Jmenuji se Clare. Žiji ve městě, kde se vyskytují lidé, kteří vidí duchy a démony. Mohou s nimi dokonce i komunikovat. Tyto shopnosti jsou ale zvané jako bláznovství. Těm lidem říkají všichni nenormální. Je to velmi mírný název pro to, jak se s nimi zachází. Ostatní - ti normální neboli čistí - je odsuzují. Stejně tak úřady, veškerá vedení,... Zkrátka všichni kolem. Jsou jiní.
Když mi bylo sedm let začala jsem ale démony vidět taky. Přišlo mi to normální. Nejdřív jsem si myslela, že jsou skuteční, že je vidí všichni. Pak mi to rodiče vysvětlili. Kladli mi na srdce, že to nesmím nikomu říct. Táta má vlivnou pozici a bez jeho platu bychom asi moc dobře nežili. A víme moc dobře, že by o místo přišel, jen co by se o mé "poruše" dozvěděli. Takže jsme to všechno tajili a šlo nám to skvěle do doby, kdy jsem začala pracovat.
Táta mi našel práci na kraji městě v takové velké budově, kde se vyrábělo prakticky všechno. Tuto ráci mi sehnal táta. Chtěl, abych si také něco přivydělala a já jsem peníze opravdu potřebovala. K mému překvapení byl o tuto práci docela zájem a brali sem jen někoho. Možná, že mě sem vzali právě proto, kým můj otec je.
První den mě přidělili do sekce, kde se brousí nože. Nechtěli, abych hned něco vyráběla. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Šikovností jsem zrovna nevynikala, ale dělat s ostrými noži nebylo také zrovna bezpečné.
Ovšem navzdory mým představám o klidném prostředí se stalo něco nečekaného. Kousek od mého stolu je kuchyňka, tedy spíš koutek s varnou konvicí, ale dejme tomu. Každopádně tam u skříňky s jídlem stál démon. Vypadal poněkud vesele...tedy na démona. Většina z démonů, které jsem viděla, byli zahořklí nebo vypadali nebezpečně, ale tento byl spíš klidný a usmíval se. Snažila jsem se na něj přesto nedívat. Nepotřebuji starosti, ani naše rodina.
Začala jsem ostřit nože tak, jak mi poradili. Za chvíli si vedle mě sedla další dívka. Měla krátké vlasy. Mě se takový sestřih na holkách prostě nelíbí. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to nepřirozené a tak nějak klučičí. Oči však měla výrazné, takže to ve výsledku činilo zajímavý kontrast. "Tak co, už se znáš s Haroldem?" Zvedla jsem jedno obočí. "Harold," pohledem sjela k démonovi. "Nováčci z něj bývají krapet nervózní. Chceš seznámit?" No to mě podrž, ona se o něm baví naprosto bez problému. "Počkej, ty jsi..." Nechtělo se mi z pusy vypustit to slovo. "Nenormální? Přesně to jsem. Jako my všichni." Tak to mě překvapovalo ještě víc. "Jak to?" Zhluboka se nadechla. "Slyšela jsi už o našich skupinkách?" Skupiny nenormálních. O tom už jsem slyšela. Přikývnu. "Jsou známé jako sekty a nedělají nám zrovna dobré jméno. My tady chceme zůstat v utajení a vzájemně se kryjeme. Nechceme strhovat pozornost, jen si užíváme chvíli klidu, kdy nemusíme naše schopnosti skrývat před ostatními." To řekla hezky. Schopnosti. Znělo to tak hezky a pozitivně. "A jak jste věděli, že já..." "Jsi jako my?" dokončila větu za mě. "Jo." "Člověk to pozná. Můžeš se snažit sebevíc, ale nikdy to neskryješ úplně, ne před těmi, co jsou jako ty." Přikyvovala jsem. Byla to pravda.
Brzy jsem se dozvěděla víc o celé této budově a lidech tady. Vlastně i o Wendy - to byla ta dívka. Bavila se se mnou zpočátku mile, ale jakmile jsem zmínila, že máme těžký život, vyjela na mě. "To myslíš vážně? Ty ani nemáš tušení, jak těžké to je. O tobě se nic neví. Jsi krásná, chytrá, s otcem na radnici, tobě stačí se usmát a všichni ti padnou k nohám. A co dělám já? Žiju dennodenně s nálepkou té nenormální. Té, co se přátelí s duchy a démony. Té, co zabila vlastního bratra." Můj pohled se změní. Zamrazilo mě. "Určitě jsi o tom už slyšela. Můj bratr zemřel za podezřelých okolností, okamžitě obvinili někoho nenormálního, ale neměli dost důkazů. Kdyby něco měli, už jsem po smrti. Víš, jak se s námi zachází, ne?" To je fakt. Nenormální za vraždu vždy odsoudili na smrt, ale čistým to vždycky projde. Něco na tom bude. "Vím." Řekla jsem tiše. "Každopádně mi tak jako tak nálepka vražedkyně zůstala. Spolu s mou vizáží a schopnostmi jsem se propadla někam na dno společnosti. Nemají mě tu moc v lásce." Udiveně jsem na ni zírala. "No nic, zpět do práce." Utnula to trapné ticho. Do konce směny jsem se přemlouvala, abych na ni znovu promluvila. Podařilo se mi to až před koncem pracovní doby.
"Ty Wendy, nechci zpochybňovat nebo snad zlehčovat to, co prožíváš, ale nemyslíš, že je někdy lepší, že ostatní vědí pravdu, než se skrývat?" Vrhla po mně nepěkný pohled. "Jenže oni si jen myslí, že je to pravda. Bratra jsem nezabila a naopak mně přijde normální vidět démony a duchy a je mi divné, že oni je nevidí. Třeba mají nějakou poruchu sami a tímhle ji jen zakrývají, co já vím. Každopádně jsou plni předsudků a to mi vadí." Zavrčí.
V dalších dnech jsem s ní probrala, že i můj život nebyl zrovna jednoduchý. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem se musela shovávat a rodiče mě mnohdy okřikovali, když jsem svoji odlišnost dávala až příliš najevo. Wendy pak dokonce uznala, že ani tak není život jednoduchý.
Jak čas plynul, bavily jsme se spolu víc. Nakonec mě pozvala k nim domů. Dala mi pár rad, jak skrývat, že jsme nenormální. Její rodina to také musela mít v malíku, když i ona taková byla.
K mému překvapení tam však nakonec ani nebyli její rodiče. Museli prý někam odjet, ale kdo ví, jestli jim o mě neřekla. Ale myslím a upřímně i doufám, že to by neudělala. Každopádně jsem aspoň měla příležitost seznámit se s jejím mladším bratrem. Byl mladší jen o rok, ale vypadal o dost starší, i se tak choval. Měl okouzlující oči a ten hlas... Ach, po tom musí holky letět. A navíc je čistý, tak co jim v tom brání? Možná jeho sestra...ne. Ta ne. Tu myšlenku musím rychle zapudit.
Do večera jsem zůstala u nich, pak už jsem jela domů. Brzy jsem k nim jezdila víc a víc. John, Wendyin bratr, se mi svěřil, že o mé vadě ví, ale že mu nevadí. Že se mu líbím a rád by se mnou byl. Ze začátku jsem se zdráhala. Veděla jsem, že vztahem se mnou by padl na dno, ale podlehla jsem. Přeci jen mě k němu také něco táhlo už delší dobu. Wendy na to ani nic neříkala, nejspíš nevěděla, co.
Brzy jsem ale zjistila, že mé štěstí nebude mít dlouhé trvání. Jednou večer k nám přijela policie. Vytáhli mě z domu. Dělali na mě testy a zjistili, že jsem nenormální. Vzali mě na stanici. Zavřeli mě do vazby a druhý den mě čekal soud. Až tam jsem se dozvěděla, o co vlastně jde. Probíhal výslech. "Znáte Wendy Fryovou?" "Ano." "Znáte i jejího bratra Johna Fye?" "Ano." "Znala jste i Zacha Frye?" "Ne." "A máte pro to nějaký důkaz?" "Donedávna jsem neznala ani Wendy, ani Johna." "My však máme jiné důkazy. Víme, že jste Zacha znala a co víc - víme, že jste ho zabila." "Nikoho jsem nezabila. "No jistě. Ne přímo vy. Řekla jste to těm svým nadpřirozeným obludám, že? Ty to udělali za Vás. Jak jednoduché, jak prosté. Škoda, že Vám to nevyšlo. Předložené důkazy nám stačí. Už jste odsouzená. Budete odvedena do cely, kdé počkáte do popravy." To bylo všechno. Nic víc mi k tomu neřekli. Proč taky, jsem přece nenormální. Jsem blázen a zrůda, tak co chci..








Velice zvláštní příběh, jedná se o vyprávění, které podtrhuje skutečnost?