close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(74)

28. června 2015 v 22:48 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Další den jsem vstala brzo. Becky měla pravdu, že mě Benedict nebude chtít pustit, ale já už jsem nechtěla zůstat ani o minutu dýl. Sbalila jsem si tedy věci, co jsem tam měla, sedla jsem si na postel a čekala až přijde. Věděla jsem, že se bude cukat, ale já jsem hodně tvrdohlavý člověk, co prostě neustupuje za žádnou cenu.
Asi v sedm hodin se otevřely dveře a Benedict vstoupil dovnitř. Byl překvapený, když viděl, jak sedím na posteli. "Děje se něco? Je Vám špatně?" "Ne." Usmála jsem se. "Tak proč sedíte na posteli a nespíte?" "Víte, já bych už chtěla jít.." "Na snídani? No dobře, tak já Vám něco dám." Usmála jsem se. "Ne. Já myslím jako pryč odsud, chtěla bych už začít chodit na mise a tak. Prostě se znovu zapojit." Benedict si povzdechl. Na druhou stranu mohl čekat, že to se mnou nebude lehké. Sedl si ke mně na postel. "Myslím, že Vám to nemohu dovolit." "No tak třeba nechte otevřené dveře a já odejdu a nikdo se nic nedozví." Řekla jsem natěšeně. Benedict se smál. "Jste si tím jistá? Pokud se budete přetěžovat můžou Vám selhat orgány, můžete omdlít nebo Vám zkrátka přestane tlouct srdce." Trochu mě to vyděsilo, ale ani tak jsem se nedala odradit. "Jsem si jistá. Myslím to naprosto vážně." Benedict se zvedl. "V tom případě bych Vám asi neměl bránit v rozletu." Zajásala jsem, až jsem ho samou radostí objala. "Děkuju." "Ale pamatujte, že je to Vaše přání a já bych Vás tu jinak nechal dál regenerovat, až byste byla úplně zdravá, takže pokud se Vám něco stane, přebíráte za sebe plnou zodpovědnost." "Ano, ano, jistě." Horlivě jsem přikyvovala. Měla jsem hroznou radost. Vyběhla jsem ze dveří. "No počkat, kam to jdete? Vždyť ostatní ještě spí a Vy jste se ještě ani nenasnídala." Musela jsem se začít smát. "No jo."
Celou dobu jsem se při snídani usmívala. "Meliso, jsi v pořádku?" Divila se Becky. "Jo." "Já jen, že se tváříš nějak šťastně, což není vůbe špatně, jen jestli to nějak nepřeháníš." "Ne." Řekla jsem radostně. "A jaký máš důvod k téhle nadprůměrné radosti?" Ptal se Vernon. "Dneska už s váma pojedu na výpravu." Mark vyprskl. "To je super." Vernon měl radost, objal mě. Marka to ale zřejmě nepotěšilo. "Jak to?" "Benedict mi to dovolil." Prohlásila jsem pyšně. "Jak to mohl udělat?" Svraštil jsem čelo. "Ty nemáš radost?" Mark se zakuckal kouskem rohlíku. "No byl bych rozhodně mnohem radši, kdybys tu ještě chvíli zůstala a pořádně se vyléčila. Mám o tebe strach." Usmála jsem se. "To ale nemusíš, já budu v pohodě, už zvládnu i běhat, chceš to předvést?" Mark mě okamžitě posadil zpět do židle. "Ne, teď se nasnídej a pak si o tom promluvíme, ano?" "Tady ale není o čem mluvit. Je to hotová věc." Mark protočil oči. "Ty snad nechceš, abych s váma jela?" "Ale jo, jen se bojím, abys to nepřepískla, jak dopadl tvůj poslední risk, hmm?" No to byl vrchol! Tak já se proberu, všichni jsou rádi, že jsme vzhůru dokonce i on sám je na mě jak Mílius a pak najednou obrat o 180°. "Prosím nehádejte se." Řekla smutně Becky. "My se nehádáme." Řekl Mark na můj vkus až moc hlasitě. "My diskutujeme." Dodal tišeji. No jasně..diskutujeme. Odfrkla jsem si.
Po jídle jsme šli do mého pokoje pro věci, nasedli jsme do naší dodávky a rozjeli jsme se dál. Becky řídila, Vernon seděl na sedadle spolujezdce a my s Markem seděli vzadu v nákladním prostoru. "Můžeš mi říct, co to předvádíš?" Zeptala jsem se ho. "Nic. Promiň. Mám teď o tebe ještě větší strach, než předtím, víš." Sedl si blíž ke mně. "Nechci tě ztratit." Položila jsem mu hlavu na rameno. "Já tebe taky ne. Ale měl bys vědět, že si stejně ve finále vždycky udělám to, co chci." Mark se usmál. "Já vím..ale občas mě to děsí."
Becky:Cesta byla na můj vkus dost dlouhá. Jeli jsme zase podle Benedictových plánů po staré silnici, takže to pořád drncalo, až jsme po pár minutách necítili dolní polovinu těla. "To je neskutečná cesta." "A co to asi dělá s těma dvěma vzadu?" Poznamenal Vernon. "To jo." Musela jsem se usmát. "Chudáci."
Po té příšerné cestě se jelo ještě několik minut až jsme dorazili k nechutnému ponurému starému domu. To místo se mi vůbec ale vůbec nelíbilo. Z nějakého důvodu jsem z něj měla husí kůži. "Co hledáme tady?" Zajímal se Vernon. "Věčný oheň." Řekla jsem nejistě. "Skvělý.."
Zastavila jsem a všichni jsme vylezli z auta. To místo bylo divné. Nebylo nijak zničené nebo snad rozpadající se, jen z něj sálalo stáří a takový chmurný charakter. "Jste si tím opravdu jistí?" Otočila jsem se na ostatní. "Jo, jdeme! Přímo odsud sálá ten adrenalin a dobrodružství! Cítíte to taky?" radovala se Melisa. "je otevřeno." Ukázala na dveře. Lehce do nich strčila, aby se otevřely. První šel dovnitř Mark, za ním Mel a pak já s Vernonem. Mark rozsvítil baterku a rozhlížel se kolem. Všude bylo hodně prachu, že jsme sotva mohli něco vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co patří k prázdninám podle vás?

moře. 18.5% (5)
hory. 3.7% (1)
nuda. 7.4% (2)
pouť. 7.4% (2)
volnost. 63% (17)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama