Jak bylo ve Francii
30. června 2015 v 23:59 | WhitEvil | mé pocity a zájmyV období od 17. do 21. června jsme byli ve Francii na školním výletě. Dodnes jsem přojížděla všechny fotky a je jich požehnaně, myslím si, že se do jednoho článku nevejdou, takže bych udělala články dva. Ale chtěla jsem taky napsat svoje pocity z výletu jako takového a o tom bude právě tento článek.
První věc, na které záleží, je parta lidí, se kterou jedete. Nejeli totiž jen lidé z naší třídy, ale z celého gymplu, učitelé a ještě pár dalších, aby autobus nejel poloprázdný. Z naší třídy jeli strašně skvělí lidé, ostatní byli většinou z kvinty, kterou moc v lásce nemáme, ale naštěstí nás byl víc. Učitelé s námi jeli také supr. Bohužel nás nikdo z nich normálně neučí, i tak si nás ale oblíbili, což bylo fajn. Zbytek lidí s námi moc nekomunikoval, ale to spíš že byli v menšině a také to byli povětšinou lidé trochu jiné věkové kategorie.
Můj primární dojem byl z autobusu. Člověk si už tak nějak zvykne na ty nepohodlné levné autobusy, kterými se jezdí na školní výlety, ale tohle bylo jiné kafe. Jeli jsme s agenturou, která měla přímo luxusní autobusy. Já tedy nevím, jak to je u jiných agentur, ale musím říct, že všichni jsme z těhle byli nadšení! Každý jsme tu měli malou televizku, kde byly nahrané různé filmy, našli jsme tam i písničky, i když ty nikdo moc nevyužíval, protože své oblíbené písně máme většinou v mobilech, ale kdo si ho nechce vybíjet, proč by si je tam nepustil. Další super věc byla kamera, která byla na předním skle a my jsme cestu mohli sledovat přes naše televizky. To bylo super. Zvláště při příjezdu do Paříže jsme to ocenili.
V autobuse také nesměla chybět wifi, bez které by asi půlka z nás celou cestu nevydržela. Také jsme jí na chvíli vyřadili z provozu, protože jsme se připojili skoro všichni v tu stejnou chvíli, kdy jsme to zjistili.
Sedadla byla v rámci možností taky pohodlná. Cestou zpět jsem se na nich i vyspala, protože jsem byla hodně unavená, ale cestou tam jsem s tím měla problém, ale to je spíš autobusem než těmi sedadly. Já mám vždycky problém takhle někde usnout, když nejsem jo unavená.
Naše průvodkyně se také zdála být milá a všechno bylo fajn. Jediné, co mi snad na té cestě vadilo byly zastávky v noci, kdy paní průvodkyně začala mluvit do mikrofonu, aby nás na ně upozornila, to nás vždycky všechny probudilo a z toho šoku jsme pak nemohli ani usnout. Největší gól byla také ranní probouzecí přestávka v půl páté, kdy jsme se po probdělé noci měli dát dohromady, převléci a nasnídat. To jsme všichni mysleli, že umřem.
Každopádně pak jsme přijeli do Paříže. Cesta nakonec docela i utekla a navíc rodiče mohli vidět, kde jsme, podle odkazu na stránku agentury, kde se daný autobus dal sledovat. To jsme taky koukali, jak to mají promakané.
V Paříži jsme si všechno projeli autobusem a pak jsme si to procházeli. Samozřejmě, že jsme jako první viděli Eiffelovu věž, na kterou jsme se všichni těšili. Pak následovaly další památky, o kterých se zmíním v dalším článku, kam přiložím i fotky.
Po náročném dni, kdy jsme byli uchození a měli jsme se vyspat, jsme dorazili do hotelu, tam jsme se zabydleli, náležitě využili wifi a seznámili jsme se s hotelem.
Nejvíce mě tam děsily asi sprchy a záchody. Já jsem totiž člověk, co nemá zrovna v lásce malé uzavřené prostory bez oken. Tady to ale bylo udělané tak, že jste šli po chodbě, vešli dovnitř, zamkli se, venku se rozsvítilo červené světlo, že tam někdo je. Když jste vyšli celá místnost se sama kompletně vyčistila a pak se opět rozsvítilo zelené světlo, že je místnost volná. Já jsem se hrozně bála tam být, že se to třeba začne mýt, když tam budu, protože se to pár lidem od nás stalo. Naštěstí já jsem tomu unikla. Ale stísněné pocity jsem sem tam opravdu měla.
Pak na pokoj přišli kluci, byla sranda, pouštěli jsme si písničky do večera, pak jsme koukali na filmy. Kolem půlnoci jsme se rozloučili a kluci šli spát k sobě. Asi si dokážete představit, jak jsme se (ne)vyspali po této noci, ale na druhou stranu byla sranda a to je důležité.
Další den nás opět čekala spousta památek. Ráno jsme měli snídani na hotelu, abychom získali energii, jenže to bychom nesměly s Lenkou zaspat. Nakonec naše snídaně probíhala spíše ve spěchu. Cappuchino, které mě mělo probrat jsem si pak položila v pokoji na stůl, kde i zůstalo do našeho večerního příchodu.
Večer opět přišli kluci, znova byla vážně sranda. Byla jsem moc ráda, že tam jsou s námi, s nimi se jeden nikdy nenudí. Nakonec si k nám ještě dali věci, protože se sestěhovávaly pokoje, aby jeden kluk s jednou holkou měli pokoj pro sebe. My naštěstí měly místa dost, takže to nebyl problém, navíc jsme zase do noci koukali na horory, pak jsme šli spát. Moc jsme se opět nevyspali, ale ráno to bylo ještě horší. Museli jsme totiž balit. Já jsem vstávala jako první, protože jsem dobře věděla, že mi to bude trvat dlouho, pak se probrala Lenka a nakonec i kluci. Musím říci, že balit v tom malém pokoji ve čtyřech lidech byl docela nářez. Ale zvládli jsme to, naházeli do sebe snídani, přiběhli do autobusu a ještě jsme čekali na další lidi. Dost mě překvapilo, když jsme byli mezi prvními.
Poslední den jsme ještě prohlíželi památky, večer jsme jeli na lodi a pak už jsme jeli domů. Nabyli jsme tam hodně zážitků. Unaveni jsme pak usínali v autobuse. Oproti cestě do Francie byl v autobuse také klid. Cestou tam kvinta hrozně řvala a dělala blbosti, ale zpátky už byli tak unavení, že na to prostě neměli energii.
Ještě, než jsme přijeli domů, jsme si zajeli v Německu do lázní, kde jsme se pořádně vykoupali a odpočinuli si, pak jsme si většinou pustili filmy a po jejich skončení už jsme byli zpátky doma. Nakonec si nás rodiče vyzvedli a my jsme se rozloučili. Vtipné je, že den na to polovina z nás jela na vodácký kurz, o tom bych také ráda napsala. To ale už příště.
Doufám, že se vám článek líbil a že se později podíváte i na moje fotky. Je jich opravdu hodně, tak se pokusím vybrat ty nejzajímavější.
A co vy, byli jste někdy ve Francii? A chtěli byste tam? Kam byste se rádi podívali? A jezdíte někdy takto se školou na výlety? Nebo jezdíte spíše individuálně? Napište do komentářů..
Anketa
Komentáře
[1]: Ty jo, tak to ti věřím, že ta cesta nebyla moc příjemná, ale jistě ten výlet stál za to. Něco podobného má naše škola také v plánu, ale nevím, jestli se to týká i našeho ročníku. Každopádně to je určitě hodně zajímavé. Člověk může být v Terezíně, podívat se na Lidice, ale tohle je prostě jiné kafe.
Jeli jsme poměrně rychle. Přesně ti to asi neřeknu, ale vyjížděli jsme myslím kolem čtvrté a ráno kolem deváté nebo i dřív už jsme projížděli Paříž s tím, že jsme měli i ty přestávky atd. Cesta nám ale utekla poměrně rychle. ;)








Ten autobus vám závidím, my jsme byli jen na jednom výletu. Byli jsme v Polsku v Osvětimi, takže to nebyl tak hezký výlet, jako jste měli vy ve Francii, byla to spíš taková exkurze po 2 koncentračních táborech.. Jsem ráda, že jsem tam jela a že jsem se dozvěděla, jak to tam vypadalo a probíhalo, protože jsem si to předtím vůbec nedokázala představit, jak vypadá taková "továrna na smrt".. Vyjížděli jsme tam v 5 ráno a vrátili jsme se ve 2 ráno a za celou tu dobu jsem spala asi tak 20 minut, vůbec jsem nemohla v buse usnout, usnula jsem akorát na chvilku, když nám průvodce vyprávěl o historii Polska
Ten autobus byl obyčejný, ale naštěstí tam fungovala aspoň klimatizace a cestou zpět nám dokonce řidič pustil i film.. Tam jsme jeli přes 7 hodin a při každý zastávce na benzínce jsme byli rádi, že konečně stojíme a že si můžeme protáhnout nohy, protože ten autobus měl takový ty "opěrátka" na nohy, to je dobrý tak na hodinovou cestu, ale když jsme si chtěli natáhnout nohy a spát, tak se to nedalo a už před Brnem jsme nevěděli jak si sednout a kam si dát nohy.. Ale jinak to bylo fajn, akorát tam jsme měli průvodkyni, která mluvila slovensko-polsky + ještě nějaký jazyk a mluvila hrozně rychle, takže jsme jí polovinu nerozuměli.. Ona měla mikrofon a my měli takový malý přístroj, velký asi jako mobil a do toho jsme si dali sluchátka, naladili si to na stanici, kterou nám řekla a v tom jsme jí poslouchali, protože když jsme tam procházeli, tak jsme se často potkávali i s jinýma skupinkama a kdyby tam najednou vedle nás začli něco vysvětlovat čínsky, tak by jsme té naší průvodkyni nerozuměli už vůbec
Do Francie bych taky moc chtěla, ale nemám s kým, se školou tam nejspíš nepojedeme, rodiče se mnou nechtějí ani do Anglie, natož do Francie a sama s kamarádkou si do Francie netroufnu..
Jinak jak dlouho jste tam jeli? :)