close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(65)

11. května 2015 v 21:13 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Zalapala jsem po dechu. Moji přátelé byli paralyzovaní. Položili je na zem tak, aby na mě dobře viděli. "A teď sledujte, jak vaše kamarádka bude pomalu umírat." Řekl silní hlas. Dva z nich mě chytili. Jeden mě držel na kolenou s rukou zkroucenou za zády, druhý mi držel levou ruku tak pevně, že jsem s ní nemohla ani hýbat. Chtěla jsem ho kousnout nebo něco, ale nešlo to. Nejsilnější z nich vytáhl jehlu. Bylo mi jasný, že umřu a taky, že umřu hodně bolestivou smrtí… Píchl mi do těla tu látku. Téměř okamžitě jsem pocítila slabosti a i když mě pustili, nedokázala jsem se ani hnout. Padla jsem na zem. Jako poslední jsem slyšela slova: "Takhle dopadne každý, kdo nám bude odporovat. Berte to jako varování."
Becky: Paralýza trvala asi hodinu, pak jsem dokázala ponout rty a vydat ze sebe pár sotva srozumitelných slov. "Meliso?" Šeptla jsem. Nic. Ležela tam, pár metrů od nás. Nereagovala, nic, prostě se nehýbala. "Vernone.." Vzdechla jsem. "Cítíš něco?" "Necítím skoro nic..ani jazyk." Řekla jsem smutně. "Já cítím palec." Řekl Mark o poznání zřetelnějším hlasem. Možná dostal menší dávku nebo to na něj tak nepůsobilo, ale byl na tom rozhodně lépe než my. "Můžeš se zvednout?" "Pohnu tak maximálne prsty na nohou." To bylo stejně k ničemu jako náš stav.
"Co myslíte, že jí udělali?" Zeptal se náhle, až jsem se lekla. Cukla bych sebou, kdybych se mohla pohnout. "Nevím, snad nic zlého." "Ne, protože oni nám přišli jenom pomoc.." Řekl Mark naštvaně. "Určitě bude v pořádku, chtějí nás jenom postrašit." Uklidňoval nás Vernon. "Zabije jí to?" Vyslovil Mark naši myšlenku nahlas. "Bude v pohodě, je to silná holka." Vernon se pokusil i přes ochablé svaly o úsměv.
Když se aspoň Mark dokázal pohnout, zašmátral v kapse, nahmatal telefon a chtěl zavolat Benedictovi, když se k nám přiřítilo auto. "To byla rychlost." Divil se Vernon. "Ani jsem to číslo nevytočil.." Ze strachu, že se snad vrátili, si Mark zase lehl do té samé strnulé polohy. Nakonec ale přijela pomoc. Ve chvíli k nám přiběhl Frank. "Co se tu stalo?" Mark se dokázal zvednout..nebo si aspoň s cizí pomocí sednout, takže mu to vysvětloval, zatímco my jsme se pomalu rozhýbávali. Frank pak zkontroloval Melise tep. Nic neřekl. Prakticky beze slova nás všechny dostal do auta, pak někam zavolal a oznámil, že jedeme, ať připraví pokoj. Všichni jsme se na sebe koukli, ale nikdo neřekl ani slovo.
Přijeli jsme k velkému bílému domu. Po cestě jsme se všichni rozhýbali a dokázali jsme chodit po svých, i když krapet nemotorně. Frank vyndal Melisu, která se stále nehýbala. Byla jako hadrová panenka, ale stále měla barvu, což nás přesvědčovalo o tom, že je stále ještě na živu.
Později se ukázalo, že jsme dorazili do Benedictova sídla..tedy ehm..jednoho z mnoha jeho sídel. Benedict už na nás netrpělivě čekal. Otevřel dveře. "Na šestadvacítku." Pronesl směrem k Frankovi. Nás dál nepustil. "Co je, kam ji to nese?" Příčil se Mark. "To bude v pořádku, hlavně klid. Musíte si teď sednout a řící mi všechno, co se s stalo." "Nic vám neřeknu, dokud se nedozvím, co s ní je!" stál si za svým Mark. "No?" Čekal na odpověď. Benedict se ho snažil uklidnit. Navzdory této stresové situaci se choval velmi klidně. "Tak povíte nám to nebo ne?" Přidal se Vernon. "Já to nevím!" Vykřikl z ničeho nic. Nikdo z nác nečekal, že umí byť jen zvýšit hlas, natož křičet. "Ksarku, sedněte si!" Všichni jsme byli překvapení jeho změnou chovaní, takže kluci bez problému poslechli. "Ani nevíte, jak bych si to přál vědět, ale přivezli ji teď s vámi, takže bohužel.." Sedl si k nám. Nalil do hrnků čaj. "To je na nervy, bylinky..pomáhají." Podal každému z nás jeden. "To tady budeme jen tak sedět?" Zeptala jsem se tiše ze strachu z jeho rakce. "Nic jiného teď dělat ani nemůžeme."
Šli jsme spát brzo, ale všichni jsme beztak leželi v postelích a přemýšleli nad Melisou. Nikomu z nás se nechtělo spát. Prakticky celou noc jsme probděli.
Ráno jsme se sešli u snídaně. Nikomu z nás nebylo do řeči, prostě jsme jen tak mlčeli a s nechutí jedli jinak vynikající koláčky. Během snídaně pro nás přišel Benedict a pustil nás k ní.
Všichni jsme se nahrnuli k její posteli. Byla v celkem malém pokoji, který tvořila jen její postel, dvě židle a dveře. Dokonce ani okno tu nebylo.
Mark se vrhnul k posteli jako první. "Meliso, zlatíčko, jak ti je?" Čekal na nějakou reakci, ale nic. "Proč se nehýbe?" Otočil se na Benedicta. "Děláme jí rozbor krve. Čekáme, až najdeme nějaké nezvyklé látky a podle toho budeme schopni vytvořit protijed." Mark si jen odfrkl. "A kdy bude v pořádku?" Benedict jen pokrčil rameny. "To uvidíme podle rozborů." "A bude v pořádku, že jo?" Strachoval se Vernon. "Uděláme pro to vše, co budeme moci." To nás zrovna dvakrát neuklidnilo.
Mark seděl u Melisy celou noc. Přinesli jsme mu jídlo, ale nic nechtěl. "Měl bys jíst." Poznamenala jsem, když jsme šli s Vernonem do postele. "Měl bych tu u ní být." Řekl rázně. Příkývla jsem, chápala jsem ho.
V posteli jsme si povídali. "Dokážeš si představit, že by umřela?" Řekla jsem tiše. "Nedokážu si představit, že už jí nikdy neuvidíme." "Já o ní nechci přijít." Řekla jsem se slzami v očích. "Neboj se, Benedict přijde na způsob, jak ji uzdravit." Objal mě. "Postarají se o ni, my se o ní nemusíme bát." Přikývla jsem a přitiskla jsem se k němu. Vernon mě pohladil po vlasech, abych se trochu uklidnila.
Druhý den jsme se byli hned podívat na Melisu. "Tak co?" Sedla jsem si k ní. "Nic." Řekl smutně. "Běž si pro jídlo." "Nechci!" Odsekl. "Já tu s ní zůstanu, běž." Mark se neochotně zvedl. Nespouštěl z Melisy oči, dokud nezmizela z dohledu. Vernon šel s ním, aby se Mark odreagoval.

Asi za půl hodiny byli zpátky. Melisa se za tu dobu ani nepohnula a to jsem na ni nepřetržitě mluvila. Bylo mi jí líto. Zůstali jsme u ní než přišel Benedict. Řekl, že za ní teď potřebuje jít. Vzal s sebou další dva muže, které jsme nikdy předtím neviděli. Zamkly za sebou dveře a asi hodinu u ní zůstali. Pak vyšli beze slova. "Už víte, co s ní je?" Ptal se hned Mark, ale odpovědi se nedočkal ani od jednoho z nich. Na chvíli nastalo ticho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama