Lomcovala jsem s dveřmi, ale otevřít nešly. Sedli jsme si tam, kde jsme se probudili a čekali jsme, co bude dál. Mark se na mě podíval. "Co myslíš, že teď dělají Vernon s Becky?" "Nevím, ale doufám, že pokud se jim podařilo nějak utéct, zdrhají pryč." Mark vytřeštil oči. "Cože?!" "Měli by se zachránit." Mark si jen odfrkl. Věděla jsem, že se mnou nesouhlasí, ale já bych byla mnohem radši, kdyby se ti dva zachránili a nechali nás tady, než aby se vrhali do nějaké sebevražedné záchranné mise jen, aby dokázali, že jim na nás záleží.
Becky: "Slyšíš mě?" Někdo do mě dloubl. Otevřela jsem oči. Byl to Vernon. Seděl vedle mě, oba jsme byli svázaní. "Co se stalo?" Hrozně mě bolela hlava. "Jak nás vezli v autě, praštila ses do hlavy a ztratila si vědomí." "A ty si byl při smyslech?" Přikývl. "Snažil jsem se bránit." Otočil se. Druhou polobinu obličeje měl celou modrou. "Seš v pohodě?" Pokusil se o úsměv. "Mohl jsem dopadnout i hůř."
"A kde to vůbec jsme?" "Na nějakém hrozném místě. Podle všeho se tady mažou myšlenky. Prostě tě zblbnou, že nevíš, kdo seš a pak si tě tady nechají. Nevím, proč to dělají nebo na co ty lidi potřebují, ale jsem si jistý, že to chtějí udělat i s námi. "Pak jim utečeme." Vernon se na mě usmál. "A jak bys to chtěla udělat? Máme spoutané ruce, jestli sis nevišla." Kývla jsem. "Já vím. Ale vím taky, jak se z nich dostat." Zvedl jedno obočí. "Jak?" "Moje levá kapsa…mám tam takovou tvrdou kuličku, zmáčkni ji?" Vernon nechápal. "Prostě to udělej a dostaneme se odsud." Vernon se tedy naklonil a loktem (jelikož měl také svázané ruce) zmáčkl kuličku v mé kapse. "A co to jako má udělat?" "Počkej." Sykla jsem. Za tři vteřiny (podle časovače, který jsem nastavila) se mi protrhla kapsa a z kuličky se stal univerzální klíč..nebo jednoduše řečeno šperhák, kterým obratný člověk odemkne jakýkoli zámek. "Jak si to sem propašovala?" Vernon na mě překvapeně zíral. "Zašila jsem si ho do kalhot pro případ nouze. A vidíš? Dneska se mi hodí." Vernon jen udiveně přikyvoval. "Vem si ho do pusy." "Cože?" "Já si ho od tebe hned vezmu a odemknu tě." Vernon protočil oči a udělal, co jsme mu řekla.
Po několika neúspěšných pokusech se mi konečně podařilo odemknout mu pouta. "Teď ty…" Vernon si uvolnil ruce a snažil se odemknout mě. Překvapivě mu to šlo hůř než mě pusou. "No tak, co ti tak trvá?" "Jsem nervózní, jasný? Klepou se mi ruce." Povzdechla jsem si. "Tak s tím přestaň, jinak mě neodemkneš a odsud se nedostanem." "A nezachráníme Marka s Melisou." Dodal. "Přesně."
Nakonec se mu to přeci jen podařilo, uvolnili jsme se a já odemkla i dveře. Ocitli jsme se v dlouhé úzké chodbě s mnoha dveřmi. "Kde myslíš, že jsou?" Vernon zaklepal na jedny dveře. "Odpověděli by, ne?" Řekl směrem ke mně. "Zkusím to někde jinde.." poznamenal, když nikdo neodpovídal. Zaklepal tedy na další dveře. "Vernone, tohle je ztráta času, musíme najít jiný způsob.." V tom se z druhé strany také ozvalo ťukání. "Hale, jsou tam!" Ryhle jsem se nahrnula ke dveřím a otevřela jsem je. Jakou jsem měla radost, když jsem uviděla Marka s Melisou a ještě ke všemu při smyslech a s pamětí. "Jste v pořádku?" "V pohodě." Oba se usmáli. "Proč jste sem chodili?" řekla Melisa poněkud vyčítavě. "Jdeme vás zachránit." Podala jsem jí ruku, aby mohla vstát.
"A teď rychle pryč." Otočila jsem se a už jsem chtěla utíkat, i když jsem ještě přesně netušila jaký směrem. V té samé chvíli se mi Melisa vytrhla z mého sevření a bleskově se vrátila zpět ke stěně s rukama za zády. Otočila jsem hlavu a zamnou stál nějaký muž. "Ale ale, tady nám někdo chtěl utéct. Za to půjdete první!" Pevně mě chytil za ruku a táhl pryč. Nevšiml si ani, že Melisa s Markem mají volné ruce.
Odtáhl do nás do jakési bílé sterilní místnosti a mě posadil do křešla. Ať jsem se cukala, jak jsem chtěla, nic nepomáhalo. "Pusťtě mě!" "Ani mě nehne!" Zvrčel a připoutal mě pevněji. Vernona zatím držel další v rohu místnosti. "Neboj, bude to bolet jen chvíli." Strašidelně se zasmál.







