Melisa: Odtáhli je pryč. Přišli nás zachránit a oni je odtáhli pryč. Bodlo mě u srdce. "Myslíš, že jim vymažou paměť?" Podíval se na mě smutně Mark. "Pokud něco neuděláme." Řekla jsem smutně. Pak jsem vstala a začala jsem tahat za dveře jako šílenec. Lomcovala jsem s nima jako šílenec, ale očividně to moc nepomáhalo. "Přestaň.. Mel přestaň." Mark mě chytil za ruku. "Musíme jim pomoct." Řekla jsem smutně. "Nejsem si jistý, že to dokážeme." V tu samou chvíli, kdy jsme právě začali propadat beznaději se otevřely dveře. Stála tam nějaká cizí žena..možná spíš holka..její věk se velmi špatně určoval. Mohlo jí být tak kolem 17-25 lety. "Rychle pryč!" Řekla navzdory všem očekáváním. "Co?" Zůstali jsme na ni nechápavě zírat. "Pomáhám vám zdrhnout, vy pitomci!" "Proč?" "Mě pomoci nejde, ale můžu pomoct aspoň vám." Usmála se a otevřela dveře dokořán. Nedůvěřivě jsme vyšli ven.
"A co se Vám stalo?" Z nějakého důvodu mi přišlo vhodné jí vykat, když už nás přišla zachránit. "Vymazali mi paměť. Nevím, kdo jsem byla předtím, netuším, jak se jmenuju, jak jsem dřív žila. Když jsem se probrala, začala jsem tady pracovat a už jsem neodešla. Nemám, kam jít." Zatímco vyprávěla, vyváděla nás ven. "Počkat, musíme ještě pro naše přátele!" Zastavil ji Mark. "To jsou ti dva, co je odtáhli do operační místnosti?" "Asi jo." Přitakali jsme. "Tak rychle!" vzala nás za ruce a prudce nás táhla chodbou dál.
Odemkla dveře na konci chodby a vtrhla dovnitř. Becky byla na křesle a Vernon v rohu místnosti. Byli tam ještě dva muži. Jeden z nich stál u přístroje, který pravděpodobně zajišťoval mazání paměti skrz to křeslo. Druhý držel Vernona. Naše zachránkyně se vrhla na toho, co chtěl Becky vymazat pamět. Shodila ho na zem. Já jsem šla Becky rozvázat a Mark pomohl Vernonovi. Ještě než jsme zmizeli, pohlédli jsme na tu dívku. "Nechcete jít s námi?" "Ne, musím tu ještě něco dokončit." Řekla smutně. "A vy už běžte!" poslechli jsme jí a vyběhli jsme ven.
Proběhli jsme dlouhou chodbou a Becky nás nakonec vyvedla ven. Celá udýchaná si nás pak prohlédla. "Prosím, řekněte mi, že někdo z vás má ten klíč." Vypadala na omdlení, ale to my všichni po takovém úprku. "Já ho mám." Usmál se Mark. Vytáhl ho z kapsy. Becky ho radostí objala. "A teď vypadneme!" S tím se nedalo nesouhlasit.
Tentokrát jsme místo autem jeli na motorkách, které jsme jim ukradli. A místo k Benedictovi, jsme jeli na jeho chatu, která byla podstatně blíž. Zastavili jsme a motorky jsme nechali ležet opodál. Poslední kilometr jsme šli raději po svých, kdyby je náhodou někdo hledal.
Benediktova chata byla velká, o dost větší než náš dům. Bylo tam asi deset ložnic, velké kuchyně a jídelna. Vůbec to nevypadalo jako chata, ale spíš jak nějaký zámek, kde vše bylo zařízeno tak, aby to chatu připomínalo.
"Jedno se těm lidem musí nechat," začal Venon. "Jsou docela chytří. Přeci jen brát lidem vzpomínky je mazaný. Když nemáte vzpomínky, nemáte nic. Nevíte, kdo jste, kde bydlíte nebo co je tohle za místo a do jisté chvíle, než pochopíte, co dělají, čemuž se dá také snadno zabránit, je můžete považovat za hodné lidi a oni vám nabídnou přístřešek a práci..prostě to do sebe všechno zapadá." "Na druhou stranu aspoň jste naživu..i když je to život na nic, lepší ne smrt." Poznamenal Mark. "Co myslíte, že se stane s tou, co nás zachránila?" Musela jsem se zeptat. "Doufám, že bude v pořádku." Přidal se Mark. "Bez ní bychom tu nebyli." Souhlasila Becky.
Do večera jsme si povídali, pak nám přivezli nějaké jídlo a my jsme společně povečeřeli. Nakonec jsme šli spát. Tentokrát jsme všichni samým vysílením usnuli hned. Není divu, byl to náročný den plný zvratů.
Becky: Ráno jsem se šla vykoupat, protože jsem večer byla moc unavená na to, abych šla ještě do sprchy. Teď jsem si mohla napustit i vanu. Zavřela jsem oči, uvolnila jsem se a v tom dovnitř vtrhl Vernon. "Ale no tak, děláš si ze mě srandu?" Vyjela jsem na něj možná až moc hrubě. "Promiň, ale volá Benedict a chce přímo tebe." Vzala jsem nedůvěřivě telefon a poslala jsem Vernona pryč. "Haló?" "Slečno Nocková, jste to Vy?" "Ano." Řekla jsem stále trochu napruženě. "Mám pro Vás jeden takový neobvyklý úkol. Tentokrát se nejedná o poklad, nýbrž o starý svitek. Není nijak zvlášť střežený ani ukrytý. Je zakopaný na souřadnicích, které jsem vám poslal, zakopala ho jedna malá holčička, když vytvářela jakousi schránku času, bohužel si ho už jaksi nevyzvedla." "Takže tam teď prostě jen tak leží?" Zvedla jsem jedno obočí. "Přesně tak." "A proč ho chcete, když nemá žádnou cenu?" Nechápala jsem. "To pochopíte, až ho naleznete, pak mi hned zavolejte a já Vám dám další informace." Musím říct, že teď jsem se v Benedictovi opravdu nevyznala.







