně podívala. "Nevím, ale jisté je, že to musíme odnést. Je to poklad."
Rozhodli jsme se, že se vrátíme pro něco, čím budeme moci bezpečně tuto věc dát do něřeho kovového, abychom se ochránili od záření.
Vraceli jsme se tedy zpátky a Mark začal se svým skeptikem. "Podle mě je to stejně až moc jednoduchý. To bludiště jsme přechytračili a teď jako jenom drapneme poklad a to je vše? Nemůže to být tak snadný." "Co se ti na tom zase nezdá?" Vyjela na něj Mel. Měl bys být rád, že se nám konečně něco povedlo získat celkem snadno a aniž by se komukoli z nás cokoli stalo." "Já jen řikám, že je to divný.." Vrhl na nás všechny významný pohled.
Po Markově návalu pesimismu jsme radši byli všichni zticha. Nikomu se nechtělo mluvit. Šli jsme potichu a dlouho. Cesta se hrozně vlekla.
Melisa: Byla jsem na Marka naštvaná. Všem nám bylo skvěle, když se nám něco hezky podařilo a on to takhle kazil. "Víš, že mě vážně štveš? To nemůžeš být aspoň jednou spokojený?" Mark si jen odfrkl..už mě s tím štval. Takhle reagoval pořád. "Prostě se mi zdá jako blbost, že by ta zkouška, která nás na to měla připravit, byla těžší než tohle." "Třeba nás prostě chtěli připravit na to nejhorší, abychom to pak zvládli snáz." Usmála jsem se. "To je blbost." Odmítal přijmout můj názor.
Z ničeho nic se odněkud vyřítila skupina lidí, kteří se nám postavili do cesty. "Přivolals to." Šťouchla jsem do něj, i když jsem byla k smrti vyděšená. "Ale ale ale." Smál se nejvyšší z nich. "Co chcete?" Becky si stoupla před nás. Mluvila tak rázně a sebevědomě, až to překvapilo i mě. "Klídek, květinko. Chceme jen odplatu, to se tě netýká." Odstrčil jí stranou a díval se přímo na mě. "Hej, nechte ji!" Naštval se Vernon a po jednom z nich skočil, ovšem to nebylo k ničemu, protože ho odstrčili stejně snadno. Já jsem se nemohla ani pohnout. Bylo to jako ve filmu, kde hlavní hrdina prostě jen tak stojí a nic nedělá a vy křičíte, aby běžel a jen tak tupě nezíral, ale on nic.. tak přesně takhle jsem musela vypadat. Mark vzal zbraň, kterou si pořídil pro naši ochranu. Problém byl, že on z ní neuměl vůbec střílet. Snažil se tedy naprosto zbytečně.
A zatímco on tam šachoval se zbraní, já jsem hleděla do očí jednomu z těch mužů. Dívali jsme se přímo na sebe. Byl mi něčím povědomý. "Tak co, už si vzpomínáš?" Smál se. "Pamatuješ si mě, ty malá mrcho?" Chytil mě pod krkem. "Tak dost!" Vykřikl Mark a zvolil si krajní řešení, což bylo hodit po nich tu pistoli. "Haleď se, nechtěj mě provokovat!" Naštval se nesilnější z nich, srazil ho na zem a jednou rukou ho držel a druhou se ho chystal praštit. "Dost." Zavelel ten, který držel mě. Byl to zřejmě jejich šéf či co. "Postarejte se o ně, ale nikomu neubližujte. Jde nám jen o ni." Řekl směrem ke mně.







