close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část (69)

31. května 2015 v 22:01 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Když jsme nastoupili, byl konečně čas, zjistit, zda jsme aspoň vzali správný měšec. "Tak co Marku, je tam něco?" Mark sáhl do měšce. "Je." Usmál se. "Jo!" Plácli jsme si. Všichni jsme měli obrovskou radost, ale zároveň jsme se hrozně těšili, až dorazíme za Melisou.
Přijeli jsme akorát na oběd. "Konečně jste tady, co vám tak dlouho trvalo?" Divil se Benedict. "Víte, co se říká, nejhorší je srážka s blbcem." Smál se Mark. "To je pravda." Souhlasil Benedict. "A máte?" "Máme." Kývla jsem a měšec jsem mu podala. "Dobře, tak ještě mi dejte tu minci, co jste si vzal."Mark se na něj koukal nechápavě. Jak to mohl vědět? "Ehm..a proč?" Divil se. "Jsou to naprosto unikátní mice, každý by podle jejich ráže poznal, že pochází z tohoto měšce a mohli by ho po vás chtít, i když už ho nemáte. To zlato vám klidně roztavíme a uděláme vám z něj třeba nějaký šperk, ale v této podobě zůstat nemůže." Mark přikývl. Kdo by byl řekl, že to bude tak komplikované. Vytáhl minci z kapsy a podal jí Benedictovi. "A jak jste věděl, že ji mám?" Benedict se usmál. "Znám vás dobře, i váš charakter. Věděl jsem, že si jednu vezmete byť jen na památku." Mark nestačil zírat. "Páni." "A teď se najezte." Pobídl nás ke stolu. "Jistě máte hlad."
Po vydatném jídle jsme si šli odpočinot, ale ještě předtím jsme se museli podívat na Melisu. Přišli jsme k ní do pokoje, sedli jsme si k její posteli. Ležela stále v té samé poloze. Benedict stál ve dveřích. "Zatím se ani nepohnula." "A jak je jí?" Zajímal se Mark. "Zatím žádné známky změny jejího zdravotního stavu, ale brzy bychom měli najít lék." Pokusila jsem se o úsměv, i když jsem tomu sama nevěřila.
Já a Vernon jsme si šli lehnout, ale Mark zůstal u Melisy. Řekl, že s ní potřebuje být sám, chápala jsem ho. Jen mě mrzelo, že jsme se po úspěšné misi vrátili tak nadšení a teď jsme zase měli náladu pod psa.
Mark: Měla studené ruce. Vždycky jsem jí rád hřál, ale teď mi to přišlo takové jiné..takové neopravdové. "Meliso." Stiskl jsem jí ruku pevněji. "Mám tě rád, víš to? Protože to vypadá, že asi ne, když si tu tak ležíš. Chybíš mi. Ty tvoje krásný hnědý oči, ten úsměv, když se nám něco podaří, jak děláš grimasy, když tě něčím štvu a že já to dělám rád..rád tě provokuju, protože se mi líbí ten tvůj výraz, když tě zlobím. A baví mě si s tebou povídat. Líbí se mi, jak přistupuješ k životu a mrzí mě, že teď si taková..jak bez duše. Dívám se na to samé tělo, na tu samou osobu, ale nevidím v tom tebe, nevidím v tom nic. Bez tvého smíchu, bez tvých nezaměnitelných výrazů, bez toho všeho to prostě nejsi ty. A já bych tě tu moc rád měl, víš. Chtěl bych vedle tebe ležet, jet s tebou v autě, mluvit o blbostech, hádat se. Chybí mi dokonce i ty naše hádky! Bez tebe to nejsem už ani já.. přísahám, že jestli teď odejdeš, nevezmeš nám jenom kamarádku a lásku mýho života, ale vezmeš i mě, můj život, můj smysl..vezmeš si mě s sebou. A proto tě prosím, probuď se. Já vím, že jsi silná, vím, že v sobě máš tu svou nebojácnost. Tak seber ten zbytek naděje, co nám zbyl a využij ho, probuď se..prosím." Uronil jsem slzu nad její postelí. Nechtěl jsem brečet v její přítomnosti, dokonce ani teď, když nevnímala. Dal jsem jí tedy pusu na čelo a odešel jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama