close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(67)

25. května 2015 v 15:55 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
"Dobré ráno, zlatíčko." Vzbudil mě Vernon. "Ahoj." Pokusila jsem se usmát. "Hádám, že si toho moc nenaspala, viď." "Skoro vůbec." Sklopila jsem hlavu. "Já se taky pořád budil." Leželi jsme ještě chvíli v posteli a pak jsme pomalu vstali. "Dneska se mi fakt do ničeho nechce." Poznamenal Vernon otráveně. "Mě taky ne. Tak ať to máme rychle za sebou." Oblékla jsem se a šla jsem k Markovi do pokoje. Seděl tam na posteli, oblečený, postel byla ustlaná. "Marku?" Nereagoval. "V pohodě?" Šla jsem k němu blíž. "Jo!" Vykřikl. Vypadalo to, že se mě lekl a snažil se rychle zareagovat, aby zamaskoval, že usnul v sedě. "Měli bychom jít." Usmála jsem se. "Jo, jo, hned jsem tam." Ujistil mě. Prohrábl si vlasy místo česání, poplácal se po tvářích, aby se probral a hned šel.
Vzali jsme si vlastní auto. Jeli jsme podle mapy, jelikož z navigace by se později dala zjisit naše cesta a o to jsme nestáli.
Jeli jsme asi tři hodiny, až jsme dorazili ke staršímu domu. "Na obchod s nejdražšími látkami to vypadá dost chudě." Pronesl Mark. "Podíváme se dovnitř?" Navrhla jsem. "To tam jako jen tak přijdeme, sbalíme měšec a odejdeme?" Mark zvedl jedno obočí. "Měli bychom to tam obhlídnout, zjistit, kde měšec je a zítra ho přijdeš ty koupit." "Proč ho nekoupíte sami už dneska?" "Musíme zjistit, co na to ti synové. Pokud mají zdědit všechno, rozhodně to chtějí trhnout za co největší cenu a pokud navíc vědí, o jak cenný měšec jde, budou se ho snažit nějak vzít nebo skrýt. Mohli by třeba vytvořit napodobeninu nebo ho schovat. Dneska tedy jdeme jenom na obhlídku a zítra tam zajdeš ty." Mark protočil oči. "Stejně je to pitomej plán." Poznamenal.
Vešli jsme tedy dovnitř. Za pultem seděl starý pán. "Vítám vás, mohu nějak pomoci?" Vypadal mile. "Dobrý den. Ehm.. Já a můj bratr," šťouchla jsem do Vernona, který se rozhlížel kolem. "bychom rádi koupili nějaký dárek pro babičku. Víte, ona vždycky měla ráda takové ty měšce. Moc se jí líbí, máte tu něco takového?" Ten pán se začal hned rozhlížet. "Mám jich tu spousty. Klidně vám mohu nějaký vyrobit přímo na míru z vybrané látky a poslat poštou, pokud nejste místní." Usmála jsem se. "To je od Vás opravdu milé, ale raději bychom to pořídili osobně. Znáte poštu, mohl by se cestou ztratit a navíc by to trvalo dlouho. Babička má narozeniny už tento týden. Ale, když už o tom mluvíte, hledáme jeden konkrétní měšec. Máme fotografii, není sice moc kvalitní, ale aspoň něco." Vytáhla jsem z kapsy obrázek od Benedicta. Ten stařík si nasadil brýle a obrázek si pořádně prohlédl. "Myslím, že vím přesně, co to je, ale víte, není to moje." Zvedla jsem obočí. "Jeden z mých synů jej dostal od svého dědečka, mého otce, nevím, jestli ho bude chtít prodat. Mohu vám ho zavolat." Otevřel dveře za ním, vyšel do poloviny schodů a zavolal na něj. "Za chvíli tu bude." Oznámil nám.
Za chvilku ze schodů přiběhl asi tak dvacetiletý mladík. Oba si nás prohlédl. "Tito lidé mají zájem o tvůj měšec po dědovi." "Proč právě tenhle?" Díval se na nás nedůvěřivě. "Je to vzácnost, víte? Naprostý originál a naše babička po něm touží mnoho let." Improvizovala jsem. "A kde berete jistotu, že by poznala, že jde o duplikát." "Oh, naše babička je znalkyně. Právě proto chce přesně tento. Chápeme, že je to vaše památka, ale jsme ochotni zaplatit jakoukoli cenu." Ten kluk se na chvíli zamyslel. "Dobře, za třicet tisíc je váš." Podívala jsem se na Vernona dost vyčítavě. Ten spratek chtěl tolik.. "Víte, naši babičku máme opravdu rádi, takže vám to zaplatíme." Pronesl rázně. Z kapsy vytáhl peníze a na ruku mu dal třicet tisíc. "Fajn, dojdu pro něj." Řekl spokojeně a zmizel za dveřmi. Ten starý pán si nás prohlížel s ůdivem. "Vnoučata jako vás dva bych si přál." Řekl dojatě.

Čapli jsme měšes a odešli jsme do auta. Rozevřeli jsme ho, sáhli dovnitř a tam nic. "Tak, vracíme se?" Prohlásil šťastně Mark. "Myslím, že jsme se nechali okrást." Řekla jsem tiše. "Cože?" Prudce se na nás otočil. "Je falešný." "Možná proto se nás ptal, jestli by to naše babička poznala." Mark se naštval. "Tak a dost. Já tam pudu a rozbiju mu hubu!" "Ne." Zastavila jsem ho. "Počkej do zítra. Pak se tam půjdeš zeptat ty." Mark protočil oči. "A co tu budem jako dělat?" "Přespíme v autě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama