close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(72)

16. června 2015 v 16:16 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Po několika testech mě nechali ležet. Řekli mi, ať odpočívám a naberu energii. Nebavilo mě ležet, teď se mi totiž hlavou honilo tolik myšlenek a nebavilo mě jen tak nic nedělat. Chtěla jsem ven, chtěla jsem na výpravu pro další poklad. Stýskalo se mi po práci. Tohle pro mě byla ztráta času, nic víc. Nicméně za chvíli mi nějak ztěžkla oční víčka a já začala mžourat, až jsem je musela úplně zavřít. Nebyla jsem unavená, nic, ale oči se mi prostě sami od sebe zavřeli, usínala jsem, aniž bych byla nějak vyčerpaná. Nejspíš se tělo snažilo zase nabrat energii, řekla jsem si, že to je dobře, protože jsem se chtěla co nejdřív vrátit k normálnímu běžnému životu, kde bych byla schopná normálně fungovat.
Tu noc jsem se ještě několikrát probudila. Nebyla jsem zvyklá ležet v jedné poloze a ještě ke všemu na zádech, ale nemohla jsem se otočit kvůli všem těm hadičkám, co ze mě vedly. Raději jsem ani nechtěla znát jejich funkci, děsily mě sami o sobě a ještě jich bylo tolik. Kdo by řekl, že bude zapotřebí tolika věcí, aby mě udrželi při vědomí. Bylo to zvláštní a vlastně to pro mě bylo i poprvé, nikdy jsem nebyla v nemocnici s něčím vážnějším a nikdy jsem tam takhle neležela, ale byla jsem si jistá, že tady to vypadá naprosto stejně jako v té nemocnici. Pomineme-li doktory, byly tu bílé sterilní stěny, smutná atmosféra a ve vzduchu byla cítit desinfekce, čehož jsem si všimla až teď. Chtělo by to nějaké barvy a něco veselejšího, pomyslela jsem si, než jsem zase zabrala.
Ráno ke mně přišel Mark. Povídal si se mnou asi hodinu, než pro něj došel Vernon, aby se šel také najíst. Becky mi pak donesla rohlík ke snídani a černý čaj. Neměla jsem hlad ani žízeň, ale možná právě proto, že jsem přijímala stravu jen hadičkami, jsem byla tak slabá. Snědla jsem tedy poctivě všechno, co mi dali, ale řekla jsem, že mi to stačí, jelikož Becky už by mi ráda přinesla další porci.
Celý den u mě někdo byl, povídali jsme si, už jsem se zvládla i sama posadit a večer za mnou přišel i Benedict s výsledky. Říkal, že vypadám opravdu zdravě a další den můžu už vstát, za týden by mě měli pustit. To se mi ale vůbec nelíbilo. "Za tak dlouho?" "Pro váš zdravotní stav to bude tak nejlepší." Povzdechla jsem si. "A co kdybych začla už dnes, šlo by to?" Benedict se usmál. "Nechceme Vás přetěžovat." "Zvládnu to." Ujišťovala jsem ho. "Bude lepší, když počkáte, peníze dostane i tak, to se nebojte." Uklidňoval mě. "Už dávno to není o penězích." Konstatovala jsem a ostatní mi dali za pravdu. "Našla jsem si tady přátele a jsou už jako moje rodina, mám je ráda nade vše na světě chci být nápomocná co nejdřív. Tak Vás prosím, nemohla bych začít už dnes? Je to moje přání." Podívala jsem se na něj co nejsmutnějším a nejprosebnějším pohledem. Benedict si povzdechl. "No dobrá," "Jupí!" Zajásala jsem. "ale slibte mi, že si na sebe dáte pozor." "Slibuji!" Odbyla jsem ho a vyskočila jsem z postele. "A kdybyste byla unavená, prostě přestanete, ano?" To už jsem byla na chodbě. "Jasně!" Byla jsem úplně nabitá energií a i když to rychlé vstávání mi zrovna neprospělo, nedala jsem to znát.

Trénovat jsem šla s Markem. Začali jsme pomalu, nejdříve chůzí, potom během, ale jen jedním kolečkem. Trochu jsem se i protahovala, ale hodně jsem při tom padala na zem, moje svaly toho teda zrovna moc nevydržely. "V pohodě?" Ptal se mě Mark téměř pořád. "Jo." Ujišťovala jsem ho po každém mém nemotorném pádu a zaškobrtnutí. Občas mi ani nestačil tu otázku položit a já už křičela: "Nic mi není! Jsem v pohodě." Mark se vždycky pousmál a říkal, jak je na mě pyšný, že jsem šikovná a silná. Měla jsem ze sebe o to větší radost, když jsem v jeho hlase slyšela tu hrdost. Uvědomila jsem si, že na mě ještě nikdy nikdo nebyl doopravdy pyšný. Jasně, moje sestra mě chválila a tak, ale já věděla, že jsem ze sebe pořád nedostala to nejlepší a mám na víc, čehož si byla dobře vědoma i ona. Nikdy to nedávala nějak najevo, ale já jsem to tak nějak cítila. Teď to ale bylo jiné. V Markově hlase jsem tu hrdost opravdu slyšela. Konečně jsem na sebe mohla být pyšná i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama