Unavila jsem se..hodně. pamatuji si, že mě Mark nesl do postele. Všechno mě bolelo. "Nemělas to tak přehánět." Koukal na mě významným pohledem. "Já jsem nic nepřeháněla, jen nikdy nic nedělám napůl." Mark se usmál. "Mám tu s tebou zůstat?" Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře." Objal mě a odešel do ložnice. Sotva se zavřely dveře, usnula jsem únavou. Myslím, že jsem si dala do těla dost. Jen jsem se trochu děsila toho, jak to bude zítra. Je dost možné, že jsem si natáhla nějaký sval..nebo spíš všechny svaly.
Benedict mě byl ráno zkontrolovat. "Tak jak to včera šlo? Rozhýbala jste se?" Kývla jsem. "Viděl jsem, v jakém stavu jste byla. Měla byste se šetřit." Kývla jsem znovu. "Myslím to vážně." "Já vím." Usmála jsem se. "A já vím, že mě stejně neposlechnete." Musela jsem se smát. Měl pravdu.
Na snídani už jsem si došla sama. Vernon dusil smích. "Co je?" "Nic." Řekl rádoby nenápadně. "Tak co se stalo?" "Já jen, že chodíš jako kačer." Smál se mému postoji. "Včera si dala do těla." Komentoval to Mark. "Přesně tak. A buď rád, že vůbec chodím." "Vždyť já jsem, jen si dělám srandu." Becky se usmála a podala mi talíř. "Sněž to všechno." Řekla přátelsky s náznakem přísnosti. "Dobře, mami." Smála jsem se. Ale byla pravda, že jsem měla takový hlad, že bych toho snědla ještě mnohem víc, ale nechtěla jsem, aby mi zase bylo špatně. Přeci jen jsem pořád měla náhlé pocity nevolnosti. Moje tělo ještě nefungovalo tak, jak bych si přála, ale aspoň už můžu vstát, chodit a vůbec se normálně pohybovat..tedy v rámci možností, ty natažené svaly také dělají své.
Dopoledne jsme byli v knihovně..ani jsem nevěděla, že tady něco takového je. Nečetli jsme, ale povídali si. Řekli mi o pokladu, který našli. Bavilo mě poslouchat jejich vyprávění, ale víc jsem si přála, abych tam mohla být s nima. Stýskalo se mi po tom. "Kdy už budeš moc jít s náma na další výpravu?" Zajímal se Vernon. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Ale chtěla bych co nejdřív. Myslíte, že ho přemluvím, aby mě pustil dřív?" Becky se zamyslela. "A kdy přesně bys chtěla, aby tě pustil?" "Zítra." Řekla jsem tiše. "Aha.. Tak to si úplně nejsem jistá. Sice vypadáš o dost líp a dokonce i jíš normálně, ale kdo ví, co by se ti mohlo stát." Sklopila jsem hlavu. "Ale já bych chtěla jít. Becky se jen usmála. "Já vím, neboj, ono to uteče." Přikývla jsem.
Po obědě jsme byli na krátké procházce a Vernon mě pak vzal do bazénu. Nechtěl ale, abych plavala, nýbrž abych se prostě jen držela nad vodou. Mělo mi to pomoci s koordinací či co. Takže jsme si vlastně nakonec povídali, ale tentokrát ve vodě..ne že by to snad na konverzaci mělo nějaký úžasný vliv. I když je pravda, že jsem té příležitosti využila a zeptala jsem se ho na něco, co mi už delší dobu leželo v žaludku. "Ty Vernone, víš, že jsem k tobě byla vždycky upřímná a říkala jsem ti pravdu." Trochu jsem ho zaskočila. "Hm.." Zabručel nejistě. "Mohl bys mi prosím říct, co se stalo mezi Markem a Becky, když jsem byla..no vždyť víš.." Vernon si odkašlal. "Proč si myslíš, že se mezi nima něco stalo?" "Protože jsem viděla ty pohledy, co po sobě háží pokaždé, když jsem v místnosti. Udělala jsem něco?" "Ne." Horlivě kroutil hlavou. "Tak co se stalo?" "Na to by ses měla spíš zeptat jich." Přitakala jsem..měl pravdu.
Hned po večeři jsem si tedy vzala Marka stranou. "Můžu se tě na něco zeptat?" Přikývl. "Co jste si s Becky udělali?" "Nic." Řekl klidně. Zvedla jsem jedno obočí. "To je jedno." Dal mi pusu na čelo. "Mě to ale zajímá." Trvala jsem si na svém. "S tím si nedělej starosti, hlavní je, že jsi teď zdravá a za chvíli bude všechno, jak má být." Usmála jsem se přikývla jsem, i když jsem to rozhodně nechtěla jen tak pustit k ledu..naopak.
Becky jsem si odchytila, ještě než šla spát a položila jsem jí tu samou otázku. Becky ke mně aspoň byla jako jediná upřímná. "Mark se bál, že umřeš..jako my všichni. Chtěl to vzdát, měl prostě takovou krizi a přeháněl to. Udělal menší scénu o tom, že se neprobudíš a mě se to dotklo, řekla jsem mu to a přesvědčila jsem ho, že to všechno vidí černě..a pak ses probudila." "Aha." To mě překvapilo. "Jen mi vadilo, jak se tvářil, že celou dobu pevně věřil, jak se vzbudíš a budeš v pořádku, když ani ne pět minut před tím tady vykřikoval, jak se to nikdy nezlepší." To jsem chápala. "Mark je prostě takový." "Já vím," souhlasila. "prostě mi to jen lezlo na nervy, ale neboj, pořád jsme přátelé." Usmála jsem se. "To jsem ráda." Becky se se mnou rozloučila a šla do svého pokoje. "Jo a Becky," křikla jsem na ni, ještě než zmizela z dohledu. "Jo?" "Jen jsem ti chtěla poděkovat, že si ke mně byla upřímná." Becky se usmála a přikývla jako by to byla samozřejmost..což by vážně měla být, ale očividně to tak někteří členové party nevidí. Komunikace je ale základ každého vztahu ať už lásky nebo přátelství.







